Umlátí Číňané islamisty čepicemi?

Stojíme na prahu dalšího roku a všelijaké myšlenky se nám honí hlavou. Většina z nás už v tuto chvíli nerekapituluje, ale spíše se obává, co ještě ten bláznivý svět letos  potká.  

Čínská lidová osvobozenecká armáda | foto: cntv.cn

Čínská lidová osvobozenecká armáda | foto: cntv.cn

Inu, dění to bude nejspíše pestré. Čemuž se zdá nasvědčovat, mimo jiné, i uzavřená smlouva o vojen­ské spolupráci a vy­budovaní turecké vojenské základny v Kataru, jak o tom turecký prezident Re­cep Tayyip Erdogan média informoval 2. prosince 2015. Obě země budou moci využívat na­vzájem své přístavy, letiště, vzdušný prostor a vojenské vybavení. Budou také sdílet zpra­vodajské in­formace a údajně spolu­pracovat při protiteroristických operacích. Metin Gurcan, bezpečnostní analytik z ankarské Bilkent University k tomu v tureckých sdělovacích prostředcích dodal, že do­hoda byla urychlena potře­bou „vyvážit íránské sebevědomí v oblasti Perského zálivu a rostoucí úlohu Číny na Blízkém vý­chodě“.

Naproti tomu Aykan Erdemir z washingtonské Nadace pro obranu demokracie při komentování této smlouvy v Al Arabiya News upozornil laickou veřejnost na skutečnost, že takovéto partnerství je asymetrické, neboť stojí více na ideologickém základě než na reáliích. A jak Erdemir zdůrazňuje, bude turecko-katarské partnerství na Blízkém východě vnímáno především jako ali­ance, jejímž cí­lem je podporovat ideologii Muslimského bratrstva. Proto také očekává, že nově uzavřená smlouva bude zdrojem kritiky přicházející zejména z Ruska a Íránu, ale i Sýrie a Iráku. Nicméně budování užších vazeb s Katarem je pro Turecko důležité z hlediska diverzifikace ener­getických zdrojů, pře­devším po prudkém ochlazení vztahu s Ruskem, jeho dosavadním hlavním dodavate­lem zemního plynu, díky čemuž se Turecko mělo stát dokonce tranzitní zemí pro dodávky ruského plynu do Ev­ropy. „Turecko je pro nás bratrskou zemí a za Tureckem stojíme ve všech směrech, včetně ener­gie,“ prohlásil Salem Mubarak Al-Shafi, katarský velvyslanec v Turecku. A aby se to nepletlo, Re­cep Tayyip Erdogan hned strategické partnerství nabídl i Saúdské Arábii, jak o tom u nás informo­vala ČT. Na webu ČT24 je záznam relace s komentářem politického geografa Michaela Romancova, na druhém záznamu událost komentuje i turkolog Tomáš Laně.

Oficiálním náboženstvím v Kataru je islám a islámské právo šaría je zde hlavním zdrojem legisla­tivy. Mezi Katařany je 95% muslimů, v drtivé většině wahhábitů, prosazujících panislamismus, po­dobně jako je tomu v Saudské Arábii. Národní příjmy Státu Katar, rozkládajícího se v jihozápadní části Perského zá­livu, zajišťuje hlavně těžba a zpracování ropy a zemního plynu. Ve speciálních tankerech se odtud vyváží zka­palněný plyn LNG (liquified natural gas), který se na kapalinu pře­měňuje po zchlazení na minus 162 stupňů Celsia. LNG tak zaujímá asi 600krát menší objem než zemní plyn, což představuje jeho největší výhodu při skladování a dopravě. A není bez zajíma­vosti, že se díky západním expertům v Kataru začala ze zem­ního plynu vyrábět i syntetická moto­rová nafta (Syn Fuel), která splňuje nejpřísnější emisní normy. Největšími odběrateli katarského LNG jsou Japonsko a Jižní Korea, ale velký zájem o něj projevují i Čína s Indií. V prosinci 2015 historicky první dodávka zkapalně­ného plynu LNG dorazila do Polska, do nově postaveného ter­minálu ve Svinoústí. O vybudování terminálu, který je schopný pokrýt až třetinu polské spotřeby plynu, rozhodla polská vláda v roce 2006, o tři roky později se státní plynárenská a ropná společ­nost PGNiG dohodla na dvacetileté smlouvě o dodávkách LNG s katarskou firmou Qatar Gas. Pol­sko by tak nemělo být již závislé na jediném dodavateli zemního plynu, zároveň by se tím měla otevřít cesta k alternativním zdrojům zemního plynu i dalším zemím střední a východní Evropy. Navíc LNG na globálních trzích prudce zlevňuje a tato komodita se tak pro evropský kontinent stává stále zajímavější, na což u nás upozorňoval v ekonomické rubrice server iDNES.

Díky vysokým ziskům z dodávek zemního plynu a ropy si pak může Katar dovolit financovat nejen na Blízkém východě působící Muslimské bratrstvo, šířící zde islamismus, ale (spolu se Saudskou Arábií) i některé ozbrojené skupiny islamistů a dodávky těch nejmodernějších, a tedy i nejdražších amerických zbraní na bojiště Blízkého východu, které tam dopravuje Turecko. Ve skutečnosti tedy výzbroj většiny syrských džihádistů nefinancovalo Turecko (natož pak Američané), jak leckdy soudí naši novináři, ale Katar a Saudská Arábie. Pokud jde o dodávky munice a pěchotních zbraní z tureckých zbrojních skladů syrským Turkmenům, k těm prokazatelně docházelo v letech 2013 až 2014 ještě před tím, než vůbec začali Rusové v Sýrii budovat leteckou základnu. Všechno prasklo po tom, co v lednu 2014 turecké četnictvo (jandarma) zasta­vilo kvůli důvodnému podezření z pa­šování zbraní přes tureckou hranici kolonu ná­kladních aut. Tehdejší prezident Abdullah Gül pro­hlásil, že náklad byl „státním tajem­stvím“ a tehdejší premiér Re­cep Tayyip Erdogan během televiz­ního vystoupení krátce po zastavení aut dokonce tvrdil, že auta převážela humani­tární pomoc syr­ským Turkmenům. Přičemž místopředseda Syrsko-turkmen­ského shromáždění novináře ubezpe­čil, že žádná auta humanitární pomoc pro Turkmeny do Sýrie nevozila.

Na blízkovýchodních bojištích se objevují, díky nejrůznějším obchodníkům, i zbraně čínské prove­nience, pročež sdělovací prostředky již několikrát spekulovaly o zapojení čínské armády do bojů v Sýrii. Téměř polovina do Číny dovážené surové ropy totiž pochází ze zemí Blízkého vý­chodu. Čínská těžařská společnost China National Petroleum Corporation musela opustit ropná pole v Sýrii, podobně na tom je i čínská společnost Sinochem, údajně vlastnící padesátipro­centní podíl v syrských ropných polích. A pokud tato pole padla do rukou Islámského státu, museli tím Číňané utrpět značné finanční ztráty. Proto také syrské zdroje spekulovaly v říjnu 2015 o tom, že „Čína plánuje v nadcházejících týdnech vstoupit do bojů proti IS na území Sýrie.“ Některé za­hraniční servery dokonce uváděly, že „čínské válečné lodě se již vydaly přes Suezský průplav k syr­ským břehům“, avšak tato informace se nepotvrdila. Jak satelitní snímky syrského přístavu Tartus, kde je ruská námořní základna, spolu se zprávami z místních zdrojů dokládaly, nebylo zde po čínských válečných lodích ani vidu, ani slechu.

Čínská armáda, přesněji řečeno Čínská lidová osvobozenecká armáda (ČLOA), představuje nej­větší armádu světa co do počtu aktivně sloužících osob ve zbrani. Odtud pak pochází internetem se šířící parafráze, podle níž Číňané mohou islamisty „umlátit čepicemi“. Čínské ministerstvo ná­rodní obrany v roce 2013 poprvé v historii zveřejnilo oficiální vládní dokument, jenž poodhaluje vojenskou strukturu země. Čínská armáda, která měla v té době čítat 850 tisíc členů s tím, že 235 tisíc vojáků slouží u námořnictva a téměř 400 tisíc u vzdušných sil, byla teritoriálně rozdělena na 7 územních velitelství a 18 kombinovaných armádních sborů. Čínská armáda (podle některých agenturních zpráv má dnes v čínské armádě sloužit až 2,3 milionu osob a novinku zde představují ženské bojové jednotky) jako armády v jiných zemích je závislá na ekonomické stabilitě a růstu, nicméně v posledních letech její rozpočet neustále stoupá. Přičemž se Čína nespoléhá, jak se do­mnívá řada laiků, na početní stavy, ale snaží se získávat nové technologie a armádu modernizo­vat.

Což je vidět kupříkladu na stíhačkách páté generace J-20, kterým se věnoval i Defense World, představující novinky vojenského průmyslu. Zde se říká, že podle armádních zdrojů je elektronika čínského letounu J-20 stejně dobrá, jako u nejmodernějšího amerického stíhače F-35. Přičemž stí­hací letoun J-20 Chengdu je podle zpráv z řady médií vybaven ruskými motory a celá řada prvků tohoto letounu se podobá prvkům z amerických stíhaček páté ge­nerace F-35. Podobně se hovoří o nejnovější stealth stíhačce J-31, která jakoby z oka vypadla americkému raptoru F-22. A pokud jde o americké letouny včasné výstrahy a řízení, známější pod zkratkou AWACS, které sehrály vý­znamnou roli během ope­race Pouštní bouře, má i pro tento systém Čína svůj protipól. Je jím do výzbroje čínského vojenského letectva zařazený Šen-si KJ-500, častěji označovaný za letoun třetí generace KJ-500 AEW&C. Ovšem největší překvapení přichystala Čína americké generalitě svými testy hypersonického kluzáku Wu-14, jenž díky rychlosti Mach 10 a nepředvídatelným manévrům dokáže překonat současnou americkou protiraketovou obranu. Stroj do výšky zhruba 100 kilometrů nad povrchem Země vynáší mezikontinentální raketa, kde se od ní Wu-14 oddělí a klouzavým se­stupným letem překonává desetinásobně rychlost zvuku. Zde video:

https://youtu.be/-r5I6JdZo6k

To, že čínská rozvědka z počítačů společností zabývajících se vývojem F-35 dokázala získat množství důležitých údajů, vešlo ve známost v roce 2009. Z tehdejšího prohlášení americké vlády bylo jasné, že byly ukradeny materiály, týkající se celkové konstrukce letadla a jeho aerodynamiky. Ovšem údaje týkající se subsystémů F-35, jako jsou jeho motory, radar, nebo systém řízení, Čí­ňané z jejich počítačů očividně nezískali. Čína však prokazatelně v minulosti získala některé po­kročilé americké vojenské technologie prostřednictvím Izraele. Jak uvádí Defense Tech a u nás třeba Armádní noviny, na počátku 90. let minulého století obvinil Izraelce ředitel CIA James Wool­sey z toho, že více než deset let poskytují čínské straně přístup k americkým technologiím. V roce 2013 byl dokonce ředitel oddělení vojenského exportu Meir Šalita při izraelském ministerstvu obrany nucen rezignovat kvůli transferu americké technologie z Izraele do Číny.

Za nejznámější případ čínsko-izraelské spolupráce je pak uváděn vývoj čínské stíhačky J-10 Chengdu, kde obě strany sice spolupráci nepřiznaly, avšak čínský stroj se až příliš podobal zruše­nému programu izraelské stíhačky Lavi z roku 1987. Přičemž armádní experti vylučují možnost, že by tak rozsáhlé informace v Izraeli bez jeho vědomí mohla získat čínská rozvědka. Mnohé nazna­čuje i fakt, že Izrael v současné době hned za Ruskem patří mezi největší exportéry zbraní urče­ných Číně, která od Izraele díky utajeným kontraktům získala i moderní komunikační satelity. Čín­ský web war.163.com ve svém nedávném článku dokonce tvrdí, že nejen Izrael, ale i Francie a Ukrajina poskytovaly Číně tajnou vojenskou pomoc v rozporu s mezinárod­ním zbrojním embar­gem. Díky této zahraniční pomoci pak údajně byla Čína schopna zavádět do vý­zbroje vlastní léta­jící střediska včasného varování KJ-200, KJ-2000 a KJ-500.

Po zkušenostech z Afghánistánu se nechce ani Rusům, ani Američanům v Sýrii vést pozemní boje s Islámským státem, na který Asadova armáda nestačí. A tak se již objevily v zahraničním tisku úvahy o prospěšnosti nasazení čínské armády do syrských bojů s islamisty. Ti zdánlivě nemají s Čínou nic společného, avšak zdání klame. Nejenže Čínu zajímá syrská ropa, ale stejně tak jako Spojené státy, Ruská federace a nejnověji i Francie, se Čína neubrání bojům s islámskými teroristy v zahraničí. Neboť v Sýrii bojují po boku jiných džihádistů i islamisté s čínskou státní příslušností. Podle některých agenturních zpráv se nachází největší výcvikový tábor ujgurdských mudžahedínů, které vyzbrojuje Turecko, poblíž syrského městečka Džisr aš-Šugúr (Jisr al-Shughur) nedaleko tureckých hranic v guvernorátu Idlib, které dobyla v dubnu 2015 aliance islamistů pod vedením Fronty an-Nusra, jak o tom informoval šéf SOHR Ramí Abdar Rahmán, tedy poblíž oblasti, ve které byl pak tureckou stíhačkou sestřelen ruský SU-24 (více informací o ujgurských islamistech lze najít i na Wikipedii).

Tedy  podobně jako je tomu s Ruskou federací pronásledovanými skupinami, v západních médiích označovanými za Kavkazany, především pak s Čečenci, kteří se v Sýrii rozdělili do menších frakcí, přidávajících se buď k Frontě an-Nusrá, nebo k Islámskému státu. V zahraničním tisku je dáván za příklad vůdce džihádistů Salahuddín Šišání, který sám sebe pasoval na emíra. Ten se prohlásil za reprezentanta organizace zvané Kavkazský emirát v Sýrii, tedy navazuje na nechvalně proslulou organizaci Kavkazský emirát (KE), který jako islamistické hnutí a jako pokus o ustavení nového is­lámského státního útvaru (podobně jako je tomu u chalífátu dnešního Islámského státu) vznikl na konci října roku 2007, kdy jej vyhlásil vůdce čečenských separatistů Doku Umarov. Ostatně podle poradenského a analytického střediska IHS Jane’s Terrorism & Insurgency Centre, které poskytuje globální zprávy o terorismu, došlo v loňském roce ke zvýšení aktivit Islámského státu v oblastech severního Kavkazu. A jak říkají komentátoři, Islámský stát je tikající bombou, která jen čeká na to, až bude moci na Kavkaze vybuchnout.

Nelze se tak divit, že v loňském roce sílící vliv radikálních islamistů v Sýrii začala ruská diplomacie přičítat důsledkům „dvojího metru“, který některé státy uplatňují v boji proti terorismu, s čímž souhlasí Čína. Podobný po­hled na islamisty přinesla před pár dny studie britského thinktanku Centre on Religion & Geopoli­tics (Centrum pro náboženství a geopolitiku), který patří pod jednu z nadací To­nyho Blaira. Ze zveřejněných závěrů studiebritského Centra vyplývá, že v Sýrii v současné době působí nej­více džihádistických skupin na světě. „Největší hrozbu pro meziná­rodní společenství představují skupiny, které sdílejí ideologii Islámského státu, ale svět je zatím přehlíží“, varuje britská studie, oficiálně zveřejněná v pondělí 21. prosince 2015. Dále ze studie vyplývá, že jakýkoli pokus mezi­národního společenství či mocností dělit islamisty na přijatelné „umírněné vzbou­řence“ a nepři­ja­telné „extremisty“ je chybný. „Západ podstupuje riziko, že udělá strategickou chybu tím, že se za­měří výhradně na Islámský stát“, říká se ve zprávě na serveru BBC, jenž citoval tuto zásadní studii jako jeden z prvních. Aby však nedošlo k omylu: je rozdíl mezi muslimy a islamisty. A pokud se některý publicista v této problematice neorientuje, měl by ji na­studovat.

Pokud jde pak o boj s terorismem na území Číny, hovoří se o Východním Turkestánu (Čínský Tur­kestán, Ujguristán nebo Ujgursko), pod kterým se rozumí Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang, le­žící v severozápadní Číně. Je to největší provincie Čínské lidové republiky, která kdysi bývala sou­částí historického Turkestánu ve střední Asii. Východní Turkestán je obydlen Ujgury, což je pantur­kické etnikum, které po staletí vyznává sunnitský islám. Ujgurové jako formální samostatné etni­kum ovšem vznikli až ve 30. letech 20. století, kdy na konferenci v Uzbekistánu bylo navrženo ustavení samostatného etnonyma Ujgurové jako označení pro všechny turkické obyvatele provin­cie Sin-ťiang. Během posledních dvaceti let se kvůli přistěhovalecké politice Číny stali Ujgurové v provincii Sin-ťiang v podstatě menšinou a většinu tvoří již čínské etnikum Chan. Co je však nejdů­ležitější, neklidná provincie Sin-ťiang je jedním z hlavních zdrojů čínské vnitřní nestability. Násilí o značné intenzitě, které zde v posledních letech vypuklo, není náhodným jevem. Jedná se o dlou­hodobý problém, s nímž se čínská vláda potýká prakticky od roku 1949, kdy provincii anektovala. Dlouhodobý konflikt, který provází násilí ze strany Ujgurů a represe ze strany čínské vlády, má dvě hlavní příčiny: náboženskou (sunnitský islám) a etnickou (separatismus). Neboť Ujgurové jsou kulturně, nábožensky a jazykově odlišní od zbytku čínského obyvatelstva. Ve skutečnosti mají blízko k tureckému etniku (odtud také název Turkestán) a Turecko jim několikrát v jejich boji o sa­mostatnost vyjádřilo podporu a solidaritu.

Důležitost provincie Sin-ťiang pro čínskou vládu tkví především ve vojensko-strategických a také v surovinových aspektech, neboť provincie tvoří nárazníkové pásmo mezi neklidnou střední Asií a středem Číny, navíc se zde nalézají důležité zásoby zemního plynu a ropy. Přes rozsáhlou těžbu patří Sin-ťiang spíše k chudším regionům, což Ujgurové vnímají jako křivdu, když z jejich nerost­ných surovin bohatnou především ekonomicky vyspělé provincie na východě ČLR. Peking si je vě­dom toho, že udržování ujgurské národní a náboženské identity vedou k separatistickým snahám, proto se tyto odlišnosti, jako podstatu nekompatibility kultur a myšlení, snaží eliminovat. Tím však proti sobě popouzí ujgurské obyvatelstvo, které požaduje formálně slíbenou autonomii, kdy vzniklé spory vedou k nepokojům, ústícím v terorismus. Čínská vláda zostřila svůj boj proti všem formám ozbrojeného povstání po sérii koordinovaných teroristických útoků al-Káidy z 11. září 2001. Číně pak v roce 2002 teroristy zaskočené Spojené státy vyšli vstříc a kvůli napojení na al-Káidu zařadily East Turkestan Islamic Movement (ETIM), tedy Organizaci za osvobození Východního Turkestánu, na seznam teroristických organizací, čímž se Čína oficiálně zapojila do tažení proti islámským tero­ristickým organizacím. Ovšem jen na území nacházejícím se pod čínskou správou.


Za teroristickou organizaci není ETIM označována jenom v Číně, ale i ve Spojených státech, v Ruské federaci, v Afghánistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, dokonce i ve Spojených arabských emirátech. V roce 2008 organizace ETIM začala koketovat s pákistánským Talibanem a namísto původního názvu ETIM za­čala užívat název East Turkistan Islamic Party (ETIP) v kratší formě Turkistan Islam Partisi (TIP). Turkistánská islámská strana (TIP) byla původně podřízena Islámskému hnutí Uzbekistánu (IMU), ale pak se oddělila a začala navazovat kontakty s nejrůznějšími islamisty, přičemž džihád pro­střednictvím médií začala hlásat v čínštině, ruštině, arabštině a turečtině. A tak je zřejmé odkud „vítr fouká“ v případě 6. prosince 2015 Islámským státem zveřejněné nahrávky bojového chorálu v čínštině, kterým islamisté verbují všechny čínsky hovořící muslimy do svaté války. Zde audiozá­znam:

Mluvčí čínského ministerstva zahraničí novinářům sdělila, že o existenci bojové písně islamistů ne­věděla. Ale upozornila je na prohlášení, ve kterém čínské ministerstvo zahraničí reagovalo na zprávu, že byl Islámským státem zabit čínský občan Fan Ťing-chuej, jehož popravu oznámil 18. listopadu anglofonní internetový věstník islamistů, i když Peking pro jeho záchranu udělal všechno možné. „Teroristická organizace však bez ohledu na lidské svědomí a morálku tento násilný čin chladnokrevně vykonala. Čínská vláda tento nelidský čin důrazně odsuzuje a rozhodně bude hnát pachatele k odpovědnosti,“ uvádělo čínské ministerstvo zahraničí. Na tuto událost pak čínský pre­zident Si Ťin-pching, který rovněž zastává funkci předsedy Ústřední vojenské komise, reagoval prohlášením, v němž novináře ujistil, že „Čína se veškerými silami zapojí do globální války proti te­rorismu“. Ovšem přes všechny předpovědi analytiků se čínská armáda do bojů s islamisty na Blíz­kém východě v následujících dnech ani týdnech nezapojila.

Popravdě řečeno, ve skutečnosti se kvůli legislativě zapojit do bojů v zahraničí ani nemohla. Te­prve 27. prosince 2015 výbor Všečínského shromáždění lidových zástupců schválil první protitero­ristický zákon země, jenž vstupuje v platnost 1. ledna 2016. Čínský protiteroristický zákon vyvolal velkou kritiku ve Spojených státech, přičemž americký prezident Barack Obama za znepokojivou považuje možnost zneužití tohoto zákona k porušování lidských práv, zejména svobody slova. Obavy západních politiků totiž vyvolávají ustanovení týkající se telekomunikačních a internetových firem. Čelný představitel legislativního výboru čínského parlamentu Li Šou-wej ale kritiku odmítá s poukazem na to, že Čína dělá pouze to, co udělaly jiné státy, které „vyzvaly telekomunikační a in­ternetové firmy k pomoci při boji s terorismem“. Co je však nejdůležitější, teprve tento normativní akt umožňuje Čínské lidové osvobozenecké armádě zapojit se do protiteroristických operací v zahraničí, tedy i do bojů na Blízkém východě.

V roce 2014 podepsala Čínská lidová republika s Džibutskou republikou dohodu o využívání pří­stavu v Džíbútí čínskou armádou. Vyjednat tuto dohodu pro čínskou diplomacii nebylo až tak těžké, neboť Čína se v Džibutsku angažuje dlouhodobě, především zde financuje rozsáhlé pro­jekty, jako stavbu železnice do sousední Etiopie. Džibutsko je sice jednou z nejmenších zemí Af­riky, ale zaujímá strategickou polohu při průlivu Bab-al-Mandab, který odděluje Asii od Afriky a spo­juje Rudé moře s Adenským zálivem Indického oceánu. A tak proti dohodě Číny s Džibutskem ve­hementně protestovaly Spojené státy americké, které si v Džibutsku roku 2001 v rámci nové stra­tegie zřizování nízkonákladových vojenských zařízení jako odrazo­vých můstků protiteroristických operací vybudovaly expediční základnu. Postupem času Pentagon změnil pod Camp Lemonnier spadající letiště Chabelley u Džíbútí na technologicky vyspělé vojen­ské zařízení, kam byla v roce 2013 přesunuta letka amerických dronů. Přičemž základna v Džibut­sku je vlastně jedinou trvalou americkou vojenskou zá­kladnou v Africe. Ovšem největší šok přišel pro Bílý dům před několika týdny, když Peking oficiálně oznámil, že v Džibutsku začne budovat svoji první zahraniční vojen­skou základnu, kterou kromě pěchoty budou využívat i čínské válečné lodě, účastnící se protipirát­ských misí OSN na východě Afriky. Díky této základně může Čína lépe chránit obchodní lodě a tankery, při­čemž však také získává, jak k tomu podotkl server New York Times, i lepší přístup na Arabský po­loostrov.

Na fotografii čínský dron Wing Loong II. Tento víceúčelový bezpilotní stroj UCAV (Uninhabited Combat Aerial Vehicles), operující ve středních výškách, je schopen zajišťovat dlouhodobý prů­zkum a sledování, přičemž je také schopen nést zbraně určené k likvidaci pozemních cílů. Zdroj: Chengdu Aircraft Design.

Na fotografii čínský dron Wing Loong II. Tento víceúčelový bezpilotní stroj UCAV (Uninhabited Combat Aerial Vehicles), operující ve středních výškách, je schopen zajišťovat dlouhodobý prů­zkum a sledování, přičemž je také schopen nést zbraně určené k likvidaci pozemních cílů. Zdroj: Chengdu Aircraft Design.

Zde je třeba ještě dodat, že po letech nadšeného vítání Číny začíná v Africe přibývat jejích kritiků. Podobně jako když v dubnu 2013 guvernér nigerijské centrální banky Lamido Sanusi prohlásil: „Čína už není spřátelená rozvojová ekonomika, ale druhá největší ekonomika světa, hospodářský gigant, schopný stejných forem vykořisťování jako Západ.“ Přesto čínská diplomacie v souvislosti s plánovanou výstavbou džibutské základny oznámila, že Čínská lidová osvobozenecká armáda podpoří africké státy v boji proti islámskému terorismu. Což by podle některých analytiků mohlo nasvědčovat tomu, že Čína hodlá vyslat své vojáky i do Sýrie.

Další vývoj se neodvažuji odhadnout, nevím a ani nemohu vědět, zda k tomu vůbec kdy dojde. Ale jedno vím docela určitě: pokud by k tomu přece jen došlo, nebude pak v Sýrii čínská pěchota mlátit islamisty čepicemi.


Zdroj.