Svoboda? Svoboda!

loading...

Zkusme se podívat na současný stav našeho státu velice střízlivým a nezaujatým pohledem. Více než čtvrtstoletí od předání moci, které proběhlo naprosto klidně, jelikož bylo již dopředu připravené, včetně hlavních herců, si můžeme říct, že si od konce roku 1989 užíváme po mnoha desetiletích zločinné nadvlády konečně svobody.

Anonymous

Anonymous

Naši svobodu jsme si nevybojovali v krvavých bojích a půtkách, ale v rámci slušnosti jsme si ji vycinkali klíčemi. Tohle je pro pochopení české mysli hodně důležité.

Náš národ, staletí utlačovaný zejména německy mluvícími zeměmi, které jakýkoliv odpor krutě trestaly a pak i několik desetiletí utlačovaný rusky mluvící rudou mocí (ve spolupráci s místními pomahači zla v každé této době), si vlastně vypěstoval jakýsi druh obrnění se. Krátké období první republiky bylo natolik krátké, že jsme si nestihli obecně jako lid vypěstovat tu správnou národní hrdost a pravé vlastenectví. Národní obrození, které začalo zhruba od roku 1775 a skončilo v době označované jako Evropská revoluce v roce 1848, sice díky snahám mnoha známých a slavných českých osobností, myslitelů a umělců vyvolalo obrovskou vlnu vlastenectví, ale současně se zvedla i snaha toto obrození jakkoliv a tvrdě umlčet pomocí státních složek.

Rok 1848 jen upevnil nadvládu Habsburků, která padla až v důsledku konce 1. světové války a vyhlášením samostatnosti Československa dne 28. října 1918. Krátké období dvaceti let bylo pak přerušeno opětovným zavedením němčiny jako úředního jazyka v rámci okupace České republiky hitlerovským Německem a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. Po konci 2. světové války, kdy zejména sovětská Rudá armáda osvobodila převážnou část našeho území a dobyla pak i Berlín, se obyvatelé Československa ocitli na pouhé tři roky ve své vlastní, svobodné zemi. Události kolem 25. února 1948 pak přivedly naši zemi na dlouhých 41 let opět do doby temna a další nadvlády, tentokrát rusky mluvících soudruhů a všudypřítomnou Státní bezpečností, která jakýkoliv pokus o svobodu občana a svobodu slova, tvrdě trestala ve vymyšlených a státní mocí připravených falešných procesech mnoha lety odnětí svobody, v padesátých letech (ale také později!) i popravami a mučením.

Dnes, 27 let po znovuzískání svobody, se zase dostává český občan do podezření a do hledáčku státních orgánů, když si dovolí napsat nebo říct veřejně svůj názor a vyjádřit obecný nesouhlas s mnoha společenskými i politickými tématy. Když se pokusí tu nepravost, lež a nesvobodu popsat správnými slovy, které nejsou obalené do nesmyslných skořápek obecné snášenlivosti jen proto, aby občan byl na oko jdoucí v duchu zásad poctivého, slušného vztahu mezi lidmi, to jest, aby šel s hlavním proudem, jak chce státní moc. Ale i státní moc se může mýlit a může záměrně lhát a zkreslovat pravdu! Už jen proto, že by mohlo dojít k ohrožení vládnoucí role, která je stále v diktátu jiných mocností, svazků či mocných jednotlivců.


Anglický filozof a politik John Stuart Mill prohlásil v 19. století: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ V dnešní době je tento citát velice hojně užíván, ale i zneužíván tehdy, když dojdou důkazy ve svobodné diskuzi. Mnoho lidí, včetně politiků, totiž tento citát nepochopila. Tento citát NENÍ o svobodě slova a mysli, ale o občanských právech a svobodách obecně. Budu tedy raději nyní citovat z naší Ústavy:

loading...

Občanská práva zaručují občanům určité svobody a tím omezují politickou moc, aby nemohla být zneužívána k zásahům do života občanů. V České republice je zaručuje Listina základních práv a svobod, která je nedílnou součástí ústavního pořádku. Listina rozlišuje:

  • základní lidská práva, jako je například právo na život a bezpečí, nedotknutelnost osoby, soukromí a lidské důstojnosti, majetková práva nebo svoboda náboženského vyznání, pobytu a pohybu (Listina, čl. 5-15);

  • základní politická práva jako je svoboda projevu, shromažďování a sdružování, právo na informace a právo petiční.

  • pouze občanům patří volební právo, právo zakládat politické strany a být jejich členy nebo právo postavit se na odpor, pokud by byl ohrožen demokratický řád (Listina, čl. 20-23).

Tato práva mohou být omezena pouze zákonem, a to v mezích, které Listina stanovuje.

Důvodem k dočasnému omezení občanských práv a svobod může být v Česku nouzový stav při živelních katastrofách nebo stav ohrožení státu.

Pokud bychom byli důslední a tato práva skutečně vyžadovali, nemohlo by dojít ke stavu, který je dnes, kdy jsou svoboda projevu, shromažďování, právo na informace atd. mocensky potlačovány díky nově přijímaným zákonům nebo změnám ve stávajících zákonech. Ústava a Listina základních práv a svobod se v naší zemi stávají pomalu jen cáry papíru. Pokud by skutečně byly tyto základní zákony a práva dodržovány, potom bychom nemuseli mít Ústavní soud, neboť k dodržování a výkladu Ústavy stačí Trestní soud. Ústavní soud je zde jen proto, aby pomocí různých výkladů a právnických kliček ohýbal tento základní státní zákon k prospěchu vládnoucí moci. A to je špatné!

PS: Snažil jsem se článek napsat skutečně jen a pouze česky a vyvaroval jsem se používání cizích slov a termínů (mimo obecně rozšířených a již ukotvených v českém slovníku), jakož i velice populárních „amerikanismů“. Jde to totiž i bez nich!


Zdroj: marps.cz

loading...