Chceš medaili? Tak holt musíš dopovat…

Atletika se prý zase jednou „otřásla v základech“, když německá televize ARD přišla s podezřelými výsledky dopingových testů, které se údajně týkají stovek sportovců. Můžou nás ale takové zprávy ještě vůbec překvapit?

Ilustrační snímek | swimmingworldmagazine.com

Ilustrační snímek | swimmingworldmagazine.com

I kdyby tahle kauza nakonec vyšuměla do ztracena, problém dopingu tím nezmizí. Dnes už sport dávno nedělají nějací nadšení amatéři. Sportovci jsou v podstatě jacísi novodobí gladiátoři, kteří na jedné straně baví své obecenstvo, na straně druhé roztáčejí kola reklamních kampaní. A jakmile jde o velké peníze, každý se může dostat do pokušení nehrát čistě. Když předěl mezi slávou a zapomněním tvoří jen několik metrů nebo vteřin, kdekdo neodolá.

Druhým faktorem je, že lidé požadují rekordy. Každá další zdolaná meta jako kdyby hovořila o zdokonalení lidstva jako celku. A rekordy jsou samozřejmě „zajímavé“ zejména finančně. Když je na nějakém podniku hlášený „útok na rekord“, leckdo u obrazovky ani nedutá. Zvládnou to? Posunou zase hranice lidských možností o něco dál? Jenže problém je právě v tom, že jednou přirozenou mez lidského těla narazit musíme. A když se vyčerpají tréninkové možnosti i přirozené genetické dispozice, tak co si počít?

A to ani nehovořím o stavu, kdy se sport stává nástrojem politiky. Za komunismu vzal organizaci dopingu do rukou nejeden stát „tábora míru“, takže se občas ukázalo, že některé sportovkyně už nejsou tak docela sportovkyně. Dnes běží velkovýroba šampionů na plné obrátky třeba v Číně, kdy se děti dřou už od nejrannějšího dětství.

V dnešní době je „výroba výkonů“ skutečná vědecká metoda. Od technik fyzické přípravy, přes sestavování jídelníčku, až po konstrukci jízdního kola. Lidé chtějí vidět výkony za hranou normálních lidských možností, takže sportovní týmy hledají všechny možnosti, kde ještě zrychlit, jak co nejrychleji zrelaxovat, doplnit živiny… A z toho plyne i to, že hranice mezi povoleným a nepovoleným je někdy velmi tenká. Vysokohorská příprava, kyslíkový stan nebo EPO slouží ke stejnému účelu, ale pravidla je posuzují rozdílně.


Když jsme v zimě sledovali skoky na lyžích, vedla se kolem toho zajímavá debata, jak často skokani balancují na ostří nože. Musí být připraveni si na místě upravit kombinézu, aby jim neodstávala víc, než je povoleno. Stejně tak se šmelí s váhou, kdy je občas nějaký závodník diskvalifikován, protože se předtím dostatečně nenapil, a tudíž nesplnil minimální váhový limit. Před několika lety zase plavcům změnili předpisy ty jejich „skafandříky“, jelikož díky novým technologiím začali být příliš rychlí, takže bylo třeba je trochu zpomalit.

Lidé ovšem milují příběhy. Příběhy velkých triumfů a nezapomenutelných výkonů. A sportovci jim tyto příběhy „prodávají“, Lance Armstrong o tom ví svoje. A lidé, prve se dojímající nad strhujícím finišem svého reka, jsou pak někdy strašně zklamáni, když později vyjde najevo, že si jejich idol ke svému vítězství nějak pomohl. Když sledujeme wrestling, tak víme, že to je jen divadelní představení. Stejně tak u kulturistů se nepředpokládá, že jim takové svaly narostly po špenátu. Ale jiné sporty – tam je to přece všechno „doopravdy“, ne?

Při sportu se stejně jako v divadle zajímáme hlavně o dění na jevišti, a příliš nás nezajímá, co se muselo odehrát v zákulisí. To by náš zážitek zbytečně narušovalo. Problém dopingu tak spočívá v tom, že na jednu stranu všichni zainteresovaní potřebují výkony, na které bude stát za to se dívat, ale současně doping povolit nelze, protože jakmile by obecenstvo přestalo věřit, že představení je opravdové, ztratilo by o něj zájem. A pak by se samozřejmě už nevyplatilo dál hrát.

Mým úmyslem není obhajovat dopující sportovce nebo doping obecně, ale spíš poukázat na nereálná očekávání, která u vrcholového sportu máme. Ten už zkrátka nemá nic společného s běžným životem, a každý sportovec, který si chce stoupnout „na bednu“ na nějaké vrcholové akci, si zkrátka potřebuje nějak pomoct. Některé pomůcky jsou povolené, jiné nepovolené, a které jsou které – to zkrátka nějak někdo rozhodne a později se to třeba jednou změní. A když někde jde o miliony, tam to fair play mívá těžké…


Zdroj: Blog autora