Palestinci neexistují, nikdy nebyli a nikdy nebudou. Pravda je zcela jinde

Pozornost celého světa se soustřeďuje stále na Blízký východ. O žádnou jinou zemi se nebojovalo tolik jako o Izrael/Palestinu. Jde o nepatrný kousíček země, svou rozlohou je rozhodně menší než naše Morava. V současnosti se o tuto krajinu vedouurputné a nesmiřitelné boje mezi Židy a Araby. Obě strany si nárokují toto teritorium pro sebe. Nyní provedu stručný historický exkurs osídlení této země.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek

Historie mluví jasnou řečí

Dějiny židovského osídlení v této oblasti se datují do pradávných dob. Roku 1272 př. Kr. pronikli Židé do země a ovládli ji, vytvořili zde státní útvar, r. 1004 př. Kr. opanoval Jeruzalém král David. Dějiny židovského osídlení jsou tak rozsáhlé, že by nebylo možné je popsat v krátkém článku. Ve Svaté zemi vládla řada izraelských panovníků -Saul, David, Šalamoun, posléze se kvůli vzájemným sporům mezi Izraelity rozpadla říše na severní království Izraelské a jižní království Judské.

Severoizraelskou říši založil král Jarobeám, po něm vládli Ela, Smri, Achab a další. Zakladatelem Jihoizraelského království se stal král Rechabeám, po něm následovali Jozafat, Joram, Achazjáš a další. V průběhu dějin r. 606 př. Kr. odvlekli Babyloňané židovské obyvatelstvo do zajetí, r. 586 př. Kr. zničili Chrám. Babylonské zajetí skončilo r. 536 př. Kr., kdy král Kýros povolil návrat Izraelitů do jejich země. V zemi pak střídavě vládli židovští i nežidovští vládci až do r. 70 př. Kr., kdy Římané potlačili vzpouru Izraelce Bar Kochby, a tak započal „veliký exil“, který skončil téměř po dvou tisíciletích vznikem samostatného Státu Izrael dne 14.5.1948 .

Roku 634 ovládli Palestinu Arabové. Arabští panovníci zde vládli do křižácké invaze r. 1099. Svaté tažení proti nim vyhlásil papež Urban II. Křižáci ovládali zemi až do r. 1292, kdy tuto krajinu opět dobyli Arabové a vládli tu až do r. 1517. Následně ovládli území Turci a drželi je až do r. 1917.Za připomenutí stojí, že arabští vládcové z rodu jak Umájovců, tak Abásovců nikdy neučinili Jeruzalém svým hlavním městem. Přesto si proti prokázaným historickým faktům současní palestinští politici činí nároky na Jeruzalém jako na své hlavní město.

Sionismus by bez antisemitismu nevznikl

Ovšem i tak po zničení Druhého chrámu, počátku druhého exilu, pokračoval v Zemi Izraelské bohatý život židovských obcí. V Jeruzalémě a Tiberiadě byly v 9. století založeny kvetoucí židovské obce. Ve 12. století, když křižáci táhli do Izraele, zahubili mnoho Židů i muslimů, ale v následujících 300 letech slavní rabíni založili obce v Safedu, Jeruzalému a jinde. Židovský život v Zemi Izraelské nikdy nezanikl. Na začátku 19. století, ještě před vznikem moderního sionismu, žilo v Zemi Izraelské na 10 000 Židů.

Sionismus vznikl jako reakce na evropský antisemitismus, Dreyfusovu aféru, pogromy v carském Rusku. Při pogromu v Kišiněvě v 19. století bylo zabito přes 100 Židů. Při první přistěhovalecké vlně žilo v Zemi Izraelské necelých 250 000 Arabů, tito Arabové se většinou do země přistěhovali před desetiletím, proto sionisté označovali Palestinu „zemí bez obyvatel“. Smyslem Britského mandátu byla realizace Balfourovy deklarace, která hovořila o „historickém spojení židovského lidu s Palestinou“ a o morálním oprávnění „znovuzřízení národní domoviny v této zemi.“ Pojem „znovuzřízení“ uznává, že už v minulosti byla Palestina vlastí Židů. Z toho Britové vycházeli při požadavku „vyvinout úsilí usnadnit přistěhovalectví Židů“, usídlit je v zemi a zajistit jejich ochranu. Nikde v mandátu není slovo „arabský.“

Není tudíž pravda, že byla Palestina jenom arabskou zemí, jak neustále papouškuje levicová propalestinská propaganda. Počet arabských obyvatel v 19. století (v době vzniku sionismu a masové imigrace Židů do Svaté země) byl velice nízký, takže první i další sionisté po nich mohli označit Zemi Izraelskou jako „zemi bez obyvatel pro lid bez země“. Arabové sice masivně zalidnili zemi během 19. století, ovšem současně s židovskou imigrací.

Židé zemi přeměnili na kvetoucí zahradu

Po celá staletí byl Izrael pouští a močálem, ani kočovníci se zde nechtěli usadit. V pusté, řídce osídlené Palestině se uskutečnil zázrak – Židé zde vybudovali moderní průmyslové podniky, postavili nemocnice, umělecké galerie, univerzity. Na právoplatně odkoupené půdě (od tureckých a syrských šejků) vybudovali Židé kibucy a zejména nová města Tel-Aviv, Rishon Le-Cion, Zychron Yaakov, Bnei Barack. Svou pílí a prací přeměnili zemi plnou bažin a močálů ve vyspělou zemi nejen průmyslovou, ale i zemědělskou, takže lze směle tvrdit, že poušť a bažiny byly přeměněny na kvetoucí zahradu.

Práce v kibucech a zřizování nových moderních měst stála osadníky nezměrné úsilí. Práce naznovuobnovení izraelských měst probíhala takto :osadníci s nůšemi na zádech scházeli do údolí, tam plnili nůše bahnem z říční náplavy a pak pokračovali stejnou strastiplnou cestouzpět. Tímto způsobem postupně zúrodnili poušť. Na jiných místech kopali v bažinách odvodňovací kanály, a tím je vysušili a zúrodnili. Díky této činnosti Židů se z Izraele stalamoderní a vyspělá země. Závlahové systémy v Izraeli dosahují absolutní špičky. Izraelský stát v současné době vyniká v zemědělské oblasti a vyváží své produkty do celého světa, zejména citrusy, jahody či řezané květiny, a izraelská věda je na takové výši, že izraelští vědci a izraelské univerzity patří k těm nejlepším a nejprestižnějším na světě.

Právě z důvodů velké skromnosti, obětavosti a pracovitosti Židů arabské obyvatelstvo zprvu přistěhovalce vítalo. Koncem devadesátých let 19. století až do počátku dvacátých let 20. století byly vztahy mezi Araby a Židy poklidné. Syrský mufti Farib Ksab a král Faisal uznali nárok Izraelců žít v Palestině a dokonce povzbuzovali Židy, aby se v co největším počtu stěhovali do této oblasti. Zvalijak orientální, tak aškenázské (evropské) Židy. Chaim Waizman se scházel s arabskými politiky a vzájemně stvrdili přátelství.

Existence palestinského národa je výmysl antisemitů

Bohužel, každá idyla má svůj konec. K definitivnímu ukončení arabsko-židovského přátelství a klidného a vzájemně výhodného soužit přispěl zásadním způsobem Mufti Husejní. Ten zastával myšlenky arabského šovinistického nacionalismu, začal důsledně prosazovat protižidovskou politiku, žádal po Britech, aby okamžitě anulovali Balfourovu deklaraci, která potvrzovala právo židovského národa na vybudování národní domoviny v Palestině. Husejní vyzýval k vraždění nejen Židů, ale i umírněných Arabů. Nenávistné výzvy se proměnily v činy začátkem dvacátých let minulého století.

V červnu 1929 přepadli Husejníjovci Izraelce u Zdi nářků, 25. srpna téhož roku husejníjovský gang zavraždil 133 Židů poblíž vesnice u Jeruzaléma. Další násilí Husejní rozpoutal během poloviny 30. let, kdy se do Svaté země chtělo dostat co nejvíce Židů před nebezpečím narůstajícího nacismu. Tehdy propukly protižidovské pogromy v celé Palestině, při nichž zahynulo 130 Židů. V reakci na tyto násilnosti zahájila teror i židovská podzemní organizace Irgun, která vyvíjela svou činnost v průběhu II. světové války a mstila se na některých Arabech i na Britech, které považovala za odpovědné za židovské utrpení.

Dnešní antisionisté, respektive antisemité rozšiřují legendu o „palestinském národě“. Existuje skutečně „palestinský národ“? Odpověď zní: neexistuje. Pro odpůrce tohoto faktu uvedu výroky významných arabských i nearabských osobností. Americký spisovatel Mark Twain napsal roku 1867 cestopisnou knížku „The Innocents Abroad“ o svých zážitcích v Evropě a Palestině. S ním cestovalo několik dalších amerických svědků. O stavu tehdejší Palestiny napsal: „V údolí Jeezrel a Galileji není jediná vesnička. V okruhu 30km oběma směry jsme nepotkali živou bytost. Nazaret je pustý, Jericho je zřícenina, Betlém i Betania liduprázdné, všude jen pustota a plevel. Strom nebo keř jen tu a tam, dokonce ani odolný olivovník nebo kaktus není k vidění. Palestina je v dezolátním stavu„.

Palestina byla před příchodem sionistů na odpis

Kvůli pravdivému popisu země obviňovali arabští vůdcové Marka Twaina z rasismu. Twainovo svědectví potvrdili i jiní svědkové. „Palestina je v desolátním stavu„, napsal v 18. století francouzský historik Francois Volney.

Země je opuštěná, neviděli jsme žádné zvíře, jen pár ptáčků“ napsal roku 1844 William Thackeray v cestopise „From Jaffa To Jerusalem“. Britský konzul James Finn napsal v roce 1857: „Země je bez obyvatel je zapotřebí ji obydlit„.

V roce 1896 projel Palestinou na koni H. Allen Tupper junior. V New York Times pak napsal: „Setkal jsem se jedině s obchodníky na velbloudech a s divokými kmeny beduínů, kteří zůstali na jednom místě nejdéle dva měsíce.“ Velkou důležitost má zpráva Britské královské komise z roku 1913: „Země je poloprázdná, ekonomika stagnovala až do příjezdu prvních sionistů roku 1880. Silnice z Gazy na sever byla sjízdná pro přepravu jen v létě. Domky byly z bláta, bez oken, pluhy ze dřeva, hygienické podmínky hrozné, školy žádné, vesničky řídce obydleny, všude samé ruiny“.

Podobná svědectví dokládají cestovatelé Alphonse de Lamartine, Sir George Gawler, Sir GeorgeAdam Smith, Siebald Rieter, priest Michael Nuad, Martin Kabátník, Arnold Van Harff, Johann Tucker, Felix Fabri, Edward Robinson a jiní.

Palestina je jen jižní Sýrie

Před Peelovou komisi v roce 1937 prohlásil vedoucí představitel Arabů Auni Bey Abdul-Hadi: „Nic takového jako Palestina neexistuje. Tento pojem vynalezli sionisté! V Bibli není žádná Palestina. Naše země byla po staletí částí Sýrie (Jerusalem Post, 2.11.1991). H. Allen Tupper junior v New York Times pak napsal: „Setkal jsem se jedině s obchodníky na velbloudech a s divokými kmeny beduínů, kteří zůstali na jednom místě nejdéle dva měsíce.

V květnu 1947 řekl poslanec Nejvyšší arabské rady v OSN: „Palestina je syrskou provincií.“ O několik let později řekl Ahmed Shuqeiri, pozdější předseda OOP, před Radou bezpečnosti: „Každý ví, že Palestina nebyla nic jiného než jižní Sýrie.“ Vedoucí britského oddělení pro rozvoj Palestiny Lewis French napsal : „Narazili jste tam jen na drobné zemědělce v hliněných chýších, těžce postižené malárií… Pokud nebyli sami zloději dobytka, ochotně poskytovali úkryt jiným pachatelům… Rozsáhlá území byla neobdělána… Jednotlivé parcely měnily každý rok svého majitele. Veřejná ochrana neexistovala a drobní zemědělci se sami stávali obětí útisku a plundrování ze strany jejich beduínských sousedů.

A nejvýznamnější výrok, který bere „vítr z plachet“ všem antisionistům, je výrok Zahíra Músejna, člena výkonného výboru PLO v rozhovoru poskytnutém holandským novinám Trau, 31. 3. 1977: „Žádný palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem pokračování našeho boje proti státu Izrael za naši arabskou jednotu. Ve skutečnosti dnes není žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. O palestinském lidu mluvíme dnes pouze z politických a taktických důvodů, protože národní zájmy Arabů vyžadují, abychom jako účinný prostředek boje proti sionismu vyzvedli existenci zvláštního ‚palestinského národa‘. Jordánsko jako suverénní stát s definovanými hranicemi nemůže uplatňovat nároky na Haifu a Jaffu. Jako Palestinec si však mohu nepochybně nárokovat Haifu, Jaffu, Beer-ševu i Jeruzalém. Jakmile jednou prosadíme naše právo na celou Palestinu, nebudeme váhat ani minutu a spojíme ji s Jordánskem.“

Jejich bratři na ně kašlou

Dnešní tvrzení o „Palestincích“ jako národu bylo bezpochyby umocněno ještě skutečností, že právě Sýrie, Libanon, Egypt, Saudská Arábie, Jordánsko, Kuvajt další arabské státy neposkytly žádnou pomoc svým „bratřím“ a nechávají je dodnes živořit v uprchlických táborech, čímž jim vtiskly znamení jakéhosi vyloučení z arabské rodiny. Namátkou jenom zmíním, jaks palestinskými Araby zachází etnicky spřízněná země Libanon. Libanonští politici prakticky znemožňují palestinským uprchlíkům pracovat v Libanonu, tito lidé čelí také přísné kontrole, když vyjdou mimo uprchlický tábor, nemohou získat libanonské státní občanství. „Palestinci“ v Libanonu jsou bez lékařské pomoci, sociálních služeb, mají zakázáno se vzdělávat v libanonských základních, středních i vysokých školách.

Tato skutečně zoufalá situace „palestinských uprchlíků“, většinou se však jedná o vnuky a pravnuky „Palestinců“, kteří z Izraele odešli po výzvách arabských armád i domácí propagandě muftího Husseiniho a jeho kliky, je skutečným vředem Blízkého východu a ostudou arabských politiků. Jedním z důvodu k tak krutému zacházení s „Palestinci“ je ohnivá a nesmiřitelná nenávist arabských států k Izraeli. Proto jim zmíněné arabské země odpírají důstojný život, tzn. právo usadit se mimo uprchlické tábory, nabývání majetku, získání pracovního místa, volný pohyb, uzavírání sňatků mimo uprchlické tábory, tedy vše to, co by napomohlo normalizaci života v této oblasti. To však není důkazem ani důvodem pro vznik samostatného národa, a proto označení Palestinců za „národ“ zůstává i nadále jen ryze účelovým trikem.


Zdroj: ePortal.cz