Vyhulená hlava J. X. Doležala a jeho úcta k padlým

Uprostřed trosek Štětinovy kohorty mezinárodních sprosťáčků na Václavském náměstí by vyhulená osobnost kdysi talentovaného pisálka J. X. Doležala dostatečně nevynikla.

Jiří X. Doležal | Zdroj: Facebook Jiřího X. Doležala

Jiří X. Doležal | Zdroj: Facebook Jiřího X. Doležala

Byl by tam sice mezi stejnými duševními veličinami jako je sám, ale vztyčovaný prostředníček na motorkáře, co přijeli uctít padlé ve Druhé světové válce by i v nevelké bandě jaksi zanikal a kdo ví, zda by si televizní štáby frustrovaného narcise vůbec povšimly.

Autoportrét intelektuála z nádražních hajzlíků

Těmi mozkovými závity, které mu ještě drogy ponechaly funkčními, bystře odhadl, že nejlépe nechá své výjimečnosti zaskvít na Olšanských hřbitovech. Koneckonců, nic tím neriskoval. „Agresivním“ ruským a československým motorkářům stál maximálně za shovívavý úsměv, jakým by člověk měl počastovat každého postiženého, od shromážděné veřejnosti také zasloužených pár facek nehrozilo. Policisté si jej nevšímali.

I ručně vyrobeným plakátkem se havloidní humanista vyzbrojil. Zmatený text však musel „televizákům“ vysvětlovat, jelikož byl tak ostrovtipný, že si jej hodinu po akci už nikdo nepamatoval. Také malůvka byla nějaká na transparentu. Na první pohled se zdálo, že Noční vlky vítá holohlavý kavárník svým autoportrétem holé hlavy, při bližším pohledu se ukázalo, že jde o holou zadnici.


Ta zavádějící podoba vlastně tak nebyla vůbec zavádějící. I byl mu kreativní výtvor kýmsi vlídně odebrán, takže si musel vystačit při příjezdu Nočních vlků se vztyčeným prostředníkem. Dá se více než s jistotou předpokládat, že v záplavě mávajících, tleskajících a šeřík házejících rukou byl prostředníček pana redaktora prakticky nezaznamenatelný.

Fuck You! To je to lidské právo, to jsou ty Evropské hodnoty

Vztyčený prostředníček se vůbec ukazuje být jediným „argumentačním“ symbolem spojujícím havloidy, ukrajinské fašisty a nemnohé české štětiny. Do parlamentních lavic jej zavedl už pan Topolánek a mezi novinářskými „inteligenty“ se ujal stejně dobře, jako červené karty. Také rozdrásaná umělecká duše třeba pana Černého občas potřebuje aspoň prstovou erekci, aby divákům ozřejmila pochody výtvarníkova nitra.

Ve kterém koutě „světa evropských hodnot“ se asi naučili zdravit návštěvníky hřbitovních piet právě takovým ubohým způsobem? Jak by se asi cítili oni sami, kdyby je při osobních návštěvách jejich drahých zesnulých na Dušičky „zdravili“ kolemjdoucí podobně? Feťáckému guru Doležalovi snad nedochází, že vztyčovat prostředník na návštěvníky hřbitovů se nesluší? Že úcta nebo vděk mají vzbuzovat respekt a ne jarmareční touhu po vlastním zviditelnění? Zjevně ne.

Ale dost o tom. Hloupý Jirka Xanax vlastně snad ani za to psaní nestál.