Cesta do pekel českého školství

Bývaly doby, kdy systém českého resp. československého školství patřil mezi nejpropracovanější a nejefektivnější na světě.

Jaroslav Škárka

Jaroslav Škárka

Dnes se z něho stává díky neortodoxním sluníčkářským „myslitelům“ a nařízením EU paskvil na školství ve stylu „každý hlupák jedničku, hlavně aby byl osobností“.

Největší změnou k horšímu je, že školství ustupuje od objektivního hodnocení žáka k hodnocení jeho posunu. Je naprostou absurditou, že v podstatě jedničku může dostat jak žák, který se naučí v první třídě celou abecedu tak žák, který na to sice mentálně nemá, ale naučí se alespoň osm písmen, protože už to je posun. Ale to, že do této třídy vůbec nepatří, nikdo neřeší. Naopak, plánovaným společným vzděláváním a vzděláváním podle individuálních plánů v běžných školách i dětí s lehkou mentální retardací znamená další devastaci českého školství.

Bohužel kromě rádoby odborníků z ministerstva, různých národních ústavů pro vzdělávání, neumětelů na vysokých školách a přitroublých neziskových organizací, mohou za situaci i samotní rodiče. Ono je pro ně pohodlnější spokojit se s tím, že dítě nosí jedničky. To, že vlastně nic neumí, je netrápí. Dítě má dobré známky, nemusí nic řešit, mohou se alespoň dívat v klidu na Ordinaci v růžové zahradě. Naštěstí rodiče, kterým alespoň trochu záleží na potomcích, poznají, že nezbyde nic jiného, než přihlásit dítě na kvalitní soukromou školu, kde má šanci se alespoň něco naučit. Státní školy totiž směřují do pekla podprůměrnosti. Krásně to dokladuje příklad z USA, našeho nejsvětějšího vzoru, kde se prosazuje názor, že ve státních školách je úspěchem, že dítě do školy vůbec chodí a tudíž by nemělo být klasifikováno „nevyhověl“. Jinými slovy, nemusí nic umět, hlavně že vůbec přišlo a to se cení. A to snad u nás nechceme.


Jaká je cesta z tohoto stavu. Určitě se musíme vymezit vůči integračním a inkluzivním nařízením zkostnatělé, byrokratické a dnes snad už i zaplaťpánbůh umírající Evropské unii. Ale potřebujeme silnou politickou reprezentaci a ne příšerně hloupé ministryně z líhně exota Dienstbiera. V odborných institucích musí pracovat jiní lidé než většina současných slepiciózních pseudoodbornic. Další nezbytností je i to, že rodiče začnou protestovat proti současné situaci ve školství a bude jim záležet na tom, jak jsou vzdělávány jejich děti a nepřipustí, aby úroveň výuky i třeba kvůli integrovaným a v brzké době i migrantům, poklesla. A v neposlední řadě je nezbytná obroda pracovníků na vysokých školách a v neziskových organizacích, kde působí lidé, kteří žijí jenom z evropských dotací a pro svůj prospěch jsou ochotni zradit zájem českého školství.


Zdroj.