Hnijící mrtvola, které stále žije…?

EU je sice ve stavu klinické smrti, sama popřela svou existenci de facto i de iure, přesto se však v pozoruhodném stavu zombie stále projevuje. Potlachy evropských byrokratů honosně nazývané summity probíhají plynule a bez přerušení. Intenzita projevů mrtvého organismu oproti všem medicínským zkušenostem naopak roste. Je to divné? Je, ale žijeme v divné době.

Svatopluk Otava

Svatopluk Otava

Původní bohumilá idea organizovaně spolupracujících evropských národů na základě rovnosti je veskrze dobrá. Od čtrnáctého století se jí zabývali i významní čeští a evropští panovníci, jako byli Karel IV. Nebo Jiří z Poděbrad. Ve dvacátém století se zdálo, že založením Evropského hospodářského společenství se tato idea stává postupně uskutečnitelnou. Jenže – to by se musely „tradiční demokracie“ oprostit od své „civilizační“ a frankogermanizační filozofie nadřazenosti nad zbytkem světa.

V roce 1989 k nám, východoevropským zemím, napřáhl Západ ruku. Východoevopané jí s chutí potřásli a jaksi jim uniklo, že nabídnutá paže nesměřovala ani tak k srdci, jako spíše k poměrně chudým, leč dluhy nezatíženým kapsám. Domácí finanční estébáčtí šíbři, pohodově kšeftující se západními „nositeli hodnot“ dávno před nějakými „samety“, pohotově vyměnili pomíjející politickou moc za tu trvalejší ekonomickou. Viděli, že vojensky neporazitelná východní mocnost, kde se pomalu a v bolestech rodila zajímavá myšlenka o státech chovajících se spravedlivěji a vlídněji ke svým občanům, se pod snílkem Gorbačovem dezorientovaně propadá do logických porodních bolestí. Politický císařský řez se povedl. Zemřela rodička i východní mnohoterčata.

Náš způsob života?

EHS pokročilo do stavu EU a rekordním tempem tento politický hybrid vyplnil vzniklé mocenské vakuum. Ať už různí teoretikové vidí souboj ideologií z hledisek ekonomicko politických zprava nebo zleva, uniká jim (snad úmyslně?) pohled mnohem jednodušší, selským rozumem vnímatelnější. Nejde totiž o nic jiného, než o pangermánský Drang nach Osten v kabátě politické „korektnosti“, „lidsko-právních“ blábolů a krvavého boje za „náš způsob života“.


Co to vlastně je ten „náš způsob života“? Spočívá prostě v likvidaci nebezpečné průmyslové konkurence založené na tradici a vzdělané a levné pracovní síle, jaká byla k mání hlavně v NDR a Československu. Spočívá v „zadlužení“ nikdy nezadlužených východoevropských regionů, jimž se za vykradení národních hospodářství „zaplatilo“ dočasnou virtuální realitou evropských „dotací“. Spočívá v západní idei, že jelikož Západ dodal „civilizaci“, lidé s vhodným pasem jednoduše už nikdy pracovat nebudou, hlavně ne v oborech, které jsou nutné k jejich běžné obsluze, hýčkajících pocit laskavé nadřazenosti a bohorovnosti.

Šok

Jenže se stalo, že Západ, sám sebe rád považujíce za Svět, jaksi neodhadl, že skutečný Svět stále existuje a – to je hlavní – nespravedlivý společenský proces mu začíná být těžce proti mysli. EU „řeší“ přikování Velké Británie k potápějící se kocábce, kde čerpadel je viditelně méně, než děr a zcela jí uniká, že historicky tradičně sobečtí ostrované už obsadili jediný záchranný člun. Tím (již před lety) zanikl frankogermánský projekt jako takový de iure, protože žádné právo nemůže posvětit nekonečný tok výjimek z práva. Jedině snad „právo“.

EU „řeší“ vzpouru navezených untermensch gastarberaitrů, které nikdy nehodlala integrovat a kteří využili odvěkou touhu Osmanů po bohatých evropských špajzkách. V. Říše Andělky Merkelové „řeší“ legislativní zrovnoprávnění s Osmanskou Říší a vytvoření Alemánsko – Osmanského spolku, kterým se konečně vyjasní „vlastnické vztahy“ na Balkáně a ve Východní Evropě. Německo – turecký pakt je koneckonců v historicko – politickém vývoji Evropy evergreenem poslední stovky let.

Pohřeb

Pohřeb se koná průběžně a zajímavě. Do hrobu, kde se samy delegovaly národy Západní Evropy, dobrovolně přiskakují pitomečkové Evropy Východní. Alespoň v podání politických, žurnalistických a „filozofických“ elit. Jediným dostupným přepychem v dnešní době už není u nás střecha nad hlavou bez muslimských spolubydlících. Je to vědomí, že nepatříme k elitě, a že jsme schopni elitně kopnout do spodní části zad ty, kteří nám tvrdí, že jinak než po jejich to nejde. Je to také vědomí, že jsme nejzápadnějším ostrovem slovanského živlu, který se zde udržel nejen pracovitostí, ale i husitskou tradicí.