Dnes jako tehdy: Pravý „turek“ z Ukrajiny a zdvižený prst Boží. Zachrání nás zázrak? Hejno slepic místo armády. Svoboda a duchovní prázdnota se vylučují

dyž mi po ránu bytem zavoní káva, vzpomenu si na Vídeň. Vzpomenu na jednoho zvěda, který se jmenoval Georg Franz Kolschitzky a pocházel z dnešní Ukrajiny.

David Hibsch

David Hibsch

Pravý vídeňský „turek“

V září Léta Páně 1683 prošel v převleku za pobrukování turecké lidovky vojenským ležením Osmanů a doručil vídeňským obráncům zprávu velení císařské armády, aby ještě chvíli vydrželi.

Když byla turecká armáda poražena, obdržel za tento „husarský kousek“, rovněž pytle s kávovými zrny z tureckého ležení, o které si sám řekl. Po válce, jakožto veterán „vojny s Turkem“, začal pro Vídeňáky vařit kávu, čímž vznikla kavárenská tradice Vídně. I tento zajímavý střípek z minulosti staré Evropy se mi vybaví 12. září, na který připadá svátek Jména Panny Marie, ustanovený papežem Inocencem XI. na paměť této vítězné bitvy.

Varovné signály

Vídeň byla mohamedány obléhaná dvakrát, poprvé v roce 1529 a po druhé v roce 1683, přičemž oba pokusy selhaly, avšak obě události byly varováním nebes celé evropské společnosti. Varováním, že meč tzv. proroka nám zasviští nad hlavami, co následek naší duchovní dezorientace a rouhání Evropanů a jejich elit.

Naši předci tato varování dokázali pochopit, byť se většinou sešikovali až na poslední chvíli a mnohokrát zvítězili spíše zázrakem než silou své jednoty. Ještě totiž věděli, že existuje nadpřirozený řád. Nepopírali, že má své konkrétní vyjádření v tomto světě. Nepochybovali o existenci absolutního Vládce, první příčinu všeho co jest a dárce veškerého bytí. Věděli, že je osobní a živý a právě v rozhodujících okamžicích pocítili, že pouze nepřihlíží jako nějaký „Velký architekt“, ale zasahuje do dění našeho světa konkrétně a v pravý čas.

„Islámská pátá kolona“ v Evropě

Evropská křesťanská civilizace se vždy pohybovala po duchovní sinusoidě, protože člověk je tvor vrtkavý, nevděčný a pyšný. Již léta před touto bitvou byly evropské elity neschopné společného postupu proti Turkům. Tehdejší Francie Ludvíka XIV. do morku kostí nenáviděla Habsburky a všemi prostředky usilovala o jejich oslabení. Chtěla získat vládu nad Španělskem, kterému tehdy vládla španělská větev Habsburků. Ludvík XIV. zvaný Král slunce, se zároveň domníval, že by císařská koruna lépe slušela jemu než Leopoldovi I. a tudíž francouzská armáda poutala svými vojenskými akcemi císařskou armádu například v Nizozemí. Za zády císaře Leopolda I. Francouzi aktivně spolupracovali s Turky, poskytovali jim své inženýry, kteří projektovali jejich vojenská zařízení a předávali jim i strategické informace.

Málo se už dnes ví, že tureckou expanzi aktivně podporovali protestanté, ať již přímo či nepřímo, třeba svou neochotou bránit jihovýchodní hranici Evropy. Tolik totiž nenáviděli Katolickou církev a tedy i katolické Habsburky, že se jim mohamedáni zdáli jako užitečný nástroj k likvidaci oné „děvky babylónské“.

Mnozí z nich se proto radovali, když turecká armáda expandovala na Krétu a po 22 letech obléhání dobyla hlavní město Heraklion, aniž by evropské mocnosti zasáhly a uposlechly výzev papežů. Dokonce i exulant Jan Ámos Komenský, pod vlivem vizí správce sboru Jednoty bratrské Mikuláše Drabíka, očekával od turecké expanze nápravu věcí obecných, tedy politických a duchovních. Aby byla vůbec složena armáda na pomoc obléhané Vídni, musel císař Leopold I. doslova škemrat u říšských knížat, většinou protestantských, aby se zapojili. Nakonec poslali spíše tlupy amatérů či trestanců.

Věděli, co chtějí

Polský král Jan Sobieský sice také slíbil kontingent 40 000 vojáků a poslal polovinu, ale dorazili. Někteří nezvládli ani to. Viděno lidsky bylo pravděpodobnější, že Vídeň padne a mohamedáni se natrvalo usadí ve východní Evropě a zavedou své pořádky. Výsledek bitvy lze tedy považovat za zázrak, který se ovšem nejdříve odehrál ve smýšlení duší a následně se projevil v realitě.

Člověkem, který se stal nástrojem této proměny, byl kapucínský řeholník a později svatořečený Marek z Aviána. Právě tento muž svou službou kazatele a zaopatřovatele duší vybudil v lidech to nejlepší, onu vůli k nápravě vlastního života a pokání, aby duše obdržela dar odpuštění a sílu vzdorovat pohrobkům Mohameda.

Vojáci i velitelé nejen, že věděli, co nechtějí, ale především věděli, co skutečně chtějí. Věděli, že proti Mohamedovým blouznivostem a politickému násilí je nutné postavit víru v Ježíše Krista Krále. Konzistentní a vnitřně nerozpornou Kristovu nauku o cíli lidského putování a mravní sílu, protože základní otázkou bojujícího je motiv a perspektiva jeho zápasu, do něhož má vložit svůj život. Svobodu nikdy nezajistí duchovní prázdnota, ta plodí jen beznaději a bere sílu k životu. A právě zde je zřejmě neuralgický bod naší současné kritické situace.


Víme to i my?

Jsme na duchovní křižovatce dějin našeho kontinentu, a to již po několikáté v moderních dějinách. Od časů kdy sv. Marek promlouval k našim předkům, se přihodilo mnohé. Nejde o tzv. pokrok v technologiích, vědě či umění  – vždyť mnohdy jde spíše o úpadek a technologickou tyranii   – ale o to co se přihodilo ve vnitřním světě, tedy v lidských myslích a duších. Proč dnes neslyšíme varování, které dokázali v kritickém okamžiku zaslechnout naši předkové, kteří byli mnohdy méně komplikovaní než my? Možná právě pro tuto komplikovanost.

Největší překážka

Tu lze charakterizovat jako ztrátu půdy pod nohama, chaotičnost, neschopnost rozlišit dobré od zlého a pomýlenost na všech úrovních myšlení. Nejdříve jsme totiž přijali tezi, že nadpřirozeno či nadpřirozený řád buď vůbec neexistuje a pokud ano, tak je rozhodně nepoznatelný. Stvořili jsme rovnici o mnoha neznámých. Tento model umožňuje každému dosadit si libovolně cokoliv a spočítat si výsledek šitý každému na míru. Pravda o čemkoliv se stala předmětem interpretace každého jednotlivce, už nepoznáváme pravdu o světě z vnějšku, my sami ji tvoříme a definujeme.

Pokud tedy má každý svou „pravdu“, kterou si sám stvořil o realitě, tak je zavázán pouze sám sobě jako nejvyšší autoritě. Pak tedy neexistuje autorita mimo nás samých, kterou bychom měli poslouchat, byť by její požadavky byly nejen oprávněné a spravedlivé, ale dokonce i kdyby její uposlechnutí bylo naším dobrem.

Jak se stát snadno otrokem

Společnost tak ztrácí smysl i strukturu a je otevřená k zotročení úzkými skupinami těch, kteří naopak vědí, co chtějí. Chtějí moc a postupnými kroky tvoří pro sebe pozemský ráj, protože se považují za nadlidskou entitu, která je vyvolená k božství, avšak bez Boha, v důsledku proti Němu. O tohle jde v revoluci prorůstající celý západní svět od tzv. Velké francouzské revoluce, přičemž liberalismus, marxismus a další -ismy jsou jen metamorfózou téhož.

Evropská unie je jednou z těchto quasi převtělení. Zde je analogie s příčinami a následky duchovního rozkolu a rozbití Evropy na katolíky a protestanty, přičemž jejich štěpná reakce, avšak společná nenávist vůči svým teologickým rivalům, málem přivedla Evropu do náruče Mohameda. Právě tento proces vnitřní destrukce tehdy vábil Turka a totéž vábí dnešního „Turka“, který dobývá Evropu skrze migraci za potlesku europsychopatů. Dobyvatelé vědí, že nejsme ochotni bojovat. Za co bojovat?  Vždyť věříme jen v požitky a své rovnice o mnoha neznámých.

Zázrak

Proč tedy nepostavit na oltář určený původně „neznámému bohu“, třeba Mohameda, ať už pro hloupost, naivitu, nějaké výhody či z pouhého strachu. A oni vědí, že jsme vlastní vinou vnitřně zmatení a vyprázdnění, a že i hejno slepic ve srovnání se současnými Evropany vypadá jako důstojný šik. Mají mezi námi mnoho ochotných pomatenců, kteří své prvorozenectví Božích bojovníků a Božích dětí vyměnili za misku s čočkou, jako biblický Ezau. Není to jen logický důsledek naší živočišné představy o bytí a smyslu všeho kolem nás? Není to vlastně trest?

Naši předkové věřili v Boha dobrého, spravedlivého a milosrdného a věděli, že zázraky se dějí. Nedějí se však jen tak, bez součinnosti člověka s Autorem, jehož všechno jest. Nedějí se bez pravé víry, jejíž pravost či nepravost je poznatelná a má konkrétní vyjádření.  Nemohou se dít bez vůle v poznání pravdy, bez ochoty změnit sebe a odčiňovat co jsme už napáchali.

I dnes se může stát zázrak, stejně jako v bitvě u Lepanta či u Vídně. A opravdu se zdá, že nám může pomoci už jen zázrak. Ten se ale musí nejdříve odehrát v nás, aby se stal hmatatelným ve viditelném světě. Proto si 12. září Léta Páně 2015 sice také dám svou voňavou kávu, ale především ohnu svá kolena, pohlédnu na kříž a obrátím svůj zrak k Té, jejíž jméno volali v bitevní vřavě moji předkové, abych mohl žít.


Zdroj: Protiproud.cz