Zvláštní zážitek na úřadu práce

Zdroj: konzervativnilisty.cz | „Tak jsem ti měl takovou zvláštní zkušenost,“ poznamenal včera můj kamarád se zamyšleným výrazem ve tváři. „Copak se ti stalo?“ byla jsem pochopitelně zvědavá. Jednak můj kamarád mívá zajímavé postřehy i ze situací docela běžných, a jednak jsem ženská.

Vyprávěl mi o své návštěvě úřadu práce. Nějak se mu stalo, že jedno jeho zaměstnání skončilo a do druhého měl nastoupit až za dva měsíce. Odebral se tedy do budovy příslušného úřadu, aby se nechal zaregistrovat. Odhodlal se vyrazit hned brzy zrána, aby se vyhnul případným frontám, ale ouha. O půl osmé ráno stálo před vchodem do budovy asi sto lidí. Do osmi se dav zdvojnásobil.

„Naštěstí jsem si formuláře vyzvedl už předem a doma vyplnil. Nemám úřady moc rád. Nesnáším, když mě ztrapňuje nějaká úřednice, protože honem nevím, co napsat do některé kolonky,“ objasnil mi své rozhodnutí. S pochopením jsem pokyvovala hlavou, že tomu rozumím. „Kdo by měl úřady rád?“ „No právě, vždycky jsem je vnímal ve vztahu my a oni. Úředníci byli tím jasně vymezeným nepřítelem, s nímž normální člověk vedl nevyhlášený boj. Co nejméně o sobě prozradit, co nejmíň mu vyhovět, nespolupracovat. Nejjistější vždycky bylo mít úřady a úředníky co nejrychleji z krku.“

Dál mi popisoval, jak po první dlouhé frontě byl od prvního okénka s vyplněnými formuláři odeslán do kanceláře ve čtvrtém patře. Tam seděly dvě úřednice. Takové dámy středního věku, každá za svým monitorem, obě s takovým tím výkonným výrazem ve tváři. „Jedna z nich si vzala mé formuláře, ujasnila si mou situaci a začala ťukat do klávesnice. Šlo to jako po másle a já jsem si pomyslel, že s tím budeme rychle hotovi. Jenže když chtěla zapsaná data uložit, zaúpěla, že to zase spadlo. Ta druhá paní jen tak suše poznamenala, že tu zase budou do večera. Zeptal jsem se, jak to, a ona mi vysvětlila, že to trvá dlouho, než systém opět naběhne, že tedy všechno zapisují ručně, protože nemohou nechat tolik lidí čekat, a večer po pracovní době to musí všechno do systému doplnit. Říkala, že to tak dělají od té doby, co byl spuštěn ten nový systém na sociální dávky, tedy od ledna. Ty ženský byly tak zoufalý, tak odevzdaný, že už ani nenadávaly na ministra a jeho lidi, jen tak hořce poznamenaly, že už se ani nerozčilují nad články v novinách, kde se píše o hladkém chodu jejich úřadů. My už to raději nečteme, říkaly. Kdyby prý si to chtěl pan ministr aspoň na jeden den zkusit.“

Žasla jsem nad jeho slovy a byla jsem opravdu napjatá, co ze svého zážitku vyvodí, jaká bude pointa jeho vyprávění. Kamarád se ještě chvíli ošíval, pak se podrbal za uchem a svěřil se mi: „Tak nějak mi těch ženských bylo líto. To je hrozná situace, když člověk lituje státní úředníky, co? Buď stárnu, nebo je ten náš stát v opravdu špatném stavu…“

Zdroj článku.