Kulturní marxismus je stejné zlo jako komunismus nebo nacismus

Nacismus a komunismus také přišly s převratnými představami o člověku a s doprovodnou „vyšší morálkou“, která byla přímou antitezí skutečné humanity. Po pádu obou totalit by se mohlo zdát, že k takové míře odlidštění už snad nemůže dojít. Avšak hlubší důvody ideologického běsnění z prostoru západní civilizace nezmizely.

Lea Vojteková

Lea Vojteková

Nadále v ní dominují představy člověka bez duše, bez přirozenosti, bez nelibovolné mravnosti, takže se znovu bezkonkurenčně prosazují ideologie, tentokrát neomarxistického ražení, které od základu atakují zdravý rozum a převychovávají normální lidské cítění (multikulturalismus, politická korektnost, genderový feminismus). A zase jim k tomu stačí patetická, průhledná rétorika fingovaného osvobozování od všemožných forem útlaku. Jak je to možné?
Frankfurtští marxisté pochopili, že sázka otce Zakladatele na dělníky není nejšťastnější. Poučeni Gramscim pojali osvobozovací procesy velkoryseji, dali jim kulturní rozměr a lidštější fazónu. Revoluční cíl radikální změny společnosti a nenávist jako pohon samozřejmě zůstaly.

Ať už jsou skutečné motivy jednotlivých architektů světové revoluce jakékoli, jedno je jisté. Heslo „emancipace od útlaku“ na vývěsním štítě marxistických světlonošů pořád zabírá, oslovuje, fascinuje. Masy relativně slušných, relativně přemýšlivých, pohříchu však také naivních a filosoficky málo vzdělaných lidí se jím stále nechávají okouzlit.


Neomarxisty lze charakterizovat jako samozvané socio-terapeuty, kteří jsou filosoficky vzato uraženi samotnou skutečností. Okouzlení tradovanými filosofickými předsudky na jedné straně a velikášstvím předurčený sebeklam o vlastním revolučním poslání na straně druhé. Důvodem takového sebeklamu obvykle bývá zvýšené sebepojetí, pyšné vědomí vlastní důležitosti a výjimečnosti, s doprovodným arzenálem negativních emocí.

Velikáni kulturní revoluce nejprve utápěli své mnohdy nesporné talenty v pocitech ukřivděnosti, zneuznání či frustrací a posléze v sebeúchvatu a poučovatelské nadřazenosti. Spolu s mesiánským komplexem promítají tyto přívaly nezvládnutých emocí do svých nápravných programů. Profesionální revolucionáři se vesměs rekrutují z neosobností zlomeného charakteru, špatně skrývaného za líbivými proklamacemi a projevovaného svatou nenávistí ke společenským zlořádům, která ovšem není vůbec svatá.


Zdroj.