Kulturní fronta kejklířů a cvičených opic

Na zpravodajských serverech, You Tube apod. se to začíná hemžit prohlášeními, peticemi a zesměšňováním Miloše Zemana různými osobami, kteří si říkají umělci. Média je nazývají „osobnostmi“. Přiznávám, že někteří z nich pro mě osobnostmi také byli. Do té doby, než se přidali k primitivní mediální štvanici na prezidenta.

Jen předesílám, že jsem Zemana nevolil. Patřím k oněm 40% občanů, kteří volit nešli. Přesto je pro mě Miloš Zeman mnohem přijatelnější než zaprodanec nadnárodních oligarchií Schwarzenberg. Nicméně, kdo se prohlašuje být demokratem, musí ctít volbu většiny, i kdyby se mu nikterak nelíbila. Proto považuji frackovité chování našich hvězdiček, celebrit i uměleckých bardů za projev zhovadilosti.

Prohlášení typu „Zeman na Hrad nepatří“, publikace dehonestujících videí v podání herce Lišky a dalších, které ani neumím jmenovat, je vizitkou jejich charakteru. Nejde ani tak o to, že nadále prohlubují povolební hysterii, za kterou budou jistě mediálně odměněni (a oni to vědí, jinak by to neriskovali, natolik naši historií znemožněnou kulturní frontu známe). Avšak podstata tkví v tom, že zesměšňují prezidenta, který vzešel ze svobodných voleb. Potvrzuje se tak jejich politický nevkus a kouzlem nechtěného i pohrdání demokracií. Ostatně, že havlisté ctí jen tu demokracii, která probíhá v jejich režii, jsme si už také mohli všimnout.

Odvrácenou stranu jejich aktivismu představuje tristní úroveň uměleckých výplodů kulturní sféry u nás. Až na pár vyjímek produkují čistě průměrné, ale mnohem častěji příšerně podprůměrné slátaniny. Obec, která se sama profesionálně prezentuje tak, že to lze nazvat uměleckým zločinem, chce soudit politiky. Proč ne, ale kultivovaný názor o politice je jedna věc a ubohost zůstane vždy ubohostí, bez ohledu na přitakávání svých povykujících podporovatelů.

Nabývám podezření, že se slovo „umělec“ již přestává odvozovat od základu „umět“, ale mnohem spíše od slova „umělý“. Až do 20. století byli herci a zpěváci dáváni na roveň kejklířů a o jejich komentáře byla poptávka asi jako po názorech královského šaška. Až etablování médií učinila z virtuální zábavy pojem a z kejklířů umělce a tzv. osobnosti. Vždy jsem si o moderní české filmové či hudební produkci myslel své, ale nyní už chápu, že nejde o projev náhody. Prázdné nádoby celebrit odchovaných večírky se vzájemným poplácáváním po zádech v rámci stejně naladěných „kumštýřů“, ani nic jiného než škvár vyplodit nemohou. Kdo viděl např. francouzský film „Nedotknutelní“ založený na prostém námětu i zpracování nevyžadujícím velký rozpočet, tak ho možná napadlo přesně to co mě: Jak je možné, že neumíme natočit stejně svižný, vtipný a hluboký příběh namísto těch karikatur?

To by ještě nebylo tak hrozné, mnohem více alarmující je zjištění, že tito umělci často žijí ze státních grantů. Tedy z peněz nás všech tvoří podřadný brak, a to i v rámci kategorií jako „zábavný film“. Přestal jsem toto jejich sociální vyživování považovat už jen za nesmyslnou socialistickou praxi, ale ve světle posledních událostí přímo za zhovadilost. Vážení umělci by měli ukázat, co v nich je bez jakýchkoliv dotací. A že by mnozí skončili někde v kotelně? Nekompromisní daň za neumětelství.

Vážení umělci, přestaňte se chovat jako neuctiví šašci a začněte něco kloudného tvořit! Když se umělci vyjadřují k politice, tak to zpravidla dopadá přesně tak, jako by se politici dali na umění. Já osobně přestávám chodit na české filmy do kina, a doufám, že nebudu sám. Akce vytváří reakci a kdo přestřelí, měl by to pocítit. Některých z vás jsem si vážil. Mými umělci jste však přestali být. Až na čestné vyjímky, které nepropadli modernímu syndromu anticharty…

Zdroj.