Jarmarečníci a kolotočáři – poslední nositelé svobody

Na konci roku jezdím po jarmarcích a trzích více, než normálně. Je to zvláštní svět, ale mně se líbí. Někteří intelektuálové ohrnují nad jarmarečníky nos, ale dělají chybu. Jsou to totiž poslední nositelé opravdové svobody.

Eva Hrindová

Eva Hrindová

Za ty dva roky, co se jarmarečních akcí účastním, jsem docela pronikla do prostředí drobných prodejců. Vlastně to miluju – tu atmosféru sounáležitosti a profesního kamarádství. Prodejci jsou všichni na jedné lodi, je to férový souboj. Nikdo není nijak zvýhodněn – všichni bojujeme o stejné zákazníky. U stánků s občerstvením si vyměňujeme zkušenosti o dobrých akcích, navazujeme spolupráci a obchodujeme mezi sebou. V něčem to připomíná bouřlivou dobu devadesátých let.

Jenže to už je poslední výspa opravdového svobodného a férového obchodu. Je tu jen výrobek – prodejce – zákazník. Stát a jeho debilní zásahy se tady daří docela eliminovat. Když ty lidi pozoruju, skláním se před nima. Jsou to absolutní bojovníci! Vyrábí nějaké věci a snaží se je prodávat – protože náklady jsou vysoké, hledají cesty, jak je snižovat. Málokdo si tak dnes může dovolit zaplatit dobré prodejce, tak za stánky stojí častokrát majitelé firem. Ženy, které se snaží uživit svou šikovností – kreslí na hedvábí, malují mandaly, háčkují, tkají… Častokrát přímo na místě, aby neztratily ani minutu.

Pořád se ptám, kde ty lidi berou tolik motivace. Je to drsný způsob k uživení. Nevíte dne ani hodiny a vyděláte si stěží na náklady a na skromný život. Harcujete se otlučenými starými auty po republice a stojíte v horku či v zimě někde na náměstích… A po nocích vyrábíte. V domě máte skladiště a žádnou dovolenou…


Vážení – je to o svobodě. Ti lidé nemají žádné šéfy. Sami rozhodují o svých životech – co si neudělají, to nemají. Stát zatěžují minimálně a rozhodně nestojí fronty na pracáku – to radši vezmou více prodejních akcí. Jo, někteří nevypadají zrovna jako vzor poctivosti – nutí vám nekvalitní předražené věci, ale jde to na jejich triko. Nemají žádné dotace ani granty. Nikdo jim nepřispěje na pracovní místo. Ale taky je nikdo nebuzeruje! Je to všechno jen na nich. Je mi mnohem milejší takový pouťový prodavač hodinek, než nějaký kšeftař s dotacema, který si žije jako paša a na pouťové prodejce se dívá s opovržením.

Já myslím, že je to naopak. Mějme úctu k lidem, kteří se přes všechny nástrahy a klacky, které jim stát háže pod nohy, snaží živit sami. Možná neuměle a ne vždy vábně, ale samostatně a svobodně. Sami rozhodují o svých životech, o svých výdělcích. Nefňukají a nestěžují si, prostě makají. Snaží se lidem nabízet něco, co si budou chtít koupit.

Pro mě je tato harcující armáda drobných trhovců a jarmarečníků velkou nadějí. Ani současné vládě v čele s ministrem Babišem se nepodaří v lidech zabít podnikavost a touhu žít si svobodný život. A pokud by vláda nějaké takové choutky měla, prostě se celý tento svět přesune do ilegality – stejně jako to fungovalo za komunistů.

My – svobodní a podnikaví lidé – se prostě nedáme!


Zdroj.