Palacha a Husa spojovaly pouze plameny

Několik dní po 47. výročí sebeupálení Jana Palacha 16. ledna 1969 (zemřel 19. ledna 1969) se k němu vracím úvahou nad srovnáváním jeho smrti v plamenech a mučednickou smrtí Jana Husa.

oheň

Každé další výročí sebeupálení Jana Palacha zavdává vždy podnět k řadě zamyšlení nad tímto v našich končinách naprosto mimořádným projevem odporu proti brutální moci. V úvahách nechybějí různá srovnání s mučednickou smrtí Jana Husa. Svádí k tomu podobný konec života v plamenech a snad i to, že oba nesli jméno Jan. Přesto mi to přijde zcela absurdní. Palach má s Husem společné právě jen to, že jejich životy ukončily plameny.

Hus byl mezinárodně známou osobností, církevní autoritou, Mistrem pražské univerzity, proslulým kazatelem, filozofem, tribunem lidu. Pro moc světskou i církevní nebylo snadné se ho zbavit, i když byl nakonec odsouzen a popraven. Jeho poprava pak odpovídala době i způsobu, jakým tehdejší moc trestala provinění, které přiřkla Husovi. Každopádně nebylo kazatelovým záměrem zemřít na hranici.

Naproti tomu dvacetiletý Jan Palach byl obecně zcela neznámým člověkem, jeho život do té doby veřejnost nezajímal a troufám si říct, že ani dnes příliš nezajímá a nedá se hovořit ani o jeho díle. Na Palachovi je mimořádná právě a pouze jeho vrcholná oběť. Byla v době a místě, kdy a kde ji podstoupil, činem šokujícím a s ničím nesrovnatelným. Palach byl lidskou pochodní, za kterou se také sám označil. Hodnota jeho oběti je tudíž veskrze symbolická, svým způsobem nezměrná, a proto nemá smysl posuzovat její morální význam a váhu.

Podle některých však Husa s Palachem pojí nejen smrt v ohni, ale i skutečnost, že oba bojovali za pravdu a svobodu a byli ochotni pro tyto vznešené cíle obětovat své životy. Ale i to je dle mého názoru omyl. Jan Hus bojoval za nápravu církve a za čistotu víry a jelikož se tenkrát moc církevní kryla do značné míry s mocí světskou, tedy i za nápravu pořádků světa. Kdybychom zkoumali, za co Hus bojoval ve všech jednotlivostech, asi mnohému z toho dnes nebudeme vůbec rozumět, pokud ovšem nepřijímáme obrozeneckou a komunistickou interpretaci kazatelova usilování.


Palach ale nebojoval vůbec. On, přesně jako svítí opravdová pochodeň na cestu, posvítil do tmy bloudění duší lidí a doufal, že je tím činem probudí z letargie. Hus se i za cenu života odmítl vzdát svého poznání, své pravdy, pokud jej nikdo nedokázal přesvědčit, že se mýlí. Byl tak svým způsobem přístupný diskuzi, pochyboval.

Palach nepochyboval a žádnou diskusi nepřipustil. On zazářil v patetické a tragické velikosti svého činu. Prostě miloval lidi, a tak jim daroval za cenu svého života světlo. Neptal se, jestli ti obdarovaní o to stojí a zda za to stojí. Husa můžeme posuzovat, lze s ním i přes propast staletí souhlasit či polemizovat.

Palachův čin stojí mimo veškerá hodnocení. Hus a Palach byli svými životy i smrtí naprosto rozdílní lidé, ač o obou stojí za to přemýšlet. To jen nám, kteří myslíme v kategoriích – od kdy, do kdy a za kolik, mohou splývat v jedno jako stejně bláhoví idealisté.


Zdroj.