Jediný zlý estébák. Koller účtuje s minulostí, byrokraty a nepřáteli

Nadpis se může zdát poněkud zvláštní, ale jak se jistě mnozí všimli, prakticky všichni, kteří byli na základě existujících složek v archivu obviněni z toho, že byli spolupracovníky StB (Státní bezpečnost) a VKr (Vojenská kontrarozvědka) nakonec prokázali, že jimi nebyli. Z doložených 70 000 spolupracovníků StB a 4 700 spolupracovníků VKr vedených jako agenti, ještě většího počtu dalších vedených jako důvěrníci, a rovněž těch, kteří nejsou oficiálně doloženi, tedy více než zhruba 250 000 lidí jsem pravděpodobně jediný, kdo spolupracoval aspoň s VKr.

Martin Koller

Martin Koller

Ostatní jsou sice v seznamech, ale nespolupracovali a jsou čistí jak lilie. Aspoň tak zní výroky soudů, které nehodlám zpochybňovat. Vyvstává tedy otázka, zda by se lustrační zákon neměl po 25 letech přejmenovat na Kollerův zákon. Širší informace na toto téma lze nalézt v druhé části článku s nadpisem „Kdo jste svatí, kamenujte.“

Pro upřesnění uvádím, že jsem podepsal spolupráci s důstojníkem VKr a s nějakým příslušníkem StB jsem se vědomě nikdy nesetkal. Rozdíly mezi StB a VKR jsou uvedeny v druhém článku „Kdo jste svatí, kamenujte.“ Proto je moje označování za estébáka mimo realitu, ať se tak již děje záměrně nebo z hlouposti. Dále mohu dodat, že jsem před rokem 1990, s výjimkou VKr ani po něm nepracoval a nepracuji pro žádnou českou ani jakoukoli zahraniční tajnou službu. Měl jsem možnost se s některými setkat a absolutně nejhorší dojem na mne udělali agenti CIA svojí omezeností, arogancí a byrokratickým myšlením. Ke geniálním hrdinům hollywoodských filmů, kteří na střídačku zachraňují svět nebo amerického prezidenta měli daleko.

Vždy jsem měl na mysli především naši republiku, protože tady žiju a zájmy jejích občanů. Tyto zájmy bohužel nebyly vždy totožné se zájmy Sovětského svazu, stejně jako dnes nejsou se zájmy USA a byrokratů z EU. Je udivující, že mnozí čeští politici a mediální pracovníci si to dříve neuvědomovali a v současnosti rovněž neuvědomují, nebo z nějakého důvodu nechtějí uvědomit. Možná se jen tak tváří, protože každý má svojí cenu a Češi jsou obecně levní. Pravda, už jsem byl v diskuzích na internetu označen za agenta, Moskvy, Washingtonu a Tel Avivu. Ještě chybí Peking a Rijád, tak se budu muset polepšit.

Hlavními aktéry mediální komedie kolem zlého Kollera, jeho lustračního zákona, případně zločinů jsou Pavel Baroch, již jako student nomenklaturní svazák, později redaktor časopisu Echo 24, aktuálně časopisu Týden, dále RSDr Jan Procházka, bývalý armádní politruk, redaktor a šéfredaktor různých armádních časopisů a Mgr Vladimír Marek bývalý armádní politruk-novinář a absolvent sovětské školy řízené Hlavní politickou správou sovětské armády, současný šéfredaktor armádního časopisu A report. Soudruzi se znají ze svazáckých konferencí. Jako vystupujícího delegáta celostátní konference jsme Procházku mohli vidět v jedné části televizního vzpomínkového seriálu pana Čáslavského. Soudruh Marek za desítky let nejen projel s fotoaparátem a diktafonem mnohokrát celou naši armádu a navštívil i některé zahraniční, ale přivezl si ze studií v SSSR manželku. Ta pracuje, jaká náhoda, na oddělení zabývajícím se služebními předpisy a rozkazy ministerstva obrany. Uvedená dvojice je v přátelském vztahu s Josefem Zrzaveckým, který donedávna pracoval jako vedoucí kanceláře ministra Stropnického a v současnosti údajně pracuje na ministerstvu zahraničních věcí. Můžeme si být u uvedené trojice jisti, že nebyli agenty StB, nebo VKr? Samozřejmě nikoli, protože z vydatně účelově upravených svazků zmizelo mnoho jmen nomenklaturních kádrů. Mimo nich se v následujícím textu objeví řada figurek české politiky a státní správy v neméně zajímavých souvislostech. Obzvláště ve vztahu k bezpečnosti státu. Část z informací si samozřejmě ponechám na další kola boje.

Vzhledem k tomu, že mediální útok výše uvedené trojky předlistopadových nomenklaturních soudruhů vedl k urážlivým výpadům proti mým rodičům na internetu, musím uvést pomluvy na pravou míru. Otec absolvoval v meziválečném Československu studia práv a medicíny. Ovládal 12 cizích jazyků. Pracoval jako úředník, publicista, novinář, zaměstnanec soukromých firem (například v exportním oddělení firmy Baťa), živnostník, diplomat a poslanec. Od dvacátých let byl členem sociální demokracie, znal osobně Julia Fučíka, stejně jako otce Václava Havla nebo Vlastu Buriana. Ve třicátých letech byl z důvodu protifašistických aktivit vypovězen z Německa, kde pracoval na československém velvyslanectví. V roce 1940 se podílel na vypravení několika vlaků s českými židy, které směřovaly přes Rusko a Čínu do USA. Vzhledem k nepřátelství k říši byl uvězněn a vrátil se jako invalida. Po slučovacím sjezdu sociální demokracie a KSČ v roce 1948 třikrát odmítl vstoupit do KSČ a poté jej spolužáci doktoři rok schovávali v sanatoriu. Jeho bratr v té době dostal 20 let nucených prací, odkud se mu podařilo uprchnout do Německa. Matka, věřící katolička nebyla nikdy v jakékoli politické straně. Původně prodavačka v módním salonu, později učitelka a překladatelka nakonec pracovala jako dělnice v lakovně ČKD Praha, abychom nějak přežili. Abych jí pomohl, trávil řadu prázdnin a dovolených u příbuzných na faře v Hudlicích u Berouna a staral se o otce. Faru mi v předlistopadovém období kupodivu nikdo nikdy nepředhazoval. Takže prokazatelně nepocházím z rodiny protekčních nomenklaturních kádrů.

A teď by se mohli pochlubit rodinami a příbuznými svazák Baroch a politruci Procházka a Marek. Obávám se, že budou trapně mlčet. Sprosťáctví redaktora Barocha naštvalo i neznámé lidi, kteří mi sdělovali informace o jeho příbuzenstvu. Rovněž u soudruha Procházky by to byla zajímavá četba o zazobané dynastii politruků. Jistě se nebudou zlobit pro případné zveřejnění, když vyvolali urážlivé útoky na moje rodiče v médiích. Ale to až někdy příště.

Deset let s VKr

Spolupracovníkem VKr jsem se stal v době studia oboru Výzbrojní služba na Vysoké vojenské velitelsko-technické škole v Martině. K armádě jsem se dostal v roce 1969 tak, že z důvodu nevyhovujícího kádrového profilu mi po ukončení základní devítileté školy zbývala, buď dělnická povolání, nebo vojenská škola. Armáda měla nedostatek zájemců, takže jsem unikl posudku uvědomělého soudruha třídního učitele, že se na jiná, než dělnická povolání nehodím. Proto jsem nakonec absolvoval Vojenské gymnázium Jana Žižky v Opavě a nelituji toho. Tato škola měla velmi dobrou úroveň a připomínala elitní internátní školy v západních zemích. Vzhledem k tomu, že byla na rok uzavřena katedra letecké školy v Košicích, kam jsem měl namířeno, absolvoval jsem studium technického směru v Martině (konstrukce a provoz zbraní a zbraňových systémů, munice a pyrotechnika) a to s vyznamenáním jako druhý v pořadí ve studijní četě. Všichni frekventanti vojenských středních i vysokých škol museli být členy socialistického svazu mládeže (SSM), avšak jednalo se do značné míry o formální komedii. Ostatně i na civilních vysokých školách bylo členství v SSM velmi rozšířené, protože aktivní svazáctví vytvářelo cestu ke stranické a profesní kariéře. Dnes se všichni tváří, že byli antikomunisté, nebo disidenti a snaživě se předvádějí v nenávisti k Rusku. Poreferovat by nám mohl svazák Baroch coby student v předlistopadovém období vysoce protekční žurnalistiky, určené pouze pro vybrané a perspektivní mladé kádry ze spolehlivých rodin. V Marxismu-leninismu údajně exceloval.

Moje výborné studijní výsledky bohužel vedly k tomu, že se jednoho dne objevil předseda SSM s dotazem, zda chci vstoupit do KSČ. Byl to typický protekční kariérista, kterého jsem nesnášel, takže moje odpověď byla v tom smyslu, že nechci, protože tam lezou akorát protekční troubové a kariéristi, kteří mají problémy se studiem, nemám chuť vysedávat na schůzích a chci být především dobrým odborníkem, než abych se otravoval nějakou politikou. Jak svazák předal moji odpověď, zda přesně, nebo ve vylepšené podobě nevím. Přiznávám, že uvedená odpověď nebyla projevem záměrného nepřátelství ke státnímu zřízení, ale konstatováním faktu, aspoň z mého hlediska. Komické je, že jsem se o tom v polistopadovém období bavil s jedním politrukem, který konstatoval, že jsem vlastně řekl pravdu. A ta nebyla oblíbená tehdy ani dnes.

K uvedenému doplňuji ještě jednu informaci, i když bych nemusel, protože seznamy neexistují. Tento článek však píšu s otevřenými kartami. Koncem osmdesátých let jsem se do „strany“ nakonec dostal. Jednalo se o výsledek dvou tlaků. Jednak nadřízených, protože členy KSČ byli až na výjimky téměř všichni vojáci z povolání. Ty výjimky tvořily hlavně oběti čistek po srpnu 1968 a mladí kluci s krátkou praxí. Neoficiálně bylo stanoveno, že důstojník má být přijat do KSČ do 29 let věku, jinak propuštěn pro politickou nespolehlivost. Já jsem uvedenou normu dávno překročil a navíc se dostal pod silný tlak tehdejšího příbuzenstva. Kromě toho jsem se v delší praxi přesvědčil, že mezi členy KSČ bylo dost slušných lidí i odborníků. Nelze je tedy posuzovat jako jeden blok. Ostatně kdo byli oslavovaní vůdcové pražského jara 1968 a mnozí disidenti? V řadě případů nejen členové KSČ, ale přímo nomenklaturní kádry aktivně se podílející na politickém vývoji od roku 1945 či 1948. Kdyby se leckteří z mých zuřivých internetových kritiků, neschopných ani uvést svoje jméno rozhlédli, našli by doma poschovávané partajní průkazy svých rodičů. S poněkud komickými peripetiemi hodnými samostatného článku jsem tedy vstoupil. Přišel rok 1989 a následně ministr Dobrovský u vojáků z povolání členství v KSČ zakázal.

Nicméně na škole byla situace jiná. Následujícího dne po odmítnutí si mne zavolala legenda československé pyrotechniky plukovník Josef Sudický u nějž jsem pracoval jako pomocná vědecká síla. Strašně mi vynadal s tím, že mám být exemplárně vyhozen ze školy jako nepřítel státu. Měl jsem následovat jednoho dřívějšího kolegu, který při studiu Marxismu-leninismu v jedné písemné práci zásadním způsobem zpochybnil vedoucí úlohu strany a dělnické třídy. Později se něčím podobným proslavil můj spolubojovník v Lešanech kapitán Straka, který v rámci politické přípravy vznesl dotaz, jak může vládnout dělnická třída, když dělníkem je ten, kdo je línej nebo blbej se učit. Nejvyšší pyrotechnik mi dále řekl, že o mě jednala porada u náčelníka školy a vzhledem ke studijním výsledkům dostanu šanci na záchranu. Večer se mám dostavit do jedné kanceláře na štábu. Tam seděl pán v civilu a dal mi na vybranou. Buď podepíšu spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou, nebo mne čeká kariéra u lopaty. Studium mne bavilo, lopata nelákala, kontakty na disidenty placené ze zahraničí jsem samozřejmě neměl, ani jsem o nich tehdy nevěděl, takže jsem podepsal. Vycházel jsem z předpokladu, že se uvidí, co bude a odmítnout mohu v budoucnu vždycky. Nehodlám nikoho přesvědčovat, že uvedené rozhodnutí bylo vysoce morální, ale bylo a je dost obvyklé. Když hodnotím 25 let politického vývoje a televizní vystupování lidí, kteří by bez rozmýšlení a nátlaku prodali nejen odbornost, ale i vlast a poslední zbytky cti za politickou kariéru, korýtko v Bruselu a bankovní konto, nějak se ten morální problém vytrácí. Jak jsem zjistil, měl jsem vlastně tak trochu štěstí, protože jsem byl považován za perspektivního odborníka. Pokud jsem v průběhu svojí spolupráce s VKr narazil na jiné spolupracovníky, měli obvykle nadprůměrnou úroveň inteligence. Lidově řečeno, VKr (a pravděpobně i StB) si nevybírala blbce, ty nechávala jiným. Ze spolupráce jsem však logicky nebyl nadšený, především proto, že byla nedobrovolná a celkově jsem z ní neměl dobrý pocit.

Nevím, zda byli takoví všichni, ale do roku 1988 jsem měl štěstí na slušné důstojníky VKr, neboli slangově kontráše. Vojenskou kariéru jsem zahájil u protitankového pluku pro politicky nespolehlivé v posádce Lešany, kde je dnes Vojenské technické muzeum. Pokud mohu posoudit známé kontráše z hlediska mojí spolupráce, snažili se plnit zadané úkoly, ale nedělali svinstva. Já jsem se po celou dobu spolupráce snažil, abych nikoho nepoškodil z politických důvodů, takže jsem musel být stále ve střehu. Pokud jsem nějaký úkol nechtěl plnit, tak jsem nemusel. Mimochodem, důstojníci VKr měli nařízeno držet se striktně dikce zákona a zároveň zakázáno i dělat politické provokace. Současné bezpečnostní složky je dělají běžně. Značná část agendy VKr se týkala krádeží materiálu, šikanování, zneužívání služební pravomoci. V případě banálních politických problémů jsme vždy hledali řešení typu nažraného vlka a celé kozy. Typickým příkladem je v internetových diskuzích neustále omílaný kolega Valko a jeho vtip o pohřbu Brežněva. Nebyl s ním proveden ani pohovor, byl v normálním termínu povýšen a přeložen na lepší pracoviště. Kdo mi nevěří, může vyrazit do Ústředního vojenského archivu a podívat se do jeho služebních záznamů. Na tuto možnost Baroch a další v bojovém zápalu jaksi pozapomněli. Nedávno jsem potkal jednoho spolubojovníka z Lešan. Ptal se mne, zda jsem opravdu pracoval pro VKr a poté se smíchem konstatoval, že jsem Valkovi pravděpodobně pomohl domů na Slovensko, kam se řadu let snažil bezvýsledně dostat. Mohu doložit případy, kdy jsem sám úpravou informací, ale někdy i ve spolupráci s kontrášem některým lidem pomohl. To samozřejmě z mojí složky vždy nevyplývá, ale lze to doložit z jiné písemné dokumentace a pomocí svědků, kteří jsou naživu. Každopádně představy, že spolupracovník VKr vytížený vlastní prací technika nedělal nic jiného, než slídil mezi kolegy a sepisoval hlášení o politických zločinech, jsou mimo realitu.

Přiznávám, že mne potěšilo, když se do problémů dostal nějaký uvědomělý soudruh, který měl plná ústa vyšší komunistické morálky, ale na svůj vlastní praktický život ji nevztahoval, nebo si z členství v KSČ udělal jen cestu ke korytu. Přesně takoví jsou i dnes mými hlavními nepřáteli. Jenže v dobách VKr platilo „padni komu padni“ a za porušování zákonů mohl být potrestán i zasloužilý soudruh. Za vlády pravdy a lásky a jejich oblíbeného slova morálky je situace poněkud jiná a na některé osoby se zákony evidentně nevztahují. Přitom jako největší experti a nejzuřivější bojovníci proti nebezpečným agentů StB a VKr vystupují takoví, kteří v době mojí spolupráce s VKr ani nebyli na světě, nebo nanejvýš plnili plenky.

Moje spolupráce vedla k postihu několika vojáků z povolání za kriminální činnost, ale za to se nestydím, ani nemíním nikomu omlouvat. Něco takového je povinností každého vojáka i v dnešní armádě. Uvedená fakta, stejně jako boj s kriminální činností svazák Baroch samozřejmě, zajisté omylem přehlédl, stejně jako udání vznesená vůči mojí osobě pro politickou nespolehlivost. Rovněž se nezatěžoval studiem dalších materiálů, které by jeho názory a útoky ECHO 24 uvedly na pravou míru. O pravdivé a vyvážené posouzení mu samozřejmě nešlo, stejně jako se o ně nezajímají vedoucí pracovníci ČT a v neposlední řadě někteří internetoví diskutéři, kteří umí jen nadávat, ale bojí se i uvést svoje jméno.

V jednom případě jsem byl dokonce obviněn z toho, že jsem po Praze jezdil v Mercedesu se zahraniční diplomatickou poznávací značkou. Je zajímavé, že toto udání vysoce postaveného politruka ze svazků pravděpodobně zmizelo. Udal mne rovněž člověk, kterému jsem pomohl ke studiu historie na vysoké škole. Uvedené mohu doložit. Doplňuji proto, že obsah170 hlášení za 10 let spolupráce, omílaných na internetu se netýkal 170 osob a zdaleka ne 170 politických případů, přičemž nevylučuji, že se mohlo objevit i zástupné hlášení za nějaký nomenklaturní kádr, který se nesměl evidovat (viz. Kdo jste svatí, kamenujte).

Služba u vojenského útvaru 3289 Lešany mi byla ukončena poté, co jsem objevil statisícové škody v mobilizačních skladech a rozvrátil veřejnou stranickou schůzi. Proto mne velení po několika letech bezvýsledných žádostí urychleně pustilo do Prahy. Tam jsem pracoval na Krajské vojenské správě Praha jako zbrojní náčelník. Následovalo další urychlené přemístění proto, že jsem vyhrál soud proti náčelníkovi a politrukovi. Úžasnou školou bylo několik let práce v Ústředním vědecko-informačním středisku v Praze, což byla do určité míry obdoba prognostického ústavu, zaměřená na vyhodnocování vojenských materiálů ze zahraničí. Většina pracovníků měla nějaký kádrově- politický problém, počínaje rokem 1968 nebo příbuznými v kapitalistickém zahraničí. Byli to však takoví odborníci, že se jich armáda nechtěla zbavit.

V roce 1989 politicky přituhlo a na scéně se objevil vyšší důstojník VKr. Ten se mne snažil tlačit do politických akcí v civilu. Něco takového mi bylo výrazně proti srsti, takže jsem odmítl dále s VKr spolupracovat. Následovaly různé výhrůžky a pravděpodobně proto zůstal můj svazek v archivu mezi těmi určenými jako cíle pro demokratické politiky a média. V období 1989/90 jsem absolvoval postgraduální studium oboru Informace pro vědecko-technický rozvoj na pražské FFUK. Vyhnul jsem se tak hrozbě studia VUMLu (Večerní univerzita marxismu-leninismu, kterou povinně absolvovali téměř všichni vojáci z povolání). V závěrečné práci jsem podrobil efektivitu budovaného armádního informačního systému takové kritice, že členové brigády socialistické práce poslali stížnost rektorovi univerzity. Rostoucí nechuť k další spolupráci s VKr, jež výrazně měnila charakter, a kontakt s reprezentanty akademického prostředí vedl k mému příklonu k OF. Nemusí se mnou každý souhlasit, ale určité změny byly potřebné, protože předlistopadový režim byl v osmdesátých letech politicky i ekonomicky zatuhlý a ztrácel ve stále větší míře podporu občanů. Důvodem byla neradostná skutečnost, že stát ovládali, v řadě případů, bezcharakterní kariéristé, případně zaostalí stalinisté mnohdy nevalné odborné úrovně, kteří mysleli především na svůj prospěch a na členskou základnu KSČ a ostatní spoluobčany doslova kašlali. Slušní věřící komunisté a odborníci byli zatlačováni mimo centrum moci. Nakonec svoji zemi prodali politické konkurenci. Podle generála Karla Pezla jsem se údajně stal prvním důstojníkem na straně OF. Demokratickou odměnou mi je lustrační zákon.

Pětadvacet let demokracie

Předem je třeba uvést, že v období od počátku roku 1990 do července roku 2013 jsem pracoval na různých pozicích ve státní správě (Ministerstvo obrany, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo zahraničních věcí) téměř dvacet let. Jednalo se vesměs o pozice, k nimž nebyl třeba vyšší stupeň bezpečnostní prověrky. Většinu nadřízených jsem o svojí práci pro VKr informoval, nebo o ní věděli z jiných zdrojů. Počátkem devadesátých let vedení hnutí Sdružení vojenské obroda uvažovalo, po prostudování mých služebních materiálů, o mojí politické rehabilitaci. Avšak ta se vztahovala pouze na osoby postižené v období 1968/69. Nicméně díky nim jsem tři roky pracoval ve Vojenském historickém ústavu, kam jsem se dříve dlouhá léta nemohl dostat, neboť uvedené pracoviště bylo vyhrazeno pro politruky. Již tím jsem byl trnem v oku právě některým přeživším politrukům, kteří proti mně štvali nadřízené a sabotovali všechny moje projekty. Bránili soustřeďování vojenské techniky z armády a jejímu transportu do Lešan, kde později posloužila k vytvoření Vojenského-technického muzea. Jejich hlavní argumenty byly „co s tím budeme dělat,“ „kam to dáme,“ „proboha komunisti“ a „nejsme muzeum historie americké armády.“ Já jsem chtěl v Lešanech vybudovat především základnu technologických vzorů výzbroje a munice pro naši a spojenecké armády. Za získání části prostor posádky Lešany pro muzeum jsem byl náčelníkem VHÚ potrestán deseti dny domácího vězení. V tomto období jsem pomáhal rovněž na vytváření Muzea na demarkační linii v Rokycanech a spolu s jeho vedením na zapojení armády do každoroční akce Bahna. Poté, co byly nesmyslně zastaveny rozsáhlé probíhající výměny techniky se zahraničními partnery a muzei, odešel jsem v roce 1993 v hodnosti podplukovníka na vlastní žádost do zálohy, protože jsem byl znechucen poměry v armádě, především v tehdejším vojenském historickém ústavu.

Následně jsem pracoval krátce jako hlavní manager v soukromé firmě, 11 let na licenční správě ministerstva průmyslu a obchodu, dále na ministerstvu zahraničních věcí formou zvláštní mise v Kuvajtu a Iráku, krátce jako redaktor a téměř pět let jako technický redaktor a analytik na ministerstvu obrany. Nikde nevznikaly jakékoli bezpečnostní problémy. Ve druhé polovině devadesátých let jsem spolupracoval jako externí poradce s členem branně bezpečnostního výboru sněmovny Stanislavem Grossem. Vypracoval jsem pro něj dokumentaci zdůvodňující vstup naší republiky do NATO a informaci k přezbrojení našeho letectva. Podporoval jsem účast naší republiky v NATO jako bezpečnostní pojistku proti vzniku války v Evropě, včetně stavby radaru protiraketové obrany. Ovšem v rámci mise v Arábii se výrazně zhoršilo moje hodnocení americké zahraniční politiky a armády. Byl jsem doslova ohromen americkými nepružnými ideologickými přístupy a zbyrokratizovaným myšlením při řešení bezpečnostních problémů.

Do resortu obrany jsem se vrátil roku 2008 vlastně náhodou na základě informace, že pracoviště AVIS hledá odborného redaktora. Přes vydatnou snahu výše uvedeného soudruha Marka jsem nakonec ve výběrovém řízení uspěl díky dlouhé publikační a fotografické praxi. Pracoval jsem především pro časopis A report, což byl bohužel typický produkt myšlení předlistopadových politruků, kteří tvořili značnou část vedení a zaměstnanců AVISu. V menší míře pro armádní internet, který byl dokladem ubohosti odborné úrovně svých tvůrců. Časopis byl ze strany vojáků hodnocen velmi nízko a měl různé přezdívky. Nejhorší byla Goebelsovy listy. Nelze se divit, protože obsahem bylo především bezbřehé a navíc dosti primitivní podlézání nejvyšším nadřízeným a, jemně řečeno, zkreslování informací o armádě, což vyvolávalo zlostné reakce vojáků. Časopis se tvářil jako produkt určený pro veřejnost, ale distribuovaný byl až na výjimky pouze v rámci resortu obrany. Civilním ministrům a dalším špičkovým pracovníkům, kteří se mnohdy na svých postech ani neohřáli, případně jim armádní problematika nic neříkala uvedený rozpor ani nedošel. Jednalo se tedy o informace o armádě pro armádu a ještě zkreslené, takže v podstatě zajištění pracovních míst pro několik bývalých soudruhů politruků.

Snažil jsem se o úpravu obsahu podle potřeb armády, tedy rozšíření technických informací, seznamování vojáků se zahraničními armádami a rovněž opomíjené informace o odborných a technických pracovištích resortu, konkrétně o Vojenském historickém ústavu, vojenských školách, výzkumných ústavech, technických a logistických pracovištích atd.

S něčím takovým jsem ovšem narazil na tvrdý odpor, zvláště když se šéfredaktorem a zástupcem vedoucí oddělení se třemi (!) podřízenými stal RSDr. Procházka. Doplnil tak přehlídku zbytečných vedoucích oddělení placených za vedení z peněz daňových poplatníků. Jen na ministerstvu obrany se ročně jedná a miliony a nikoho to nezajímá, přestože každý vedoucí pracovník, vedoucím oddělení počínaje a ministrem konče je odpovědný za hospodárné využívání finančních prostředků.

Především jsem se dostal do konfliktu se soudruhem Markem, který měl jako dlouholetý redaktor v podstatě neprůstřelnou pozici a vždy se považoval za špičkového experta v oboru vojenské techniky a historie, což mu dlouhodobě vycházelo. Jeho odborně omezení nadřízení nedokázali zachytit nesmysly, kterými občas oblažoval čtenáře. Vzpomínám na dopis veterána odbojáře, který navrhoval, aby Marek místo práce redaktora někde zdvíhal telefony. Jmenovaný se navíc projevoval závistivou nenávistností vůči těm, kteří něco znají a dokázali. Kupříkladu dlouhodobě vedl pomlouvačnou kampaň proti vedení Vojenského historického ústavu ve snaze získat místo v tamním vedení pro sebe a další politruky. Za tímto účelem spolupracoval i s civilními redaktory, především bývalým kolegou Janem Gazdíkem, kterým podával zkreslené informace o resortu obrany. Reakce vojáků na Gazdíkovy články lze nalézt na internetu. Zároveň se opakovaně snažil o privatizaci tiskových služeb ministerstva, samozřejmě pro sebe. Politrukům vadily odborné články, které jsem v některých případech připravoval ve spolupráci s výše uvedenými pracovišti, protože jim nerozuměli. Seriál zabývající se vojenskou historií i současností států NATO byl zastaven poté, co vyšel první díl o Belgii. Přitom vojáci NATO o spojeneckých armádách nevědí prakticky nic, takže systémová informace tohoto druhu, nejlépe dvojjazyčná by byla přínosná.

Obzvláště zajímavé byly zahraniční pracovní cesty. Na ministerstvu průmyslu a obchodu i ministerstvu zahraničních věcí jsem zažil špičkovou úroveň organizovanosti. V resortu obrany nikoli. Pro celé ministerstvo je organizovala ruská cestovka, která tak získala jak přehled o mnoha pracovnících ministerstva, tak i jejich služebních/pracovních cestách. Efektivita pracovních cest byla nízká ve vztahu k nákladům a kromě mne pravděpodobně nikdo nepsal cestovní zprávy obvyklé na jiných pracovištích. Odevzdané stejně nikdo nečetl a efektivitu nikdo nevyhodnocoval. Vedoucí pracovníci zodpovědní jak za bezpečnost, tak za hospodárné využívání peněz si tak dlouhodobě neplnili služební povinnosti a nikomu to nevadilo. Hlavně, že si někteří přišli na eura, dolary a výhodné nákupy. Někteří nebyli schopni pochopit, co dělám tři dny na největším světovém vojenském veletrhu, místo abych si užíval. Dovezené informační materiály jsem mnohdy ani nemohl použít, protože zájem byl pouze o oslavné reportáže. Když jsem na uvedený fakt upozornil, stal jsem se objektem nenávistného šikanování ze strany vedení a řady pracovníků Úřadu provozu a služeb. Mohu to doložit. A navíc někdo bral plat za finance i bezpečnost ministerstva. Obdobnou zkušenost mám rovněž z ministerstva průmyslu a obchodu, kde prováděla stavební úpravy, včetně volného přístupu do kanceláří a k odhaleným datovým sítím firma s rusky mluvícími zaměstnanci, a to po nocích a bez dozoru. Když jsem na to upozornil, bylo mi vyhrožováno vyhazovem. Opět někdo bral plat za bezpečnost, ale nikdo neprovedl opatření, včetně BIS. A já, že jsem agentem Moskvy. Takové a další podivuhodné zajímavosti jsem soustředil do ručně psané informační zprávy, kterou jsem předal nastupujícímu českému velvyslanci u NATO Jiřímu Šedivému, bývalému ministru obrany ve vládě Mirka Topolánka (nejedná se o bývalého velitele tankového pluku v Týně nad Vltavou a pozdějšího náčelníka Generálního štábu, který často vystupuje v ČT), a to v metru večer před jeho odletem do Bruselu. Kopii mám, existovaly a existují kopíráky. Nestalo se nic, takže vyvstává otázka, co bývalý ministr obrany s informací udělal, a v čí prospěch? Jak se opakovaně ukázalo, angažoval se kupříkladu nikoli ve prospěch našeho obranného průmyslu a lidí v něm zaměstnaných. Causy se probíraly i v televizi. Rozšířenější formu takové informace s návrhy opatření ode mne dostal na podzim minulého roku ministr Stropnický. K řešení ji předal řediteli svojí kanceláře Josefu Zrzaveckému. Nestalo se nic. V čím zájmu pracoval pan Zrzavecký? Informaci mohu v případě zájmu zveřejnit.

Likvidace za podporu NATO

Důvodem mého vyhazovu z ministerstva byla další aktivita zaměřená na mediální podporu naší armády, NATO a dalších spojeneckých armád, obranného průmyslu, informace o vojenské technice a technologiích, brannosti a dalších bezpečnostních faktorech. Jednalo se o můj projekt Army TV (ATV) z roku 2010, tedy návrh periodického pořadu v ČT, jaký již léta existuje bez problémů na Slovensku. Jenže zde jsem narazil ještě víc, než při hodnocení zahraničních pracovních cest. Vedoucí oddělení mjr. Pavla Poláková, náborovaná učitelka se všemi prostředky snažila protlačit do projektu soudruha Procházku a další politruky. Ona byla vedoucí oddělení a on její zástupce se všemi finančními výhodami, ale v praxi vládl politruk, zatímco vedoucí se chovala jako jeho služka. Ředitelka odboru komunikace a propagace za vlády ministra Vondry Jana Malíková dlouhodobě mlčela a poté se odmítla s různými výmluvami angažovat. V tomto případě se jedná o bývalou tiskovou mluvčí ministra vnitra Langera. V době svého ředitelování na ministerstvu obrany se starala především o obsazování vedoucích pozic členy ODS, vesměs arogantními diletanty, podporu bývalých politruků a likvidací všech ostatních. Zaměřila se žhavě, byť neúspěšně na mediální politickou podporu obou uvedených ministrů se známými nevalnými výsledky. Poté se vrátila na ministerstvo vnitra a podporovala se stejným „úspěchem“ ministra Pecinu. Nelze vyloučit, že aktuálně sedí na nějaké vedoucí pozici u ministra Chovance, poskytuje mu podporu a tváří se jako oddaná přítelkyně ČSSD.

Na projektu ATV měl pod vedením osoby určené ministrem participovat generální štáb a odborná pracoviště resortu. Z hlediska generálního štábu se předpokládalo zastoupení tiskovou manažerkou generála Picka, která byla dlouhodobě jeho oporou nejen mediálně. Generál si však našel mladší oporu u leteckého pluku ve Kbelích, takže manažerka Mira Třebická, která toho jinak za skvělý plat moc nepodělala, nanejvýš vyvolávala spory, se aspoň chtěla předvést. Rozhodla se, že garantem pořadu nebude ministr, ale ona, přičemž pořad jí bude natáčet zadarmo jeden známý režisér. Kdo zná finanční a časovou náročnost přípravy periodického televizního pořadu ví, že něco takového je naprostá pitomost. Jednalo se údajně o následek toho, že odborně neznalá mediální manažerka si přihnula víc než obvykle, aspoň si to myslí její kolegové. O nesmyslech jsem se odmítl bavit a získal jsem dalšího nepřítele.

Vzhledem k tomu, že jak soudruh Procházka, tak Marek umírali závistí nad mými vystoupeními v televizi, štvali proti mně uvedené nadřízené při každé příležitosti. Dosvědčit to může i současný mluvčí ministra Pejšek. Obzvláště soudruh Procházka, který pracoval zhruba jeden den v týdnu, měl dost času poflakovat se po ministerstvu, vykládat o tom kolik má práce, shánět informace, roznášet drby a pomlouvat svoje nepřátele. Aby vykázal nějakou činnost, připisoval se jako spoluautor do anglické mutace časopisu A report k cizím článkům. Stačí se do uvedených časopisů podívat a porovnat. Ostatně v předlistopadovém období pracoval jako zástupce šéfredaktora v časopisu Letectvo a PVO a jeho produktivita byla obdobná, ne-li nižší.

Vzhledem k tomu, že náměstek ministra Jiří Šedivý (bývalý ministr obrany a současný česko- naťácký velvyslanec) trávil značnou část svojí pracovní doby placené z daní občanů v kanceláři vedoucí Polákové, přesněji u její kolegyně (narazil jsem na něj téměř vždy, když jsem přišel řešit služební záležitosti, přičemž se tvářil vyrušeně), získávala soudružská parta další podporu v nejvyšších kruzích. Když se podíváme zpětně na náměstkovu pracovní náplň, vyvstává otázka, co tam s Polákovou, soudruhem Procházkou a spol. tak často a dlouho dělal. Po odchodu do Bruselu předal Šedivý svoje přátele do ochrany kamarádovi plukovníku Bulantovi, pozdějšímu generálu a řediteli Národního úřadu pro vyzbrojování. O něm mohou vyprávět reprezentanti našeho obranného průmyslu. Ředitel Bulant je vítal ve své kanceláři s bezmeznou arogancí, povalujíce se na kanapi a oděn v trenkách. Nicméně po ukončení svého naštěstí nedlouhého působení uložil ministr Picek Bulanta do společnosti Explosia Pardubice, přestože není odborníkem v oblasti trhavin, ani obchodu.

Tažení proti mojí osobě se zvrhlo na doslova nenávistné šikanování, které mohu doložit. Nejkomičtější byl personální pohovor z důvodu mého údajného neplnění pracovních povinností. Nakonec se ukázalo, že povinnosti si neplnila Poláková, která byla líná či neschopná reagovat na moje odborné návrhy a cestovní zprávy. Všechny je mám archivované. Ale nejlepší byla pracovnice personálního odboru ministerstva, evidentně sovětského původu, která na mne řvala, že počet politruků na ministerstvu je tajný. Pro nevěřící mám nahrávku. Nelze se divit ostudné personální situaci na ministerstvu obrany, jestliže si tamní pracovnice pletou latinku s azbukou a personální práci se stranicko-politickou. Kupříkladu za Josefa Zrzaveckého byl vyhozen špičkový kameraman, jenž zrežíroval a natočil, sestříhal a ozvučil dokument o lidických dětech. Na jeho místo nastoupil syn politruka z bývalého armádního filmu, který neuměl ani vzít kameru pořádně do ruky. A nikomu to nevadí. Jako bonusovou informaci pro čtenáře uvádím, že soudruzi se mnou zapřádali rozhovory, které „nenápadně“ nahrávali a provokovali mne k antisemitským výrokům, aby na mne něco měli. Na něco takového měli času dost.

Ostatně pozdější jmenování exministra Picka vojenským poradcem prezidenta Zemana vyvolalo v odborných kruzích obveselení. Čacký generál se totiž od doby, kdy byl rotmistrem, moc neproslavil. Mnohdy se zabýval organizací slavnostních nástupů a kladení věnců. Potvrzují to svědkové už z doby jeho služby u útvaru. Nikdy nebyl v misi, ke střelnému prachu nepřičichl, ve strukturách NATO nepracoval a cizí jazyky rovněž nejsou jeho doménou. Původní profesí je spojař a možná i nomenklaturní kádr. Když ho Karolina Peake společně s Bulantem a vedoucím jeho kanceláře Janem Šulcem (povoláním novinářem a na ministerstvu arogantním koordinátorem tvorby o co slavnější, o to odborně impotentnější Bílé knihy) vyhodila, na řadě míst resortu se slavilo. Picek byl totiž znám tím, že útvary a odborná pracoviště ho příliš nezajímaly. Dokladem je mimo jiné i fakt, že ředitelem vojenských výzkumných pracovišť byl člověk postrádající vysokoškolské vzdělání. Generál, náměstek a ministr si získal oblibu především mezi úřednictvem na ministerstvu a Generálním štábu. Lidsky proti němu nic nemám, bez vlivu různých ženštin a podivných spolupracovníků, bohužel silného, to může být i dobrý parťák, ale informace ze strany jeho podřízených a kolegů mne nepřesvědčily o jeho přehnané odbornosti a zájmu o podřízené. Možná to byly jen pomluvy?? Pan prezident v tomto případě, stejně jako v řadě jiných, neměl přehnaně šťastnou ruku při výběru spolupracovníka. Základní informace o armádě mu může z každoročně vydávané brožurky přečíst i sekretářka a nástup hradní stráže připravit poručík. Ovšem vydatná mediální podpora z ČT i hradu účelově vytvořila obraz milovaného a respektovaného vůdce vojáků nespravedlivě týraného zlou ženskou.

Jakmile se Picek stal ministrem, jmenoval Třebickou do pozice ředitelky odboru komunikace a propagace. Možná toho na něj za léta podpory dost ví, nebo se jí prostě bojí. Každopádně působí divným způsobem různé aktivity kolem národního úřadu pro vyzbrojování za jeho vlády. Komické je, že ministr Picek vydal rozkazem pro všechny pracovníky resortu obrany Morální kodex určující jejich jednání, včetně zákazu zvýhodňování. Podepsal ho společně s premiérem Nečasem, možná v kanceláři ředitelky Nagyové. Nově jmenovaná ředitelka Třebická v březnu 2013 na shromáždění pracovníků odboru vykřikovala, že již příští měsíc bude běžet její pořad v televizi. Nezvládla to dodnes. Soukromými cestami jsem se dozvěděl, že poslala jakýsi dopis vedení ČT, který vyvolal částečně smích a částečně rozhořčení. Ministr Stropnický má údajně k exministru Pickovi velmi dobrý vztah, což proklamoval i v médiích. Přesto musel služby ředitelky Třebické po kratší době oželet pro její naprostou odbornou neschopnost. Z toho, že se mne zbavila cestou zrušení mojí pracovní pozice, se dlouho neradovala.

Je opravdu ilustrativní, že oficiálně pravicově a pronatovsky se tvářící činovníci a činovnice ministerstva obrany, stejně jako vedení ČT nakonec poskakují podle přání politruků a absolventů sovětských škol. Uvedené opory ministrů, náměstků a generálů tudíž bojeschopnosti naší armády, vlasti i NATO jsou též ilustrativním dokladem smysluplnosti a efektivity genitálních kvót oblíbených a prosazovaných ČSSD.

Hrrr na něj, soudruzi

Útok Pavla Barocha v Echo 24 vyvolal obyčejný strach. Poté, co jsem na tankovém dnu ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech náhodou doprovázel Andreje Babiše, propadli politruci na ministerstvu panice. Usuzovali podle sebe. Předpokládali, že se vrátím na ministerstvo a na základě svých znalostí tam udělám pořádek. Jenže já jsem pouze vytvořil informaci pro ministra Stropnického. Rozhodně bych nikoho nekompromitoval možností zneužití mojí minulosti před zveřejněním tohoto článku v médiích. Aktuálně si na mne může kdokoli udělat objektivnější názor.

Ministr Stropnický měl evidentně zájem o změny k lepšímu, ale v nepřátelském prostředí s nespolehlivými spolupracovníky se brzy dostal do pozice za skleněnou zdí, kdy vše běží postaru, a ministerstvo ovládají síly ze zákulisí. Takovou informaci jsem dostal od známých z ministerstva.

Otázkou je, proč mne uvědomělý Baroch se svazáckým zápalem „odhalil“ až po 24 letech. Téměř bych si mohl myslet, že dlouhodobě záměrně tajil moji nebezpečnost. Vždyť seznamy spolupracovníků StB a VKr jsou již řadu let dostupné na internetu. Když se podíváme na Echo 24, zjistíme, že Baroch se nezabýval z hlediska lustračního zákona nikým jiným, přestože subjektů s kontakty na StB a VKr zajímavějších, než nějaký Koller je plno. Jednalo se tedy o cílenou akci na objednávku soudruhů přátel. Jmenovaný neváhal prostudovat celou moji složku a ve spolupráci s pracovníky ÚSTRu (Ústav pro studium totalitních režimů) z ní pořídit kopie. Ty potom Echo 24 nabízelo na prodej na internetu. Zajímalo by mne, zda je ÚSTR oprávněn k takovému transferu informací z osobního spisu do veřejnosti, navíc za účelem obchodu a ve prospěch politruků a absolventů sovětských škol. Pravda, od ÚSTRu mne nic takového nepřekvapí, viz „Kdo jste svatí, kamenujte.“ Ale v porovnání s tamní údajnou odborností, oficiální morálkou, záplavou řečí o lidských právech a všemožně předváděným antikomunismem to vypadá opravdu směšně. Nicméně by se k tomu měl vyjádřit především Úřad pro ochranu osobních údajů, který se zuřivě zastane kdejakého zloděje zveřejněného na internetu. Jedná se o ilustrativní ukázku využívání lustračního zákona v české údajně právní a demokratické praxi. Všichni, kteří za to berou plat, rovněž mlčí. Zvědavě čekám, zda nám něco poví pan ředitel Igor Němec.

Vrcholem tažení proti mně byl pomlouvačný dopis Šedivého z Bruselu adresovaný na ministerstvo zahraničních věcí. Zvláštní je, že téměř identický dopis dorazil na totéž ministerstvo z kanceláře ministra obrany, kterou řídil Zrzavecký. Dopisy byly reakcí na moji informaci, kterou jsem předal ministru Stropnickému a on k vyřízení Zrzaveckému. Vzhledem k tomu, že informace se zabývala i bezpečnostní problematikou, je uvedená dvojice dopisů opravdu pozoruhodná. Informace samozřejmě přílohou dopisů nebyla.

Jestliže velení NATO připustí, že v některé armádě a vrcholné politice Aliance působí dlouhodobě výše popsaní lidé a páchají takový, slušně řečeno, nepořádek, nemůže se nikdo divit mému krajně negativnímu názoru na tuto mezinárodní bezpečnostní organizaci.

Moje hodnocení ministrů obrany při pohledu zpět se asi leckomu nebude líbit. Za posledních deset let byla pravděpodobně nejlepší Vlasta Parkanová. Resortu obrany sice nerozuměla, stejně jako její kolegové, ale měla odborně schopné spolupracovníky, takže fungoval systém a ministerstvo nebylo horší, než jiná. Za jejích nástupců pomalu přestal fungovat i systém. Ministr Vondra byl obětí přehlídky vnucených mu neschopných a arogantních spolupracovníků, mezi nimiž tvořil jednu z mála čestných výjimek, státní tajemník Daniel Koštoval. Vlastimil Picek squadru neschopných převzal, ba diletantství podpořil. Zde je třeba připomenout, že výběr spolupracovníků je rovněž dokladem schopností vedoucího. Na hodnocení ministra Stropnického je ještě brzy.

Mediální práce a spolupráce

Do roku 1990 jsem napsal jeden článek, a to na téma urychlení rektifikace zaměřovače protitankového kanonu. V období 1990-2013 jsem 23 let publikoval ve 14 různých novinách a časopisech více než 1 000 většinou odborných článků, 21 let vystupoval v rozhlase a za 19 let absolvoval více než 100 vystoupení v televizi na různých stanicích (ČT, Z, Nova, Prima) třikrát z toho Hyde Park a napsal jako autor nebo spoluautor několik knih. Odbornou úroveň mých vystoupení v televizi a rozhlase nikdo úspěšně nezpochybnil a moje prognózy se dosud vždy vyplnily, ať se to týká arabského jara a jeho následků nebo občanské války na Ukrajině. Od srpna 2013 publikuji rovněž na internetu. V tomto roce se mnou ukončil po 15 letech spolupráci časopis Zbraně a náboje, a to na nátlak výše uvedeného soudruha Marka, který má dlouhodobý blízký vztah k mediálnímu řediteli nakladatelství Rf hobby.

Poté co někdo v ČT vydal v srpnu 2014 zákaz mne zvát do tamních pořadů, objevil jsem se ještě několikrát na TV Nova, jednou v TV Prima a jednou na DVTV. Jediná Daniela Drtinová (DVTV) se mnou udělala rozhovor na ožehavé téma spolupráce s VKr. Sice mne snaživě trápila, ale na rozdíl od jiných aspoň měla odvahu se problémem zabývat. Rozhlas se mnou přestal spolupracovat před několika měsíci poté, co mne redaktorka nedokázala umlčet ani osobními útoky. Nikdo z ČT a ČRO mi oficiálně nesdělil důvod. Finančně jsem tím nijak neutrpěl, ale jinak je to ukázka zbabělosti a ubohosti panstva ze státem placené televize. Vedení ČT ze mne má pravděpodobně takový strach, že na jedné straně zakázalo moje vystupování, ale zároveň trapně mlčí o důvodech a bojí se mne pozvat i jen k probrání mojí minulosti aby se odlišila pravda od pomluv a propagandy. Asi očekávají, že by jejich servilní redaktoři-bojovníci za pravdu, lásku, svobodu, demokracii a lidská práva v rozhovoru se mnou neuspěli. Zároveň dělají přesně to, o co se několik let snažili politruci na ministerstvu. Mojí odpovědí je tento článek. Ale produkce ČT ukazuje, že o pravdu jim evidentně nejde. Vzhledem k tomu, že především ČT 24 se za poslední rok změnila z informačního a zpravodajského pracoviště na nepříliš úspěšného tvůrce jednostranné propagandy zaměřené proti zájmům většiny národa cestou propagace sankcí a války s Ruskem, transatlantické smlouvy TTIP, jejího doplňku TIPS a masové imigrace či invaze z Afriky o moc jsem nepřišel. Vtip, že pravda začíná tam, kde končí signál ČT, se bohužel stává smutnou realitou. Když nefungují jednostranná propaganda, lži, polopravdy a pomluvy, případně zabíjení času nesmyslnými tématy, tak se politicky nevhodné či nekorektní informace zamlčují, ve stále větším rozsahu. Míra sdělování pravdy a svobody projevu je v ČT 24 už pomalu na úrovni před listopadem 1989, přičemž kdekdo tam řeční o svobodě a demokracii. Spravedlnost nějak chybí. Naštěstí existuje internet.

Hvězdou ČT 24 bych byl dodnes, kdybych každý den vykřikoval, že nacisti na Ukrajině a v Pobaltí jsou bojovníci za demokracii, ukrajinští oligarchové jsou chudí filantropové s odporem k penězům bojující nezištně za lepší zítřky svých spoluobčanů, Putler chce vyvolat válku s trojnásobně silnější atlantickou aliancí a obsadit celou Evropu, Krym má být ukrajinský, přestože téměř 90% tamních občanů včetně ukrajinských policistů a vojáků se vyslovilo v obtížně zpochybnitelném referendu o opaku, Čína nedělá nic jiného než terorizuje Tibeťany, Kosovo je stát demokratů a bojovníků za lidská práva, kde o teroristech a drogách nikdy ani neslyšeli, evropské protiruské sankce jsou pro nás ekonomicky výhodné, transatlantická smlouva TTIP neprohloubí pokles životní úrovně většiny obyvatel, nezaměstnanost a bezprávnost v evropských zemích a Evropa potácející se v dlouhodobé hospodářské krizi s desítkami milionů nezaměstnaných se nutně potřebuje obohatit až 50 miliony údajně vysoce přínosných i když většinou primitivních a nevzdělaných ekonomických parazitů, narkomafiánů a agresivních islamistů, pardon ubohých běženců z Afriky potřebujících samozřejmě pomoc desítek státem placených agentur a neziskovek, byl bych hvězdou ČT dodnes. Moje spolupráce s VKR by se bez větších problémů zdůvodnila, nebo zamlčela. U jiných spolupracovníků předlistopadových českých a sovětských tajných služeb, ani agentů CIA vedení ČT takový problém nemá, viz. „Kdo jste svatí, kamenujte.“ Základní problém ve vztahu mezi ČT a mnou je v tom, že údajně naše (?) televize placená z kapes daňových poplatníků nepotřebuje odborné informace, ale jednostrannou ideologickou propagandu, která se místy jako odborná informace snaží aspoň tvářit.

Z hlediska současného politického vývoje a občanské války na Ukrajině, do nichž se různými způsoby vměšují USA/EU i Rusko nejsem z hlediska hodnocení velmocí ani na jedné zájmové straně. V první řadě sleduji bezpečnostní a ekonomické zájmy naší republiky a poté Ukrajiny. Naše republika nepotřebuje ekonomické sankce, včetně jejich odrazů z Německa ani válku s Ruskem. Ukrajina rovněž nemá zapotřebí válčit s Ruskem a nechat se rozkrádat za mávání nacionalistickými prapory. Bez cizího vměšování, počínaje aktivitami EU a Majdanem by tam byl klid. Nevidím důvod k tomu, abychom my i Ukrajinci, stejně jako většina obyvatel Evropy, včetně Ruska, trpěli ekonomickými sankcemi a žili ve strachu z jaderné války, zatímco jiní si mastí kapsy.

Jako zaměstnanec státní správy jsem nikdy veřejně nekritizoval zaměstnavatele ani českou politiku. Naopak coby nezávislá osoba si mohu psát podle chuti. To mým nepřátelům pravděpodobně nedošlo. Aktuálně řeším, byť se značným váháním, větší osobní angažovanost v politice. Bohužel hloupost části spoluobčanů podporovaná především ČT, ale i některými dalšími médii, například Echo 24 nebo Britské listy a produkcí či akcemi různých neziskovek je taková, že už nejsou schopni si ani uvědomit, natož hájit vlastní zájmy. Bezmyšlenkovitě akceptují jednoduchou propagandu a chovají se jako stádo, což je deprimující. Avšak naše země potřebuje stranu nebo hnutí, které by bez ohledu na bující hrabivost, korupci, kariérismus a touhu po zviditelnění osob chtivých politických postů a koryt, prosazovalo zájmy převážné většiny obyvatel, historickým vývojem prověřené evropské (nikoli euro-americké nebo euro-bruselské) civilizační hodnoty a preferovalo pořádek a spravedlnost, které jsou osvědčeným základem lidské civilizace. Takže uvidíme, do voleb jsou ještě dva roky.

Na závěr Barochovi, všem politikům a mediálním pracovníkům angažovaným ve prospěch lustračního zákona, omezeným byrokratů a prodejným bezpáteřným pracovníkům státní správy, jednoduchým pomlouvačům, agentům FSB i CIA, nenávistným zaměstnancům nezávislých neziskovek, pokrytcům, frustrovaným psychopatům a trapným slouhům předlistopadových armádních politruků pokládám sedm zásadních otázek. Můžete přivést aspoň jednoho člověka, kterému jsem v době svojí spolupráce s VKr prokazatelně způsobil újmu z politických důvodů? Můžete uvést nějaké výhody, které jsem získal spoluprací s VKr? Ohrožuje moje práce pro VKr před 25 a více lety nějakým způsobem bezpečnost naší republiky? Znamená spolupráce s VKr před 25 lety nízkou odbornou úroveň znalostí a projevu v oborech vojenské techniky a historie, případně mezinárodní bezpečnostní politiky? Kdo z vás je schopen moji odbornost objektivně posoudit?  A pokud nikoli, tak o co vám v dnešní době vlastně jde?

Čekám, zda pracovníci všech stupňů státní správy začnou za peníze daňových poplatníků konečně jednat, nebo budou dále hrát mrtvé brouky, případně mne vyrazí zatknout za pravdu. Abych jim pomalu začal chystat nějakou bariérku na přeskakování, jako když šli zatýkat Karla Rožánka do ČT.

A ještě jednu otázku pro čtenáře. Neměl bych na některá pracoviště státní správy, jejich zaměstnance, případně Echo 24 podat trestní oznámení? Názor občanů, kteří by měli v demokracii vládnout, už z podstaty významu tohoto slova mne opravdu zajímá.