Český Slavík je navoněná bída pro naše pop-papaláše

Miluji ankety a tak jsem opět sledovala předávání Slavíků. Vždy se těším, jestli se podaří něco malinko nového, jestli do ankety pronikne nějaká nová tvář, jestli moderátor zkusí nějaké nové vtipy. Já vím, masochismus…

Eva Hrindová

Eva Hrindová

Každý rok je to stále více stejné. Scénárista s tím asi nic neudělá, protože klíčové pro vyznění pořadu jsou výsledky samotné ankety – a tam hlasujeme my – svobodně a podle sebe. Jenže je to skutečně tak?

Včera mě poprvé napadlo jedno drsné srovnání – naše pop scéna je úplně stejná, jako naše politika. Nehybná a papalášská. Celé mafiánské skupiny ovládají přístup do médií a tím ovlivňují vkus publika. Hudební dramaturgové v rádiích jsou staří matadoři, kteří prostě lidem pouští to, co chtějí slyšet – mají na to výzkumy a taky – oni tomu prostě rozumí! Stejné je to s dramaturgy všude jinde – oni ví, na co chodí lidi, tak proč by riskovali?

Celá scéna také začíná být ovlivňována městskými a všelijakými státními akcemi, kdy se stát prostě rozhodl také lidi bavit za naše peníze. Různé městské a obecní veselice, kam příslušná úřednice zve umělce podle vlastního výběru. A tak se lidem stále dokola nabízí stejné tváře – posloucháte to v rádiu, narážíte na to v bulváru, na náměstích, v televizi. Aby se naši pop umělci udrželi v pozornosti a dostali nějaké to pozvání na firemní či městský večírek, hrají v muzikálech a všichni se se všemi kamarádí a utvrzují se v tom, že kdo je vidět, ten přitahuje lidi. Divíte se, že pak lidi hlasují tak, jak hlasují?

A tak se nám na prvních místech stále opakují stejná jména – kdo se jednou vyšvihne, už své místo jen tak neopustí – mašinérie prostě začne fungovat – rádia, muzikály, dotované a firemní akce, bulvár. V politice je to stejné – kdo se někdy v minulosti vyšvihl a podařilo se mu dostat třeba do komunálu, ten už jede – funkce přibývají, strana ho všude tlačí, protože onen politik přece získal důvěru lidí, tak ho protáhneme všude možně. Strkáme ho do médií, členové se mu koří a začíná se kolotoč mrtvolné nudy, z které neumí nikdo vykročit. Všichni mají strach dát šanci někomu novému, protože jistota je jistota.

Výrazným průvodním jevem takového kolotoče je odtržení od reality. U umělců je to přece jen trochu bržděné, protože přece jen – pokud by jim na koncerty chodilo tak málo lidí, jak málo lidí chodí k volbám, asi by se neuživili. Nicméně – nezapomínejte na to, že masáž médií je obrovská. A když prostě prakticky neexistuje konkurence – to se to hvězdám žije! Nechci snižovat kvality skutečných špiček – Lucie Bílá je perfektní zpěvačka, kdo ji slyšel naživo, rozhodně to potvrdí. Nesnáším muzikálové provařené skladby, ale když Lucie Bílá zazpívala minulý týden v talentu jen s klavírem provařenou skladbu Jsi můj pán, spadla mi brada. Ale proč neudělá něco fakt skvělého, progresivního a zajímavého? A proč si nenajme nějakou lepší stylistku? Slabá konkurence prostě nikoho moc nenutí.

A tak jsem včera sledovala plný sál pop-papalášů, kteří se navzájem podporují a arogance a nadřazenost z nich vyzařuje úplně stejně jako z politiků. Vždyť kdo je víc? V popu je borec ten, kdo sedí v prvních řadách na Slavíkách – aspoň tak mi to včera připadalo… Kožení, nudní a nic nového nepřinášející staří patroni. A když si nevěděli rady s oceněním Ortela, muselo to být každému jasné. Já vím, Ortel není žádný hudební Olymp. Čím je Ortel progresívnější než seladon Petr Kolář nebo pracovitá Lucka Vondráčková? Vlastně ničím – jen se lidi rozhodli ukázat, že umí ocenit a podpořit toho, kdo jde proti proudu politické korektnosti. A ukazuje se, že lidi mají dost velkou sílu – sorry – porazit Kryštof v kapelách? To se vám zdá málo? A to je jen začátek… Skončili vám zlaté časy, kdy jste si mohli dělat a říkat, co jste chtěli a lidi vám to stále žrali. Ona si možná příště herečka Aňa Geislerová rozmyslí, na koho bude ukazovat prostředníček.

Je smutné, když zjistíte, že skutečně nezávislých umělců je moc málo. Bojí se říkat své vlastní názory nebo je radši vůbec nemají – přece nemohou naštvat lidi v televizích a v rádiích. Jen pár lidí má pozici takovou, že si mohou zpívat co chtějí a také říkat, co chtějí. Ale ti – až na překvapeného Ortela – na Slavících nebyli. A tak ten popový svět je v konečném důsledku úplně stejný jako politický – zasmrádlý, nehybný, opatrný. Už se těším, jak se to tady všechno rozčeří! A vážení – k tomu nevyhnutelně dojde. Ortel byl jen taková první malá vlaštovka. Budou následovat další, v politice i v hudbě…

A když jsme u té muziky – po Slavících jsem si přepnula na STV1 – běžel tam nějaký hudební pořad a bylo to o slovenském rapu. Nevídané! Proč něco takového nedělá Česká televize? Snad se lidi vzbouří a ve volbách změní politickou mapu a konečně někdo něco s tou naší veřejnoprávní něco udělá. Už té nehybnosti a omezenosti bylo fakt dost!

Chce to nový vítr a větší konkurenci, jinak se tady normálně unudíme k smrti!

loading...

Čtěte dále:

loading...