Prezidentská volba skončí fraškou

Tak se mi tak zdá, že dnešní doba produkuje v mimořádně vysoké míře zvláštní týpky. Osobnosti, které mají dvě přebytečné vlastnosti. Zaprvé mají nápadně silný dojem, že si z nich jejich okolí sedá na ***. (Zejména pokud nosí košili a kravatu.) A zadruhé jsou obyčejně poněkud na nervy. (Zejména pokud nosí košili a kravatu.) Což z nich činí trochu legrační figurky. Třeba jako ten pán, se kterým jsem se setkala tuhle ráno.

Jelikož nejprve z mého pohledu nepochopitelně okouněl uprostřed totálně zablokované křižovatky, došla jsem k závěru, že bude lepší jej objet a zaparkovat. Jaké bylo mé překvapení, když se mi po chvíli při mém vystupování z auta ozvalo za zády vzteklé syčení: „Proč myslíte, že jsem tam stál? Proč jsem asi dával přednost? No asi abych pak zaparkoval na tohle místo, co jste mi tak drze obsadila, ne? To je ale, co?“ A pán mašíroval vojenským krokem pryč. Ovšem mašíroval stejným směrem jako já – ke dveřím nejbližší budovy. Což jej patrně namíchlo napodruhé. A tak jakmile dosáhnul dveří, dal si záležet, aby je dostatečně dlouho podržel v úslužném gestu otevřené, a jakmile jsem k nim přiblížila svým volnějším krokem i já, demonstrativně mi je zabouchl před nosem. Nejspíš s dobrým dojmem ze sebe samého, jak se mi dokonale „pomstil“.

Neubránila jsem se úsměvu. Ten pán s dokonale vyleštěnými botami a za jiných okolností jistě s neméně dokonalými způsoby se nechal natolik vyvést z konceptu tím, že jsem mu nevědomky obsadila vyhlédnuté parkovací místo, že se jeho důstojná uhlazenost v tu ráno změnila v legrační karikaturu. A přiměl mě k uvědomění si, jak výstižným obrazem dnešní České republiky je.

Tak třeba taková prezidentská volba. Byla míněna jako všechno, jen ne směšná. Koneckonců, volba hlavy státu by si nějakou tu důstojnost teď už zasloužila – po všech těch ne vždy úplně elegantních předešlých pokusech o volbu prezidenta během posledních dvaceti let. Že se kolem ní vyrojí hromada vtipů (typu „Sejde se Žid, Japonec, Rakušan, Avatar…“ a tak dál…) by vcelku nevadilo. (Popravdě řečeno, mnohé z nich jsou vlastně vážně docela zábavné.) Ale to by to nebyla česká realita, aby ta velká sláva nakonec znovu neskončila poněkud … trapně. Totiž u soudu.

Soud se bude tvářit navýsost vážně a důstojně, až bude o stížnostech neúspěšných kandidátů a dalších, kdo měli potřebu se k volbě vyjádřit, rozhodovat. Navýsost důstojně se budou snažit tvářit i volební místnosti, až se nakonec otevřou (bůhví, kdy to vlastně bude). A veledůstojně se bude snažit tvářit i finální ceremoniál spojený s uvedením nového prezidenta do úřadu. A při všech těch příležitostech bude onu „důstojnost“ zajišťovat i vyvěšení hojného počtu vlajek. A to je další kámen úrazu. Ve vší snaze o největší myslitelnou důstojnost české vlajky se totiž musí vlajka brát vážně „ze zákona“. Jednoduše řečeno, pokud stát dojde k názoru, že je státní symbol hanoben, sáhne k trestu.

Jenomže ne každý stát má stejný názor na to, co ještě je a co už není hanobení. Zkuste rozstříhat českou vlajku a sešpendlit si z ní tričko – se zlou se potážete. Přesněji řečeno s přestupkem. I když – jak se to vezme. Troufnete si totéž na Slovensku a je z toho rovnou trestný čin. To dá pak rozum, že si jeden raději nebude s vlajkou zahrávat a pro jistotu si ji nevyvěsí na každý stromek na zahrádce (i když zrovna to by mu patrně prošlo). Na rozdíl… třeba od takového Angličana, který si svého Union Jacka, rozumějme, britskou vlajku, s oblibou vyvěsí na každém kandelábru, tričku i spodním prádle. Nebude se bát, že by tím jeho Union Jack ztratil na důstojnosti. Na to má jeho demokracie příliš dlouhou tradici.

Ano – ano, už je to tak: Čím urputněji se snažíme tvářit důležitě a důstojně, čím víc svou rádoby důstojnost prosazujeme silácky, tím směšněji naše úsilí působí. Charisma se nedá vynutit. Charisma buď je, nebo není.

Proč o tom všem mluvím? Protože, myslím, přišel čas připustit si, že celá naše slavná prezidentská volba je nejspíš od prvopočátku odsouzena k tomu, aby se stala jednou velkou fraškou.

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)

Zdroj.