Proč je politika taková špína? Platí jaký národ, takoví politici?

Politika se u nás stala téměř vtělením zla. Korupce, vulgární urážky oponentů, prebendy a jánabráchismus – toho všeho se nám dostává vrchovatě. Skoro to vypadá, že čeho se politika dotkne, to se promění v srab a neštovice… Co je v politice špatně, tím už se zabývalo přemnoho lidí přede mnou, já bych svou dnešní úvahu napřel následujícím směrem – jedním z důvodů je, že lidé na politiku rezignovali. Sledujeme ji, nadáváme na ni, občas hodíme nějakou obálku do urny – ale nikdo by ji nešel dělat.

Pán a jeho poslušný psík

Pán a jeho poslušný psík

Uznávám, že na pojmu „stranictví“ ulpěla pachuť po zkušenostech z minulého režimu, ale úprk z partají způsobil, že ze stran se staly téměř duté schránky. Dokonce i ty největší strany mají pár desítek tisíc členů. Hromadné nábory pořádají jen „velrybáři“, když potřebují ovládnout nějakou lokální buňku, nebo k nim dochází, když na politické nebe vyletí nějaká nová kometa. Motivace takovýchto rychlokvašených členů velkou důvěru nevzbuzuje.

Kdybych měl nějakou stranickou knížku, asi bych si ve společnosti musel připadat prašivý. Předpokládám, že reakce okolí by sahaly od „Ty chceš do politiky? To ses zbláznil?!“ až po „Ty asi doufáš, že si tam nakradeš, co?“. Jenže vyhublé strany vedou k tomu, že na důležitých místech sedí stále stejní lidé, kteří si to umějí ošéfovat a členská základna má minimální vliv na to, co provádí stranické vedení.

Stále čekáme, kdy v Parlamentu a ve vládě konečně zasednou ti poctiví politici, kteří budou pracovat pro blaho země místo sami pro sebe. Jenže odkud se tam ti poctiví politici mají dostat? Samoplozením nevzniknou. Stále čekáme, že nám ty nové a neposkvrněné tváře nabídnou strany, kterým setrvale ubývá členů. A když už vznikne nějaká nová strana, obvykle se jako první zformuje vedení a až potom se hledá nějaká členská základna.

Politika u nás vychází shora, ne zdola, jelikož dole panuje znechucení a apatie. Tím vzniká začarovaný kruh – lidé jsou z politiky znechucení a prchají pryč, takže zbylá skupina politiků se dělá, co chce, což lidi znechucuje ještě víc a prchají od politiky ještě dál… Problém je, že když chceme v politice poctivé a pracovité lidi, musejí se tam hlásit, ne sedět doma a nadávat, že politika nestojí za nic.

Svoji roli může hrát i strach, že pokud bych do té špíny jménem „politika“ vstoupil, tak bych se také ušpinil. Musel bych udělat kompromisy, které jsem nikdy dělat nechtěl. Dokonce bych se mohl i stát politikem a národ by si přede mnou uplivoval. Mohl bych přijít o iluzi, že politika se změní už jen tím, že se do ní pustím já…

Pokud ve společnosti převládne pocit, že politika je nenapravitelná a nedá se nic dělat, tak se skutečně s politikou nedá nic dělat. Pasivita a poraženectví nikdy k nápravě věcí nevedly. Pokud lidé nebudou ochotní se v politice angažovat přímo, pak nebude divu, že si v ní „ti nahoře“ budou dělat, co se jim zachce. Jenže kdo by dneska chtěl vstoupit do politiky, že…

Zdroj: Blog autora