Rezgar Sivejlí Rašíd umřel jako hrdina v boji za svou vlast a za svou věc. Zemřel, jak si vždy přál

Úplně jsem ztuhnul, když jsem při surfování na internetu zahlédl noticku, že jakýsi kurdský lékař v hodnosti generála padl v boji proti IS. Rizggar, jinde Rezgar psalo se a zoufale jsem si přál, aby to nebyl on. Fotografie generála byla neúprosně přesná. Sám se mi asi před 25 lety představil jako Raskar Rašid.

Rezgar Sivejlí Rašíd

Rezgar Sivejlí Rašíd

Viděl dopředu. Bohužel

Cizinci mívají problém s vyslovením mnoha českých slov, Češi naopak cizí slova reprodukují docela snadno, ale také jsme mistry přezdívek. V útulné štěpánovské hospůdce jsme kurdskému doktorovi říkali prostě Oskar. „Urazili“ jsme spolu při debatách o čemkoli nejedno pivko, strašně rád vyprávěl o Kurdistánu. Neznalci, jako jsem byl i já, si odnášeli rozšíření znalostí o největším národě světa, jemuž je upíráno právo na samostatný stát.

O Praze soudil, že se jí právem často říká nejkrásnější město Světa. Myslet si to prý musí každý, kdo ovšem nikdy nebyl v Sulejmánii, hlavním městě Kurdistánu. „Praha je nádherná, je tam všechno tak monumentálně krásné“, mínil Oskar, „taková stavba, jako je Hrad asi fakt nikde nemají. Ale Sulejmánia – to je zas – jak říkáte – pohádka.“ A jal se líčit věčnou zeleň, starou architekturu, terasy a vstřícné, nezlomné obyvatele perly Kurdistánu.

Polistopadové Československo bylo plno nadšeného národa s pochopitelným idealizovaným vztahem ke všemu západnímu. Oskar byl obezřetnější „Kurdistán si rozdělili Angláni, Francouzi a Turci“, konstatoval lapidárně, leč bez nenávisti. „Američani kradou všude“, dodával a upozorňoval na počínající parcelaci Jugoslávie. „Zkusí to i u vás“, dodával a my jsme se smáli. Rozbít Československo? Cha, cha…, no, je to Oskar, Evropě moc nerozumí….

Chlap má umět střílet

Vlajka Kurdistánu

Vlajka Kurdistánu

Kdysi jsem mu líčil, jak jsem se „rafinovaně“ nechal vyloučit ze socialistické vojenské katedry. „Si vůl.“, řekl stručně a docela netradičně zvážněl. „Mohl ses naučit střílet ze samopalu a tak… U nás ani do armády nesmíme a bojovat se učíme, jak to jde. Až padnu já“, nepochyboval o konci své pozemské existence,“… doufám, že to bude proti Turkům a že to budu aspoň umět.“ Padl v boji proti IS, takže vlastně i proti Turkům. Potud se přání Raskara Rašida splnilo.

Přál si, aby Kurdský národ získal samostatnost nejen na území rodného Íráku, ale na celém území, kde Kurdové po staletí žijí. Tedy i Íránu, Sýrie, Turecka a Ázerbajdžánu. Mínil, že se toho asi nedožije. I zde se „trefil“. Chtěl, aby Kurdistán měl nejlepší zdravotnictví na světě. Takové, jaké bylo dle jeho slov v Československu. Nevím, kdy tato idea MUDr. Rašida dojde naplnění v jeho vlasti, jisté však je, že unás na jeho demontáži pilně pracují polistopadové vlády jedna za druhou. („to jste pěkní volové…“, řekl by mi asi dnes.)


Nakonec jsem se službě v socialistické armádě nevyhnul, takže používat zbraň jsem se naučil. Dojde-li na nějaké to „lámání chleba“ tak, jak si to papaláši Eurosojuzu představují, budu na Oskara myslet a snažit se zůstat rovný, jako on. Bránit svůj národ – je ta nejvyšší čest, která může člověka potkat. V Kurdistánu to dokazují i zcela rovnoprávně vnímané ženy.

Na toho chlapa nezapomeneme

Oskarově ženě Haně a dceři Zuzaně tímto vyslovuji svou nejhlubší soustrast, ke kondolenci připojuji i gratulaci k prosté skutečnosti, že jejich muž a otec byl hrdina, podobný mnoha bezejmenným, ať už v Kurdistánu nebo na Donbase.

Netuším, jaké je dnes politické rozvrstvení zastupitelstva obce Štěpánov u Olomouce, ale doporučil bych zvážit nějakou tu pamětní desku pro nejslavnějšího českého občana kurdské národnosti, jenž tam žil a cítil se doma. Třeba budova Staré pošty, odkud si někdy Oskar vyrazil dvacet metrů do hospůdky, zvané bůhvíproč „Plyš“, by byla takovým vhodným místem.