Robejšek prezidentem? Je to dobrý nápad?

No nevím, ale na mne to působí spíše neslaně nemastně. Hovořit o pravdě v kontextu „Řeč tu tedy není od toho, abychom její pomocí hlásali „zjevenou pravdu“. Nikdy ji totiž nebudeme znát.

Petr Robejšek | foto: stalo-se.cz

Petr Robejšek | foto: stalo-se.cz

Řeč je tu od toho, abychom dialogicky hledali „dočasné pravdy“. To je tak relativistické, že to nejde chytit absolutně za žádný konec, protože to žádný konec či začátek nemá a v tom je ta potíž.

Pokud bychom přistupovali k „zjevené pravdě“ ve stylu uvažování pana Robejška například u dopravní nehody, kterou by vyšetřovala policie, asi bychom se nikdy nemohli dobrat výsledku, pakliže by nastupovali stále další a další „dočasné pravdy“ – pravda, advokáti se o to velmi často pokoušejí, ale také je pravda, že si za to od reprezentace systému většinou vyslouží jen velmi nevraživé pohledy a to je bezesporu pravda, o které se moc diskutovat dále asi nedá.

Zemanovy a Robejškovy pravdy; Podobnost čistě náhodná?

A třeba k  Zemanovi. Jeho rétorika je hlavně oznamovací „přišel jsem na to a na to, je to tak a tak a basta“. Je to problém výroku, který člověk nečiní v diskuzi, je to oznámení o své vlastní pravdě, chceteli přesvědčení. Robejšek vyanalizoval, že jde o chybu, pakliže oponenti Zemana ho chtějí umlčet a tím zabránit diskusi. Jenže problém je v neexistenci diskuze. Obě strany evidentně o ni nestojí a jen po sobě křičí.
Robejšek si tedy vyrobí problém (nastolí téma), nastaví si parametry sdělovacího postupu, tedy tak, aby mu do sebe vše hezky pasovalo a šup, je na světě rozborka sborka, ale k čemu vlastně, když stačí akceptovat, že Zemana někteří volí a jiní nikoli? Asi k tomu, aby dal o sobě vědět. Aby ti, kteří si jeho text přečtou, dali hlavu do dlaní a řekli si něco v tom smyslu, že lidé se k sobě mají chovat slušně a neměli by si okopávat kotníky – moralizování… ale k čemu?

Kde bere Robejšek patent na pravdu?

Co to má společného s reálnou politikou, se zákonodárstvím. O co se Robejšek ve svých hlubokých analytických pravdách opírá?
Řekl bych, že v hlubinách Robejškova etického a morálního vědomí není svědomí, ale touha po moci a jelikož jsou karty rozdané a všichni jsou již dávno v dresech dávno na hřišti, snaží se do politického prostoru sestoupit na svém pomyslném populistickém obláčku tvořeného moralizováním a poučováním.
Ono by to teoreticky mohlo mít svou váhu, pokud by měl za sebou nějaké obdivuhodné morální činy, něco prokazatelného, co ho předurčuje stát ve předu a ostatní inspirovat k následování. Najdeme něco takového v Robejškově minulosti?
Nevím, našel jsem ale zmínku o jeho akademickém excesu v Německu, kdy cizí myšlenky vydával za své. Pro mne je to prázdná nádoba. Sice chytrá a velmi vzdělaná, ale prázdná a dunící svým pokrytectvím.