Proč bychom měli revidovat osnovy výuky historie

loading...

Každé volby je to vidět. Jde poznat, že mladí lidé se neumí v politice orientovat, a to ani v její historické části. Na odpovědi, jak je možné, že i mladí lidé volí KSČ odpovídám: ,,Navštivte někdy výuku historie na střední škole.” Nejen, že většina studentů středních škol (gymnázia nevyjímaje) vůbec netuší, co se v Českém státě dělo po druhé světové válce, ale často se o to ani nezajímají. Léta 1945 – 1989 vnímají jako jekési historické vakuum, kdy muži nosili dlouhé vlasy, práce byla povinná a stály se fronty na banány. Smutný obrázek znalosti o komunistické totalitě.

Dle mého názoru je znalost historie vlastního státu zcela nepostradatelná část našeho vzdělání a neměli bychom ji v žádném případě podceňovat. Znalost zejména politické historie pomůže přemýšlet o současnosti v historickém kontextu. Větší apel na výuku moderních dějin pomůže také více zainteresovat mladé voliče do politického dění a troufám si říct, že v mnohých případech je také zainteresovat přímo do politiky. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že pokud neznáme veřejné dění, nemáme o něm povědomí, pak nemáme ani chuť a zájem se na něm podílet.

Základní problém shledávám v konceptu výuky historie na středních školách. Přeskočím otřepané fráze o tom, že se učí až příliš o pravěku apod. Tento argument je zcela nepodstatný. Problém není v množství probírané látky, ale v jejím rozvrstvení na ročníky. Vezmeme si modelovou třídu čtyřletého gymnázia. Pokud jde výuka standardním způsobem, pak se třída dostane ve třetím ročníku maximálně po druhou světovou válku. Dál už nikoli, přitom události po druhé světové válce byly a jsou pro nás zcela určující. Dodnes totiž ovlivňují chod našeho státu, myšlení lidí, politiku…

Pokud tedy chceme, aby se mladí lidé účastnili na veřejném životě, pak bychom jim měli moderní dějiny představovat a vysvětlovat historické události, které měly vliv na to, v jakém stavu se náš dnešní stát nachází. Nyní už nemluvím jen o éře budování komunismu, ale také o tom, co následovalo. O 90. letech, kuponové privatizaci, rozdělení Československa, vstup České republiky do NATO a EU apod. Řešením celé této problematiky vidím v rozdělení výuky dějepisu na dva předměty. Ten klasický dějepis po druhou světovou válku a předmět moderních dějin, tedy události po druhé světové válce až do současnosti. V tomto předmětu by měl být dán mnohem větší prostor studentům, aby z dostupných informací byli schopni syntetizovat závěry a dovozovat dopady důležitých historických událostí novodobých českých dějin na současné polické a společenské dění. Úkolem pedagoga nesmí být požadavek na prosté memorování dat a k nim vztažených událostí, ale dávání podnětů studentům k přemýšlení, aktivní diskuzi a umění své závěry prezentovat a obhájit.

Důležitost vědomí o vlastní historii a schopnosti se z ní poučit je známá už ze starověku. Historik, právník, politik a řečník Marcus Tullius Cicero byl osobnost, jejíž význam doceňujeme dodnes. Je vhodné připomenout jednu z jeho důležitých vzkazů nám i budoucím:

Národ, který nezná svou minulost je odsouzen ji prožívat znovu.

loading...

Zdroj.

loading...