Prokletí dnešní doby nese odporné označení gender

Tak nám ministr Dienstbier opět oprášil nápad, že potřebujeme „genderově vyváženější“ učebnice. Opravdu těmto duševním pochodům přestávám rozumět. Boj proti stereotypům začíná připomínat spíš boj o bezpohlavnost.

Dienstbier - ŽENA | Foto: krajskelisty.cz

Dienstbier – ŽENA | Foto: krajskelisty.cz

Základní problém je, že muži a ženy zkrátka nejsou stejní, ať už jde o fyzické nebo duševní vlastnosti. Je to ostatně dáno evolučním vývojem. Muži vždy usilovali o moc, bohatství a slávu, které jim přinášely více potenciálních partnerek, zatímco ženy jsou více společenské a usilovaly o co nejkvalitnějšího manžela. Tyto instinkty jsou natolik hluboké, že nás i dnes ovlivňují víc, než si myslíme.

Samozřejmě tyto věci platí jaksi „v průměru“. Muži jsou „v průměru“ agresivnější, dominantnější, racionální a mají rádi pivo a fotbal, zatímco ženy jsou „v průměru“ komunikativnější, emocionálnější, jejich mozkové hemisféry mají více spojů, takže zvládnou dělat víc věcí současně a v důsledku toho hůře rozlišují pravou a levou stranu.

Samozřejmě v reálném životě nic jako „průměrný člověk“ neexistuje, každý člověk je kombinací různých vlastností, takže průměrné statistiky nám o konkrétním člověku nic neřeknou. Nicméně z nich celkem jasně plyne, že odlišnost mezi muži a ženami nejsou nějakým civilizačním výmyslem. Kluci si rádi hrají s pistolkami a vojáčky, holky zase s panenkami. Není to tak proto, že jim to nějak vnutila společnost, ale protože to lépe vyhovuje jejich přirozenému založení.

Testosteron je ostatně celkem dobrá odpověď na otázku, proč je v politice a vrcholovém managementu tolik chlapů, a mnohem méně žen. To je svět, kde se bojuje o nadvládu a moc, takže je jasné, že do těchto dravých vod budou mířit muži v mnohem větší míře než ženy. To samozřejmě neznamená, že tam nebudou mířit řádné ženy, nikdo netvrdí, že ženy touží jen sedět u plotny. Ale zkrátka jich bude ve srovnání s muži méně. A není zcela od věci poznamenat, že o některé vrcholové světové političky se genderově nevyváženě označují jako „chlapi v sukních“. Hádejte třikrát proč.


Filmy točené pro muže obsahují exploze, války proti mimozemským civilizacím a spoře oděné krásné ženy. Filmy pro ženy spoléhají spíš na romantickou zápletku. Stejně tak třeba reklama cílená na obě pohlaví je značně rozdílná. Může se nám to zdát sexistické, ale markeťáci zkrátka vědí, že když chcete něco prodat mužům, musíte to nechat předvádět hezkou slečnu. Ženy zase spíš přesvědčí, když v reklamě uvidí šťastně se smějící dítě. Muži občas tajně sní, že jsou dobyvateli, takže se jim reklamy snaží podsouvat představu, že s touto vůní po holení se jimi skutečně stanou. Mnoho žen zase sní o spokojeném rodinném životě, takže jim se reklamy pokoušejí hrát na jiné city. Tady nějaká „genderová vyváženost“ nic nezmůže.

Na vzájemné odlišnosti není vůbec nic špatného. Už od dob lovců a sběračů se muži a ženy doplňovali a spolupracovali při shánění obživy. Dělba práce mezi pohlavími byla naší velkou evoluční výhodou. Ženy opatřovaly převážně rostlinnou stravu, zatímco muži lovili velká zvířata. Lidská společnost těžila z toho, že každý využíval svých unikátních předností. Odlišnost byla ve všech ohledech prospěšná. Na druhou stranu tato naše historie popírá ideu, že muž je živitel rodiny, zatímco žena smí jen sedět doma. Práce ženy byla stejně důležitá jako práce muže, jen každý dělal něco jiného.

Ovšem pokud se zamýšlíme nad mužskou/ženskou rolí ve společnosti, neměli bychom sklouzávat do druhého extrému – tedy ke škatulkování. Každý jsme individuum, a tudíž nejde dost dobře stanovit, že muž musí být takový a takový, nebo že žena nesmí být taková nebo onaká. Reklama, která mě přesvědčuje, že správný chlap musí mít před sebou orosenou dvanáctku, mě prostě neosloví. Jako ideál bych viděl, aby každý byl tím, čím být chce, aniž by musel naplňovat nějaká arbitrární kritéria, která mu společnost určí.

Myslím, že naše přirozenost se o to dokáže postarat sama, bez různých kvót a sporů o to, jestli může „máma mlít maso“. Moje identita musí logicky vzejít ze mně, z mojí povahy a životní zkušenosti. Nemůže se opírat o nějaké abstraktní úvahy o tom, jak by měla vypadat „ideální“ společnost. Životní roli je třeba aktivně nacházet, nemůže být nikomu zjevena vševědoucím státem, který ji pro nás vymyslel. Jinak už bychom nebyli lidé, ale roboti…


Zdroj: Blog autora

REKLAMA
VN-560-II