Emigranti v českých zemích nejen z jedné strany na druhou, ale kdysi i obráceně. Tedy k nám z Německa

V posledních měsících asi těžko najdeme závažnější a diskutovanější téma, než jsou valící se invazní davy migrantů z Blízkého a Středního východu, severní a subsaharské Afriky (nově dokonce i z vysněného albánského „eldoráda“ Kosova).

Martin Schulz - Eurozmrd hajluje

Martin Schulz – Eurozmrd hajluje

Přestože by se mi samozřejmě chtělo psát stohy svých impresí (a vzhledem k mé profesi germanisty a překladatele a blízkému přátelství a kolegiálním vztahům k mnoha osobám v zahraničí by to nebylo jen subjektivní plácání bez reálného základu), ponechám tuto část přinejmenším pro dnešek bez povšimnutí.

Nebudu se ani zabývat otázkami, kdo předmětnou situaci vyvolal, či jaké jsou alternativy řešení. Jednak se k tomuto tématu vyjádřila již řada přispěvatelů, kteří měli co říci a jichž si hluboce vážím a rád je čtu (třeba pánové Paulczynský, Matějka, Hermánek, Olšer nebo paní Vojteková, abych jmenoval alespoň ty nejvýraznější a mému duchu nejmilejší), a pak bych se rád dotkl tématu souvisejícího, které bývá rozebíráno výrazně méně. A jeden jeho aspekt pak zatím vůbec. Ne že bych musel být za každou cenu průkopníkem (někdy není až tak příhodné se nutně někam prokopávat), ale již na základě mé výše zmíněné kvalifikaci a naléhavosti příslušné problematiky to považuji za nezbytné.

Jednou z častých argumentací multikulturalistických elementů z řad západoevropských politiků vůči České republice a českému národu je vyčítavé předhazování české (případně slovenské, maďarské a polské) emigrace v letech 1948-1989. Analýzu neoprávněnosti tohoto argumentu zde již podali mnozí přede mnou. Že se jedná o ono příslovečné směšování jablek a hrušek, za které nás káraly již učitelky na obecné škole, že naši (a ostatní „východoevropští“) uprchlíci byli přínosem pro své nové vlasti, že mnozí byli na zlatém Západě přijati z čistě účelových (mnohdy politicko-ideologických) důvodů, je více než zřejmé a k pochopení zde už stačí průměrná inteligence spojená se základní gramotností a fungujícími smysly.

Vzhledem k tomu, že tento stupidní pseudoargument zaznívá především z úst dnešních německých a zčásti i rakouských mocipánů, je nutno dát při protiargumentaci kromě výše uvedených logických úvah ještě jeden závažný fakt, na který se z druhé strany našich hranic rádo (a zřejmě čistě úmyslně a účelově) zapomíná. Míním tím postoj Československé republiky a českých státních i soukromých institucí i jednotlivých českých občanů k německé a rakouské emigraci v letech 1933 – 1938. Toto velmi stěžejní téma v oblasti novodobé historiografie a příslušných filologických oborů, tedy germanistiky a bohemistiky (neboť tato problematika se přímo dotýká i literární historie obou jazyků) jako by dnes v celospolečenské diskusi ani neexistovalo.

Přitom naše první republika zažila už od jarních a letních měsíců roku 1933 několik početných vln uprchlíků ze sousedního Německa, v němž se nástupem nacistů k moci a následnými opatřeními v politickém, hospodářském i kulturně-společenském životě vytvořila pro tisíce lidí životu nebezpečná situace. Nešlo jen o přímou hrozbu smrti, ale například o zákaz výkonu povolání (Berufsverbot). Ten se od začátku dotkl především umělců a například pro židovské či politicky nespolehlivé hudebníky měl přímo destruktivní důsledky (kromě takových emigrantských veličin německé jazzové scény, jako byli Marek Weber, Dajos Bela, James Kok, Sam Baskini – u kterého hrával koncem 20. let i R.A.Dvorský a Karel Vacek, či Julian Fuhs se v té době vrátil domů i kapelník Dr. Harry Osten, vlastním jménem Siegfried Grzyb původem z Karviné, působící od roku 1923 v Berlíně). Podobně byli postiženi spisovatelé, výtvarní umělci, filmaři. Pro většinu těchto lidí byla Praha a Československá republika když ne dlouhodobým azylem, tak rozhodně potřebnou přestupní stanicí k oddechu v bezpečí, načerpání nových sil, získání nezbytných kontaktů případně i finančních prostředků k cestě dál. Naše tehdejší republika ani jednotliví občané se k těmto německým utečencům nestavěli programově zády. Československo se nechovalo jako například Švýcarsko, kde docházelo k otřesným scénám, kdy švýcarské policejní orgány popoháněly německé emigranty přes hranici, aby si je tam mohli převzít jejich němečtí kolegové a rozvážet je přímo na dnes historicky známá místa (Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen).


Němečtí uprchlíci se záhy stávali ubytovací a finanční zátěží, ale účinná pomoc se většinou našla. Ruku k dílu přiložili spisovatelé a literární vědci (Karel a Josef Čapek, Eduard Bass, Vladislav Vančura, Ivan Olbracht, Karel Poláček, F.X. Šalda a další), příslušníci akademické obce jako například germanista Otokar Fischer (dneska by mu asi muselo stačit jen něco podepsat), politici ze všech stran československého politického spektra (zpravidla se podělili o ty „své“- komunisté, sociální demokraté, lidovci) a členové nejrůznějších zájmových organizací. Stranou samozřejmě od začátku nezůstávali němečtí občané ČSR. Jedním z důkazů bylo fungující německé emigrantské nakladatelství Malik (Wieland Herzfelde). K celému tomuto tématu by nám mohla nelépe vyprávět dnes již bohužel zesnulá poslední německy píšící pražská spisovatelka, paní Lenka Reinerová. Právě ona se obětavě účastnila pomoci německým uprchlíkům a působila jako redaktorka Arbeiter Illustrierte Zeitung, kam ji přijal Franz Carl Weiskopf vydávající tyto noviny pro německou protihitlerovskou emigrantskou obec. V roce 1935 získal československé státní občanství i Heinrich Mann (jen tak pro zajímavost – tuto významnou skutečnost tutlá i jinak velkolepá německá Wikipedia – tedy pokud to v mezidobí nenapravili, ale ještě nedávno tam tato informace nebyla).

Podobná situace nastala po „anšlusu“ i v březnu 1938, tentokrát z Rakouska. Situace byla z principielního hlediska mnohem horší než v roce 1933 v Německu. Zde nevycházím jen z nějakých publikovaných zpráv, ale i z informací o mnoha konkrétních pamětníků této doby z Vídně a dalších rakouských měst. Nástup nacismu v Rakousku byl mnohem rychlejší a brutálnější, než jak se dělo v předchozích letech v Německu. I známá rakousko-německá historička Brigitte Hamann uvádí, že na co nacisté v Německu například v oblasti antisemitismu a antidemokratismu potřebovali cca. pět let, „zvládlo“ se v Rakousku v průběhu března a dubna. V této době umírá již zmíněný germanista, profesor Otokar Fischer na srdeční infarkt po přímým vlivem informace o anšlusu (v tehdejších novinách se doslova psalo „Puklo mu srdce“). Příliv rakouských emigrantů byl již v prvních dvou měsících tak masivní, že zcela vyčerpal původní rozpočty Československého červeného kříže a dalších charitativních organizací a institucí. Překotnému útěku všech nacistům nepohodlných lidí z Rakouska se nelze divit, neboť kromě enormně rychlé a brutální „pouliční“ perzekuce vypravili nacisté záhy po anšlusu hned dva „vlaky prominentů“ (Prominentenzüge) rovnou do Dachau. Nedobrovolnými pasažéry byli například i poslední rakouský kancléř Kurt von Schuschnigg s rodinou. Často se stávalo, že do ČSR uprchli němečtí emigranti, kteří po roce 1933 našli útočiště ve Vídni. Jedním z nich byl i zpěvák Paul O´Montis (vl. jm. Paul Wendel), který na rozdíl od židovských a politických uprchlíků musel před nacisty zmizet kvůli své homosexualitě. Bohužel se mu už nepodařilo pokračovat v útěku dál, takže byl na jaře 1939 v Praze zatčen a o rok později zavražděn v Sachsenhausenu. Z umělců známých i u nás bych rád zmínil rakouského herce Eduarda Linkerse (původem z rakousko-uherských, poté rumunských, dnes ukrajinských Černovic). Ten prchal riskantním skokem z vlaku (který jel kousek přes výspu československého území), poté se po celou dobu Protektorátu úspěšně skrýval v Praze jako učitel jazyků (za několik měsíců v roce 1938 se naučil i plynně česky) a v letech 1946 – 1951 hrál v celé řadě československých filmů. Jistě si vzpomenete na jeho komické role SA-Mannů ve filmech Nikdo nic neví, Vzpoura hraček nebo německého celkem apolitického „buržousta“ ve snímku Uloupená hranice. Po vystěhování do SRN pak hrál na několika německých a rakouských divadelních scénách a rovněž v pár německých filmech.

Mohli bychom pokračovat dále, ale bojím se, že už je toho co do rozsahu i tak příliš. V každém případě je mi líto, že při velkopanském poučování a připomínání našich „emigrantských dluhů“ se v určitých kruzích na ty vlastní jaksi zapomíná. Jakoby nám ono staré přísloví o zlodějově volání zase vyplavalo na povrch. Buď jak buď drzých žvástů z prušáckých tlam á la Merkel, Steinmeier či de Maiziére jsme slyšeli hodně. Slůvko díků za náš příspěvek k záchraně tisíců jejich krajanů o několik málo desetiletí dříve ani s nejsilnějším naslouchátkem. Nebo že by je už ani nepovažovali za své krajany a vyznávali spíše koho jiného ze svých novodobých dějin? Nebudu soudit, kdo ví..