Případ Kramný exkluzivně z místa činu. Rozhovor a potyčka s generálním manažerem hotelu Titanic. Elektřina? Ani náhodou!

Z jedné strany poušť, z druhé strany poušť. Sem tam skelet budovy staré mezi tisícem a jedním rokem. Bílé strážní budky, u nichž dřímají vojáci se samopaly nebo pokukují schoulené matky s dětmi. Billboardy.

Petr Kramný

Petr Kramný

„To je prezident Sísí,“ říká taxikář a ukazuje na plakát nevýrazného bezvousého muže v uniformě ukazující cosi rozesmátým dětem. „Otvírá v Suezském průplavu nový kanál, který umožní plavbu oběma směry.“

Jedeme do hotelu Titanic u egyptského letoviska Hurghada. Přesně na den před dvěma lety se tu odehrála tragédie, o které dodnes mluví celé Česko. Manželé Petr a Monika Kramní se s dcerou Klárou zavřeli do hotelového pokoje. Ráno Petr Kramný ohlásil smrt své ženy a dcery.

Podle jedné teorie otrávila celou rodinu a sebe Monika Kramná jedem, který si přivezla. Její manžel přežil jen souhrou šťastných okolností. Podle druhé verze, na které trvá česká policie a kterou řeší soud, zabil svou rodinu Petr Kramný  hotelovém pokoji elektrickým proudem.

Před hotelem Titanic

Taxík zastavuje na periferii města Hurghada před hotelem Titanic Palace. Tři strážní u bílé budky s mohutnou ozdobnou závorou zkoumají můj pas. Kolem víří 40ti stupňové vedro, ve stínech palem a soch bílých oblečených žen z údajného mramoru se povalují ti, jejichž předkové snad mohli být beduíni.

loading...

Hotel Titanic Palace, kde se přesně před dvěma lety odehrála tajemná tragédie rodiny Kramných,  vypadá strašidelně už při letmém pohledu ze široké ulice, lemované obchůdky se slamáky, ploutvemi, nafukovacími krokodýly, blednoucími koberci a zaručeně pravými soškami faraónů a swing, nebo snad sfing.

Vstup do areálu hotelu tvoří vysoká kýčovitá brána s osmi bílými sloupy, zpoza kterých se tu a tam vypotácí červený turista, který si spletl směr. Proti bráně vlaje na travnatém ostrůvku deset vlajek, česká mezi nimi není, ale je tam mimo jiné například ukrajinská.

Strážní, kteří vypadají, jako by právě posnídali hašišové koláčky, se mě ptají, co jako chci. Já na to, že bych si rád promluvil s hlavním manažerem hotelu, a abych jim usnadnil jejich nelehkou práci, ukazuji na visačky s nápisem Visitor, které se houpají ve dveřích jejich budky.

Skutečný záměr

Ve skutečnosti ovšem nemám za lubem jen rozhovor s manažerem, o kterém předpokládám, že mi toho moc neřekne. Chci proniknout do hotelových chodeb, uplatit úklidový personál bankovkami ve výši deseti euro, vetřít se do tajemného pokoje 6343 a pořídit tam nějaké fotografie. Konkrétně mi jde o to, potvrdit pravost fotografií, které jsou již známé, a ze kterých jasně vyplývá, že v koupelně není vana a fén má příliš krátkou šňůru, aby dosáhl do sprchy. Chci najít stopu, která by vyvrátila zjevně nepravděpodobnou vraždu elektrickým proudem. A možná tak pomoci nevinnému člověku, který přišel o rodinu a jemuž teď hrozí doživotní vězení.

Strážní se po sobě nechápavě dívají, opakovaně listují v mém pase a pak mi nejlépe jazykově vybavený z nich posunky vysvětlí, že nerozumějí anglicky. Taxikář, který zřejmě v podobné situaci není poprvé, vytahuje z modrobílé krabičky cigaretu značky LM a nabízí ostatním. Takže tu stojíme, pokuřujeme, čekáme, až se situace vyřeší sama a já netrpělivě pokukuji na kopeček, kde trčí rohy pentagramu vstupní haly hotelu Titanic Palace.

Náhle se oči těch dobrých mužů, zamžené kouřem a vydatnou snídaní, rozzáří, radostně se rozštěbetají a mávají cigaretami směrem k drobnému snědému mladíkovi s aktovkou, supícím do kopečka k hale. Ukáže se, že je zaměstnancem hotelu – a ještě k tomu umí česky.

loading...

Rozhovor se zaměstancem hotelu

„Ahoj,“ pozdraví mě, když si se strážnými vymění pár slov.

„Ahoj. Jsem novinář a rád bych mluvil s manažerem hotelu,“ povídám.

„S kým konkrétně?“

„Jmenuje se Ashraf Hayda.“ Tohle jméno údajného hlavního manažera hotelu Titanic Palace uvedli reportéři deníku Blesk, kteří prý byli v hotelu Titanic loni a já si ho zapamatoval. S panem Haydou přivezli rozhovor od rozsahu dvou vět, poškrábali na pokoji noční stolek, když v něm hledali dráty a vrazili šroubovák do rozvodové skříně, kterou předtím vypáčili.

„Ashraf Hayda?“ podivil se mladík a přeměřil si mě od hlavy až k patě, „Nikdo takový tady nepracuje.“
„Že ne? Dobrá, tak to nemusí být zrovna pan Ashraf Hayda. Prostě hlavní manažer,“  říkám.
„A o čem s ním chceš mluvit?“
„O případu české rodiny Kramných. Žena a dcera byly nalezeny mrtvé na pokoji číslo 6343, otec rodiny přežil. Zajímalo by mě pár drobností.“
Mladík se vyděsil, pak zachmuřil a nervózně přešlápl: „Ten případ už je vyřešený. Kramný se přece tady v Egyptě přiznal.“

To by byla ovšem bomba – kdyby to byla pravda. Ale nebyla. Proto jsem řekl:

loading...

„To máš špatné informace. Teď s Kramným probíhá v České republice soud a o nějakém přiznání nepadla ani zmínka. Podle mých informací egyptská policie prý Kramného propustila jako nevinného s tím, že šlo o nešťastnou náhodu, ženy prý zřejmě zemřely v důsledku dehydratace,“ říkám.
Mladík ale trvá na svém: „Kramný se přiznal policii tady v Egyptě, že svou ženu a dceru zabil!“
„A jak to údajně udělal?“

„To nevím, ale určitě se neotrávily z místního jídla.“
„Česká policie tvrdí, že je zabil elektřinou.“
Mladík se vyděsil podruhé. „Cože? U nás v hotelu? To není možné. Tady si nikdo nemůže ublížil elektřinou. Jezdí sem hodně rodin, mnoho dětí, všechno máme dobře zabezpečené. Dosud se nestal jediný takový případ!“

V tom měl pravdu. Hotel Titanic, který funguje teprve několik let a patří dvěma egyptským bratrům, nezaznamenal jediný případ úmrtí turisty ani elektřinou, ani otravou. Případ Kramný byl první.

„Elektřina, takový nesmysl,“ kroutí hlavou mladík a přemítá, co je pro pověst hotelu horší: Jestli jed a nebo elektřina. Došel zřejmě k závěru, že je to prašť jako uhoď.
„Promiň, ale už musím do práce. Oni si jistě poradí, jsou tu od toho,“ řekl a ukázal bradou na zmatenou pokuřující skupinku strážných, který kolem nás mezitím utvořili kroužek.
„Jak se jmenuješ?“ volám za ním. Vrtí hlavou a mizí v hale.

„Jak se jmenoval?“, ptám se strážných. Mohammed. A dál? Nevědí. Za pár minut ve vrátnici zazvoní telefon. Strážný s jizvou na tváři chvíli pokyvuje sluchátku, pak zavěsí, upraví si uniformu a podává mi visačku s nápisem Visitor. Zdá se, že Mohammed má delší prsty, než se zdálo.

Labyrint hotelu Titanic

Já a strážný s jizvou jdeme za hlavním manažerem. Vstupujeme do pentagramu.

loading...

Hotel Titanic je obrovský. Má dvě průchozí části: Titanic Palace a Titanic Beach. Vstupní hale, která je zvnějšku pentagram a zevnitř kruh, dominuje bílá fontána ve tvaru vzpínajícího se koně, kterému podává mladá dívka v odvážné sukni nad kolena červené jablko. Od stropu shlíží bílé sochy bohů. Název hotelu zjevně není odvozen o parníku Titanic, ale od titánů. Personál však má na sobě modré námořnické uniformy, což je jistě praktičtější, než kdyby byli oblečeni třeba jako fauni.

Procházíme halou kolem masivních starožitných pohovek, těžkých závěsů, vozíků a hromad kufrů. Luxus za 15 tisíc korun na týden. Strážný se ode mne nehne na krok. Má své instrukce. Vede mě do boční chodby, ve které je zdravotnický koutek – ano, ten, kde Kramnému onoho osudného rána, kdy už byly jeho žena a dcera mrtvé, pumpovali žaludek. Pořizuji pár fotek, pan Jizva mává, jako že to nesmím. Cupitáme labyrintem chodeb přes prosklený most do druhé části hotelu – do Titanic Beach. Blížíme se ke dveřím za nimiž bdí Minotaurus. Visí na nich cedulka: General manager.

Rozhovor s generálním manažerem

V malé kanceláři se krčí dvě sekretářky a vyděšeně ukazují na další dveře, potažené kůží. Vstupuji dovnitř, strážný půl kroku za mnou.

Za zbytečně velkým stolem se hemží mužík, kterého bych popsal jako „bílý Egypťan“. Je mu něco kolem šedesáti, prořídlé, pečlivě sčesané vlasy, světlá košile bez kravaty. U ucha drží sluchátko a něco do něj šeptá. Ukazuje mi na jedno z řady kožených křesel, které jsou umístěny ve dvou řadách kolmo k jeho obrovskému stolu. Jsem o dvě hlavy vyšší než on, ale když se vnořím na určené místo, jako bych se mu propadl někam ke kolenům.

Odkládám slamák, vytahuji fotoaparát a telefonujícího pana manažera si fotím. Ozve se cvaknutí tak hlasité, až strážnému za mnou vypadnou klíče. Manažer praští sluchátkem a ukáže, že má sice špatnou angličtinu, ale dobrý postřeh:

„Vy jste si mě vyfotil!“
„Ano,“ přiznám. „Vyfotil.“
„Ale já vám k tomu nedal povolení!“
Na bílé košili se mu houpe jmenovka: Yasmir Ali, general manager.

loading...

Tak – a co teď s tím. Jako šéf jednoho z největších hotelů v okolí je osoba veřejného zájmu – tedy žádné povolení nepotřebuji – a snímek se může hodit . Na druhou stranu začínat rozhovor potyčkou, která může skončit transportem na policejní stanici v Hurghadě…

„A opravdu potřebuji vaše povolení?“ ptám se.
„Ano!“ zahřímal pan Yasmir Ali až strážnému vypadly klíče podruhé.
„Jestli chcete, mohu ten snímek smazat,“ řekl jsem pomalu a nenápadným pohybem palce poslal fotku na facebook.

„Udělám to sám!“ hřmí Ali a sápe se po přístroji. Podávám mu ochotně fotoaparát a ukazuji, jak to má udělat. OK. Baculatým prstem se zlatým prstenem pan Ali šmejdí po displeji a chystá se mazat i fotky okolo.

„Promiňte, ale to jsou mé soukromé fotky,“ říkám těsně předtím, než narazí na snímek zdravotnického koutku. Musím mu vytrhnout přístroj z ruky.
A pak, jako když nad Saharou po dlouhé bouři vysvitne slunce, se začal pan Ali usmívat. Opřel se klouby o stůl až prsten zazvonil a řekl pomalu:
„Kdo jste?“
V ozvěně těchto klíčových slov vibrovalo strašlivé podezření: Že mě poslal nějaký jeho konkurent na jeho manažerské křeslo. Že je to možná celé zrádná hra stínů, kterou tu rozehrávám na čísi tajný rozkaz za účelem navždy zničit pověst hotelu, jehož je generálním manažerem.

„Jsem novinář. Z České republiky. V nedalekém hotelu tu trávím dovolenou s rodinou. Volali mi z pražské redakce, že když už jsem tady, mám ze za vámi zastavit a položit pár otázek.“
„Máte nějaký novinářský průkaz, Mr. Höppner?“
Vida! Ví, jak se jmenuju. Tamtamy z vrátnice, a zřejmě i strýček Google.

Vytahuji z peněženky svou oblíbenou cedulku s velkým nápisem PRESS, zalitou v plastu. Prošel jsem s ní strážemi v peruánské Limě při obklíčení teroristy obsazené ambasády, ostře střeženými  bariérami oslav připojení Hong Kongu k Číně, prvním kruhem ze tří ochranky prezidenta Castra v Havaně – přestože  na ní není nic než ten nápis a můj podpis. Ali ji obrací v prstech.
„A vizitku máte?“
Podal jsem mu vizitku s nápisem Malostranské noviny, jinou jsem v peněžence neměl.
„Big newspaper,“ říkám.
„Very big?“ ptá se Ali.
„Docela jo.“
„Celostátní?“
„Skoro.“
Pan Ali se opět zachmuřil.

loading...

„Tak co chcete,“ zeptal se a oběma nám bylo jasné, že zná odpověď.
„Dnes jsou tomu přesně dva roky, kdy u vás hotelu došlo k tragédii české rodiny Kramných. Takže…“
Vytřeštil oči, jako by před ním někdo vypustil z lahve zlého džina. Jako by do poslední chvíle doufal, že se budu ptát na nové bazény. Zřejmě to slovo  – Kramný – zní nejen v češtině jako kletba.
„…Takže bych se vám chtěl zeptat, jestli je v té kauze nějaký vývoj.“

„Vývoj? Jaký vývoj? Prostě ty lidi odvezli. A přijeli další…“
„Promiňte, co myslíte tím – ty lidi?“
Opět vysvitlo slunce nad Saharou.
„Víte, vlastně si na nic nevzpomínám. Už je to dlouho…“
„Mluvili s vámi o případu Kramný nějací čeští novináři?“
„Ne. Jak říkám. Ty lidi prostě odvezli a přijeli další. To je všechno.“
„Pracuje tu muž jménem Ashraf Hayda?“
Pan Ali se zarazil a zvedl oči ke stropu a jako by ho tam hledal.
„Ne.“
„Pracoval tady muž jménem Ashraf Hayda?“
„Ano. Ale už tady nepracuje.“
„A vy jste tu byl před dvěma lety, kdy došlo k tragédii?“
„Ano. Víte, ale já už opravdu…“
„Jako generální manažer?“
„Ano, ale musím se omluvit. Je to už dlouho a já mám další schůzku…“
„Byl tady někdo od české policie?“
„Od koho?“
„Od České policie.“
„Policie?“ zhrozil se pan Ali.
„Ano, od policie z České republiky,“ upřesnil jsem, abych se vyhnul výrazu, znějícímu jako „Check Police“, a tím ho uklidnil, což se mi nepodařilo.
„Ne. Nikdo.“ Zašermoval pan Ali prstenem a vstal. Zezadu ke mě přistoupil strážný.
„Je možné, že tu čeští policisté byli a mluvili s někým jiným než s vámi?“
„Opravdu musíme už končit,“ volá pan Ali radostně.

„Poslední otázka. Je možné, aby u vás v hotelu někdo vraždil elektřinou, aniž by vyhodil pojistky byť jen v části hotelu?“
„Cože? Na takové otázky nebudu odpovídat.“ Pan Ali opustil bezpečné místo za svým nezvykle velkým stolem, udělal pár kroků ke dveřím a vyzval mě, ať ho následuji.
„Mohl byste mě, Mr. Ali, odkázat na někoho, kdo by mi odpověděl?“
„Nikdo takový tu není.“
„Mohl bych se tu trochu porozhlédnout, udělat si pár fotek a podívat se na pokoj 6343?“
Pan Ali zavrtěl hlavou.
„Ne bez mého svolení.“
Na rameni jsem ucítil horkou ruku zákona. Byla cítit tabákem.

Od kanceláře generálního manažera Yasmira Aliho je to k východu z hotelu křídlem Titanic Beach jen pár kroků.
„Přeji hezký den,“ popřál mi pan Ali se širokým úsměvem a ukázal k východu. Pak si všiml modrého náramku na mé levé ruce.
„Vy jste tu ubytován?“
„Ne. Jsem v hotelu Prima Life, asi 20 minut jízdy odsud.“
„Tak se držte Prima Life a tady se už neukazujte.“
„Příště se sem přihlásím jako host.“
„Ne“.
„Co ne?“
„Ne.“

Odcházel jsem v doprovodu strážného hotel Titanic s pocitem, že jsem se toho moc nedozvěděl. Nebo ano?

REKLAMA
VN-560-II

…Tam někde venku

Obě verze, tedy že na hotelu Titanic řádil travič a že tu někdo zabíjel elektrickým proudem, jsou pro jeho pověst polibkem smrti. Hotel po tragédii sice nebyl zavřený, jak se říkalo, ale ubylo českých turistů.

Rodina Kramných se neotrávila hotelovým jídlem, protože nikdo jiný než oni tehdy zdravotní potíže neměl. Smrt v důsledku dehydratace nepřichází v úvahu – v tom případě by platila výpověď Kramného, že celý den pili.

Vražda elektrickým proudem je holý nesmysl – účelová konstrukce české strany. Jezdí sem mnoho dětí a hotel, který postavil svou pověst na bezpečí a luxusu, si opravdu nemůže dovolit nějaké hrátky s drátky. Provést vraždu elektřinou by nezvládl ani zkušený elektrikář (drátky mají v Egyptě jinou barvu než u nás, musely by vypadnout pojistky – atd).

Navíc – je jen podivná shoda okolností, že Kramného soudí český soud. Měl být přece podle egyptských zákonů souzen v Egyptě, kde k tragédii došlo, a kde by mu hrozil trest smrti oběšením.

Z toho vychází jediná varianta, jak k tragédii došlo, kterou podporují i výsledky egyptské pitvy (obě ženy měly rozleptaný žaludek, který zůstal v pitevně v Egyptě) – tedy jed. Pokud vyloučíme z podezřelých dceru (a okrajové možnosti jako jedovatý hmyz, pomstu Muslimského bratrstva apod.), máme jen dva možné pachatele. Jsou to: a) Monika Kramná, b) Petr Kramný.

Egypt na případu spolupracovat nebude. Jak řekl generální ředitel pan Yasmir Ali: „Ty lidi odvezli a jiní přijeli.“ Argument, že matka by dítě nezabila, ale otec ano, neobstojí – je mnohem více matek, které zabijí své dítě, než otců. Jsme sice stále v oblasti pravděpodobností, ale zeptat se musíme: „Kdo na pokoji číslo 6343 nasypal do pití jed?“

Kramná trpěla fóbiemi a brala antidepresiva (Lexaurin, Elycea). Jako ošetřovatelka v domově důchodců měla mnoho známých mezi lékaři – a tedy i snadný přístup k jedům. Byla nešťastná – sen o kariéře modelky a život v luxusu jí utekl mezi prsty. Rozhodla se vzít sebou dceru a manžela… i když ten, pokud přežije, to bude mít ještě horší, než kdyby odešel s nimi.

Je to sice nejpevnější ze všech, ale stále příliš křehká konstrukce případu zavřeného pokoje. Nikdy se patrně s jistotou nedovíme, co se onoho osudného dne na konci července 2013 v hotelovém pokoji číslo 6343 stalo.

Teď už je důležité jen jedno. Aby soud vydržel tlak médií, lačnících po zisku, aby nepřijal virtuální verzi, která vyvolala společenskou objednávku, aby neodsoudil člověka, který možná není mimo veškerou pochybnost nevinný, ale proti kterému rozhodně není dost důkazů. Aby soud uvážlivým rozsudkem vyslal tuto zprávu: „Nežijeme v zemi, kde může dostat doživotí každý, na koho ukážeme.“

Na vlnách koránu

Cestou zpátky do hotelu Prima Life se ptám taxikáře, kdy bylo líp, jestli za Sísího, nebo za Mubaraka. Taxikář se na mě poočku podívá, jestli si z něj nedělám legraci.
„Jasně že za Mubaraka. To bylo všechno. Práce, peníze, ženy i hašiš. Já mám osm žen, ale polovina z nich se se mnou teď nebaví, protože jsem zchudl. A kouřím z fajfky už jen tabák,“ říká a ukazuje fajfku podobnou té, kterou kouřil Sherlock Holmes.

Z rádia zpíval a capella hluboký, měkký mužský hlas.
„Co je to?“ zeptal jsem se.
„To je korán“, řekl taxikář. „Pěkné, že?“
Chvíli jsme mlčeli, z jedné strany poušť, z druhé strany poušť, občas nějaký ten skelet. Tak jsem řekl:
„Jo. Pěkné.“


Zdroj: Protiproud.cz | Profil autora: Kdo je kdo

REKLAMA
VN-560-II

Čtěte dále:

Prodavačka moudřejší než elitní novinář – pa... Thomas Jefferson řekl: "Člověk, který se nikdy nepodívá do novin, je lépe informován než ten, kdo je čte. Protože ten, kdo nic neví, je pravdě blíže n...
Víkendová poučení ze smrti Nelsona Mandely: Co Rus... Petr Hájek přináší několik inovativních návrhů, které inspirovalo pokrytectví médií v souvislosti s „únikem“ rozhovoru našich vládních špiček. „Proč t...
Džin vypuštěn z lahve: Nagygate a Šlachtagate ničí... Tahanice kolem policie, jichž jsme v těchto dnech svědky, přesahují hranice prostého politického boje o nadvládu nad policií. IstvanShit | foto: ...
Vítkov vs. Duchcov: Jsou tresty pro vítkovské žhář... Od žhářského útoku ve Vítkově uplynulo pět let. Tehdy čtveřice mladíků vhodila zápalné lahve do oken obydleného domu. Nejhůře z útoku vyvázla tehdy dv...
Je Hillary Clinton mrtvá nebo živá? Umřela a nahra... Včera večer přinesla americká televize ABC (American Broadcasting Company), konkrétně její 7. kanál v New Yorku, a to v hlavním vysílacím čase pořadu ...
Islamistický Trojský kůň v Čechách, Díl XX. Bylo to někdy kolem roku 2006, kdy jsem dostal pozvánku od Golem Club v Praze. Golem Club založil hned po revoluci Martin Kratochvíl, znal jsem ho ješ...
Když se kačer Donald stane idolem, za nějž v ulicí... Petr Hampl uvažuje o takzvané moderní levici a vzkazuje „intelektuálům“: Jestli vám na kariéře Bohuslava Sobotky tak záleží, měli jste pro něj hlasova...
Pravda nesmí do médií: Prolhaná média ovládají hav... Nedávné zkušenosti s manipulativním mediálním Lueggen Presse (prolhaným tiskem) snad budou pro lídry antisystémových a protiimigrantských stran dostat...
Šili tepláky a zatím to spíš vypadá na z ostudy ka... Snaha o likvidaci premiéra Babiše, poslance Faltýnka a jejich blízkých až snad do devátého kolena se „tradičním“, samozřejmě hlavně „demokratickým“ po...
Tak takto neuvěřitelně nás drtí mediální propagand... Přímo nic, nepřímo mnohé. Media nám denně podávají informace, které utváří náš názor. Bohužel, ty informace mnohdy mají daleko k pravdě. O tu ale medi...
loading...