Drsné probuzení Evropy z jejího „vítacího“ snu

Když Maďarsko poprvé stavělo plot, tak se evropští politici předháněli v jeho kritice. Pak přišly oslavy Silvestra v Kolíně, a náhle se ti samí politici předhánějí v prohlášeních, že imigraci je třeba rychle omezit…

Chcete mě?

Chcete mě?

Byla by to téměř fraška, kdyby ovšem nešlo o tak závažnou věc. Země „Visegrádu“ od začátku neprojevovaly pro hromadnou imigraci žádné nadšení, za což je „vyspělý západ“ EU kritizoval jako malé školáky. O nás se psalo, jako kdybychom tu uprchlíky trestali útrpným právem. Když Merkelová zavelela „přijímám“, ukazovaly televize rozesmáté tváře uprchlíků přijíždějících vlaky do nové vlasti za světlou budoucností.

Teď je všechno jinak. V Německu se Merkelové sype vlastní strana, Bavoři hodlají rebelovat až u Ústavního soudu, trestní oznámení silvestrovského násilí se počítají na stovky. Rakousko zavřelo hranice a stanovilo maximální roční kvótu přijatých. Švédsko hovoří o tom, že polovinu příchozích vyhostí. Dánové zkrouhli dávky a hodlají uprchlíkům strhávat peníze za pobyt. Francie neví, co si počít s „Džunglí“ v Calais. Migrace, která byla dřív ukazovaná jako „šance“ pro Evropu, se najednou stala vážným problémem.

Kolín byl zkrátka příliš velkým průšvihem, aby se dal ututlat, ačkoliv se o to média i policie snažily seč mohly. A jakmile se provalil rozsah násilí a drzost jeho pachatelů, tak politická korektnost dostala ránu, ze které se bude těžko vzpamatovávat. Najednou je možné psát, že pachatelé jsou imigranti. Ve Švédsku si najednou vzpomněli, že na Stockholmském hudebním festivalu k sexuálním útokům došlo už v minulých letech, ale policie to tajila, aby se to nedozvěděla opozice.


Když už se pomyslná hráz jednou provalila, najednou museli politici čelit rozzlobeným občanům, kteří se nehodlali smířit s tím, aby se necítili bezpečně ve vlastní zemi. Téměř přes noc změnili svou rétoriku, zatímco popularita Merkelové pokračovala v pádu. Na pohled by se mohlo zdát, že ledy se konečně pohnuly a politická reprezentace bude muset konečně začít jednat. Jenže otázka je, jestli je co slavit.

Zatím se hodně mluví o zpřísňování azylových podmínek a o vyhošťování neúspěšných, ale zatím jsem si ještě nevšiml praktických návrhů, jak to bude celé probíhat. Švédsko hodlá vyhostit až 60 tisíc nově příchozích. Dobrá, ale jak to hodlají provést? Dají jim papír s příkazem opustit zemi a vyřízeno? Do Německa přibyl víc než milion imigrantů, i kdyby jen polovina neuspěla, nedovedu si představit, jak by je úřady dostaly ze země. Už teď je efektivita vyhosťování žalostná, jak by se mohlo podařit vyhostit deseti- nebo statisíce? A kam by je Němci vůbec poslali? I když některé státy teď prohlásí za bezpečné, ty o ně příliš stát nebudou a sami imigranti se zpátky za moře taky nepohrnou.

Jedno je ale jisté – Evropa si zřejmě konečně uvědomila, že jí některé problémy otevřeně přerůstají přes hlavu. To jí dává přeci jen určitou naději, i když je jasné, že tyhle problémy nemají rychlé a jednoduché řešení. Je teď na občanech, aby dali politikům jasně najevo, že už jim další nečinnost neodpustí. V první řadě u volebních uren…


Zdroj: Blog autora