Moje rodina v tureckém Kurdistánu

Moje rodina a moje mládí v Tureckém Kurdistánu jsou pro mně celoživotním zdrojem síly, úcty a lásky ke kurdským tradicím, k mojí rodině. Můj otec byl právník a dědeček velkostatkář. Matka pocházela z rodiny vzdělané v tradiční Medrese, což je tradiční neoficiální, státem neuznaná a téměř ilegální škola, kde se vyučovalo vše v kurdštině.

MUDr. Yekta Uzunoglu

MUDr. Yekta Uzunoglu

Moje obě babičky (jak ze strany otce ale také i z matčiny strany) byly sirotci arménské genocidy, kde moje pra-pra rodiče. V rodině se o tom nesmělo mluvit. Otec bylvnitřně nevěřící a matka nemohla být fanatickou mohamedánkou, když věděla, že její matka byla Arménka a její prarodiče byli oběti masakru. Tajně mne pokřtila a mým „kmotrem“ byla moje arménská chůva, která musela opustit později Turecko a nyní žije v SRN. Komu a čemu máme věřit, rodiče nechávali na nás.

…. pak jako děti jsme pochopili, že ve škole, v úřadech nesmíme říct, že doma posloucháme kurdské písně, či báje, pohádky….

Před cca čtyřiceti lety začala ještě k turkifikaci Kurdů, islámizace Kurdů vedená tureckým státem. Násilím se snaží implantovat do Kurdistánu svou sunnitskou ideologii, bohužel byť částečně v některých oblastech Kurdistánu mají i úspěch!

Kurdové přijali islám za cenu toho, že téměř polovina celého obyvatelstva byla zmasakrována a násilím přijaté náboženství nikdy nemůže vynahradit to původní! Proto žádný islámský svátek nemůže být pro Kurdy svatější, než jejich NEWROZ (svátek jarního slunovratu) i pro ty málo „hluboce věřící“ Kurdy je NEWROZ, kdy všichni společně tancují a radují se kolem ohně, významnější než islámský svátek.Proto Kurdové vytvořili v rámci islámu svůj vlastní směr, který se jmenuje šafia a Turci jsou hanifa!

My jsme v dětství žádné turecké sousedy neměli. Turectví začalo se školní docházkou. Kurdské školy neexistovaly, nesměly existovat. Z dětství nesu v sobě dvě traumata, na které nelze zapomenout. Můj dědeček (otec matky) byl statečným a láskyplným Kurdem. Neuměl turecky. A nosil kurdský kroj ke kterému patří i šátek kolem hlavy. Jednoho dne mne chtěl vzít do tržiště do města, asi mi mohlo být šest nebo sedm let. Zastavil nás mladý turecký voják a nějak chtěl, aby dědeček sundal svůj šátek z hlavy. Dědeček mu nerozuměl a ten voják mu chtěl jeho šátek sám sundat z hlavy, ale dědeček mu to nedovolil a odstrčil ho od sebe. Kurdům se na hlavu nesahá! Hned kolem se nás objevili další vojáci (žandarmerii) a násilím odvedli dědečka a přitom mu servali jeho šátek z hlavy a když ho odvedli, já jsem zůstal stát a on se snažil ke mně se otočit, viděl jsem, jak ho to zraňuje, toto zacházení s nim a jak i při té situaci má o mně strach!



A druhý bolestný „příběh“ se odehrával v základní škole, kdy turecký učitel se nás ptal, kdo jsou mezi námi Kurdové, abychom zvedli ruce a já jsem s pár ostatními zvedl ruce. Přizval nás k sobě a donutil nás, abychom drželi ruce před sebou a prsy k sobě a začal dřevěným předmětem nás mlátit do prstů …. a já jsem pochopil, že za kurdství se ve škole trestá …. pak jako děti jsme pochopili, že ve škole, v úřadech nesmíme říct, že doma posloucháme kurdské písně, či báje, pohádky….


Profil autora: Kdo je kdo