Žijeme dnes hůře než za Husáka? Nesmysl, ale…

…asi žijeme jinak, než si to mnohý z nás za „totáče“ představoval. Myslím, že patřím k tomu malému procentu Čechů, kteří měli ještě před „pádem totality“ možnost žít nějaký ten pátek na Západě.

Jiří Hermánek - Bloger

Jiří Hermánek – Bloger

A stejně, jako je každá zkušenost nesdělitelná, tak byla i tato moje zkušenost pouze mojí zkušeností a nemohl jsem i klonovat a předávat svým přátelům a známým.

Jednou, i když zdaleka ne hlavní aplikací těch zkušeností byla kupónová privatizace. Jednak jsem pochopi její princip a to, že to je hra, kde někdo uspěje více, někdo méně a někdo vůbec ne.

Ale současně jsem měl z německých novin info o tom, jak nějaký investiční fond zkrachoval a tak, zatímco já jsem se do kupónovky pouštěl jako „zralá a zkušená žena“, která zná, co fondy umí, většina národa byla bezbranná jako prvnička před svým premiérovým chlapcem.

Ale kupónovka je něco historického. Něco s čím se dnes už nezabýváme. Zabýváme se tím, čím dnes žijí lidé a čím žili před „Havlovkou“. To je moje interní označení té naší „revoluce. A jako první jsou na řadě samozřejmě peníze, výdělky, životní úroveň.

Tak ta je dnes, zcela bezesporu vyšší, než kdy bývala a opravdu si žijeme nejlépe, jak jsme si kdy žili. Ovšem zapomínáme, že socialistické paradoxy mnohdy vytváří dnešní paradoxy. Vím, že pár tajtrdlíků zase bude prskat, ale napsat to musím.

Šikovnou manipulací s byty (nebylo to ani nelegální a ani neetické) jsem v roce 1980 získal krásný byt ve vile na Vinohradech, pouhý skok od pánů Horníčka a Lipského, 120m2 za pouhých 200,- Kčs „Kaltmiete“ (nájem bez topení).

Ten nájem byl tak nízký proto, že dům byl soukromý a majitelé na tu činži nesměli sáhnout. Dnes tam 2. muž mé první ženy platí stokrát víc. Ano, je to neuvěřitelné, ale je to tak. Prostě, pokud někdo „vyžral“ takovýto byt, byl za vodou.

Prakticky vůbec se o nájem nemusel starat, byla to vlastně zanedbatelná položka. A dnes? Synek se rozvedl a jeho bejvalá se dvěma vnučkami (mými) platí na Chodově 18.000,- měsíčně (včetně všech plateb).

A co z toho plyne? Například to, že za totality by, díky nízkému nájmu, nebyl pro rodinu problém ušetřit na dovolenou v zahraničí. Ale komunisti většinou pouštěli na Západ „Jednou za uherský rok“, zatímco dnes můžete jezdit jak často chcete, ale někomu to vysoký nájem nebo hypotéka neumožní.

Všude je chleba o dvou kůrkách, ale, co se aut týče, tak ten dobrý chlebíček je až nyní. Po letech škodovek, wartburgů, lad a podobných krámů máme nárok na lepší auta.

Takže jen orientaci. Tomu „autíčku“ na obrázku bylo v říjnu 16 let, má najeto asi 255.000 km, žere venku okolo 10 a po Praze tak 12-14 a jízda s ním je boží. S článkem to má souvislost jen předstíranou, pouze jsem hledal záminku k čemu tu fotku dát.

Tak jsem se vyblbl nebo vyblbnul s autíčkem a můžeme jít k věci. To, oč se tu dnes hádáme, není otázka, zda jsme se za „socíku“ měli lépe. To určitě ne. Otázkou je, co nás, po té slavné revoluci, zklamalo.

Jednoznačně to je pocit jakéhosi obojku. Pocit, že jsme se jedné diktatury zbavili a do druhé rovnýma nohama naskočili. Samozřejmě se to nedá srovnávat s 50. lety, ale léta 70. a 80. už tak násilná nebyla vůbec.

A ve srovnání s nimi jsme si sice o dost polepšili, ale možná ne tak, jak jsme chtěli. Prostě jsme místo deště socialismu vlezli pod okap lidských práv, antidiskriminace, politické korektnosti a mého „oblíbeného homosexualismu“.

Samozřejmě, že na té idei lidských práv není nic špatného. Ale nesmí být zneužívána, stejně jako ochrana před diskriminací. Je nošením dříví do lesa říkat, že jsme z různých stran peskováni za „diskriminaci“ cikánských dětí ve škole, ale každý ví, jak to ve skutečnosti je.

To samé je se všemi zahraničně-politickými otázkami. Dříve to bylo „Se SSSR na věčné časy a nikdy ani náhodou a ani trochu jinak“ a dnes by stačilo čtyři písmena SSSR nahradit třeni USA a ten plakát by mohl zůstat viset.

Kdysi, za jasného slunečného dne, šel ministr Nejedlý po nábřeží s roztaženým, velkým černým deštníkem a na námitku, že neprší, že je krásný den, odvětil: Ale v Moskvě, v Moskvě, soudruhu prší.


Když SSSR v roce 1979 vletěl do Afghánistánu, museli jsme to schvalovat, i kdybychom to neschvalovali. A když v roce 2003 vletěly USA do Iráku, tak jsme také museli jásat. Jak jinak. Jenom ten kverulant žvanil něco o (NE) zbraních hromadného ničení. Tedy, že tam nejsou.

A hned dostal po čenichu. Hned mu byla vystavena stopka do Bílého domu. A bodejť by ne, tak schopného, poddajného a úspěšného amerického vlezdoprdelku, jakým byl jeho předchůdce, jen tak nenajdeme.

Takže, závěrem si myslím, že je to asi tak, jako když se někdo ožení s výbornou kuchařkou, která je též dobrou hospodyní, ale v posteli nestojí za nic. A tak se rozvede, vezme si jinou, která sice je v posteli jako drak, ale všechny jídla připálí a peníze rozhází.

Jakže se v roce 1968 jmenoval velvyslanec SSSR v Praze? Myslím, že Červoněnko. A to byla prodloužená ruka Kremlu, která úkolovala naše komunistické papaláše. Ale diskrétně.

Zatímco to rychlokvašené americké trdlo, místo, aby se objednalo k prezidentovi nebo aspoň k ministrovi zahraničí, tak se svými žvásty jde do televize a dělá tam ostudu své zemi, svému prezidentovi a samozřejmě, i sám sobě.

Tak povězte: Opravdu se toho tolik změnilo?

P.S. A to jsem vůbec nenakousl EU.


Zdroj.