Dozvuky Albertova: Všechny zavřít!

Posledních pár dní jsem udiveně sledoval koktající „osobnosti veřejného života“, všelijaké ty ministry současné i bývalé, kterak je chytá amok. Chápu, že politickému etablování Bloku proti islámu je třeba zabránit stůj co stůj, ale proč to dělají tak hystericky a hloupě?

Martin Konvička a Miloš Zeman |17. 11. 2015 | Albertov | foto: BPI

Martin Konvička a Miloš Zeman |17. 11. 2015 | Albertov | foto: BPI

Pár (pra)starých výroků, vyřčených v nadsázce nebo v úplně jiném kontextu, žije vlastním životem, a mediální „mluvící hlavy“ si k nim přisazují, takže z těch pár slov je skoro epos … a rozhořčené „osobnosti“ při tom hledí do země, nebo aspoň mimo kamery, a potí se na čele i v podpaží, až je jich televiznímu divákovi líto.

Co si budeme povídat – jde o toho napravo a je proti němu třeba použít cokoli. Protože, co si budeme povídat, jeho neochota hrát povinné mediální hry leží v žaludku opravdu hodně lidem. Ostatně, psal jsem o tom už dřív.

Příkladem obecné hysterie jsou výroky ministra spravedlnosti Roberta Pelikána , který by chtěl za nenávist k islámu trestat [odkaz]. Pominu, že nikdo soudný necítí vůči islámu nenávist – spíš zhnusení, kombinované s lítostí vůči muslimům – a pominu, že umlčení kritiků islámu je prvou podmínkou všech zastánců islámského práva šária – umlčováním kritiky to začíná, sekáním rukou a kamenováním žen to končí. Nepominu ale, že máme ministra, neschopného si ověřit základní fakta. V článku se totiž píše, cituji (KAPITÁLKY moje):

„Policie si neví rady, zda stíhat demonstranty za nenávistné výroky proti muslimům. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) si myslí, že ano. Dle jeho názoru by policie měla minimálně STÍHAT NĚKTERÉ PROJEVY Z DEMONSTRACE NA PRAŽSKÉM ALBERTOVĚ, kde po boku prezidenta Zemana vystoupili i aktivisté z Bloku proti islámu.“

Všimněte si, že jako v temných letech sedmdesátých (kdy takto řvali o Chartě 77) a osmdesátých (kdy masově proklínali dokument Několik vět) se nikde, ale opravdu nikde, neobjevilo, co vlastně ti „aktivisté Bloku proti islámu“ na tom Albertově řekli.


A tak – zde je video mého projevu. Toho, který by ministr Pelikán rád „stíhal“. Posuďte sami.

A zde písemná verze (v pár detailech jsem se od ní odchýlil):

Dnešní proslov uvedu netradičně, citací českého vlastence 19. století Karla Havlíčka Borovského: „Zle, matičko, zle…“

Pro dnešní čtyřicátníky je sedmnáctý listopad spojen s vystoupením studentů proti totalitnímu režimu. Nestudoval jsem tenkrát v Praze, ale v Olomouci, kde jsem malinkým podílem přispěl k návratu Československa do rodiny svobodných evropských národů. Sedmnáctý listopad však je spojen ještě s jedním výročím, s nacistickým útokem na české vysoké školy, pokusem zardousit svobodné myšlení.

Od roku 1989 uplynulo 26 let. Po jistou dobu jsme žili polistopadovým optimismem. Hranice v Evropě mizely, svět se otevřel a zmenšil. S koncem Studené války jsme uvěřili, že naší zemi nehrozí do budoucna žádné nebezpečí a čeká nás jen svoboda, mír a pohoda. Prioritou státní politiky se stala lidská práva, nikdo se nebál okleštění svobody slova, tisku, umělecké tvorby či svědomí.

Byl to však omyl – velký omyl naší generace. Zapomněli jsme, že svobodu, demokratické poměry a respekt k právům jednotlivce můžeme snadno ztratit, pokud je nebudeme bránit. Nevšimli jsme si, že nebezpečí, která jsme sledovali ve zprávách z exotických zemí, se mohou jednoho dne přelít i do Evropy. Nechtěli jsme vidět, že společnost, která povýšila sobectví na státní doktrínu, vůli k obraně nutně ztratí. Také jsme přehlíželi, že ochota bránit občanské svobody se zvolna vytrácela ze zemí západně od našich hranic, těch zemí, které jsme pokládali za naše vzory.

Chronické téma posledních měsíců – takzvaná imigrační krize – to vše odhalila v celé nahotě. Nekontrolovaný příliv desítek tisíc osob může do naší země vnést konflikty, jež pro nás byly donedávna exotické, včetně náboženské zášti. Pařížská tragédie posledního pátku ukázala, že varovné hlasy měly pravdu.

Roky 1989 a 2015 mají jedno společné: Je to odtržení úzké vrstvičky „elit“ od citů, přání a obav většiny občanů. Politické, mediální a akademické elity natolik uvěřily snu o Evropě bez hranic, že si rizika imigrační krize odmítají připustit. Dokonce se nestydí urážet většinu národa coby „nevzdělané xenofoby“. Někteří, jako ministr pro lidská práva Dienstbier, dokonce za viníky pařížské tragédie označují ty, kdo před riziky neomezené migrace varují.

Mezi vrcholovými politiky odtrženými od vlastního lidu však existuje výjimka – prezident republiky Miloše Zemana. První občan země vnímá city svého národa a neváhá nám připomínat, že svobody, které jsme získali roku 1989, nejsou samozřejmé a je třeba je hájit.
Pane prezidente, děkujeme!


Zdroj: Blog autora