Brexit? Takové divadlo s mnoha režiséry a kecaly

Tudíž, jak už z titulku plyne, nemusí se největší „demokratická“ fraška Cammeronovu štábu podařit ukočírovat a zklamaní diváci si nakonec vyšlápnou pro navrácení vstupného. Ten kus je sice určen britskému (platícímu) publiku, ale díky technologiím jej bude sledovat celá EU, potažmo svět.

Ilustrační koláž

Ilustrační koláž

Scénáristické ad hoc úpravy se stále nějak nečekaně objevují, nyní dokonce už není jasné, zda se první obraz vůbec uskuteční ve staré dobré Anglii. Dokonce není vůbec jisté, zda největší „hodnotová“ komedie už vlastně neběží, poněvadž bruselský zřízenec obsluhující při tomto představení svolávací gong (věčně opilý strýc Juncker) se tak namazal, až usnul…

Tak už mohlo žasnoucí poloprázdné publikum v Británii i ostatní Evropě vidět jakési dozvuky poslední generálky, kdy nácvik budoucího odchodu Rakouska z pangermánské svěrací kazajky prostřednictvím přímo voleného prezidenta byl na poslední chvíli znemožněn pomocí posledního hitu bruselských komediantů – tzv. korespondenčním hlasováním.

Tento „umělecký“ vynález spočívá v jednoduchém, tedy geniálním triku. Jelikož hrozí, že publikum snadno odhadne, jakým směrem se bude odvíjet nejbližší děj, je mu z pódia hozena vějička v podobě výzvy, aby na chvíli zavřelo oči. Potom prý diváci budou překvapeni. A ke skutečnému překvapení, překvapené obecenstvo je po otevření očí nelíčeně, až k vyděšení překvapeno. Tak to jsou ty „korespondenční“ volby.

Ale pořád se ještě ten děj nějak nemůže dostat do Británie. Konec uváděné generálky (nebo snad první obraz…?, kdo ví…?) a následný program má tak dlouhou přestávkovou prodlevu, že bohaté švýcarské publikum, dříve vděčný konzument všech evropských komedií, začíná masově vracet před téměř čtvrtstoletím zakoupené permanentky, a raději se v poklidu svých dobře chráněných, protože vyzbrojených rodinných krbů věnuje starým, osvědčenějším alpským kusům.

Jinými slovy – alpská konfederace stáhla definitivně svou letitou přihlášku do kabaretu EU, což i v bruselské kukani způsobilo takový randál, že probudil i zmiňovaného, věčně ožralého gongaře.  Anglický rejža Cammeron mu malinko vynadal, nalil do něj narychlo hrnek kafe s citronem a může se pokračovat. Hlediště je už konečně plné a z ochozů nejhlasitěji povykují britští diváci v podivných kostýmech, s fezy a kostkovanými ručníky na hlavách. V nejlepším, pokrokovém duchu evropské moderny se i oni dožadují scénických změn přímo uprostřed představení….


A režisérský štáb pružně reaguje. „Zavřete oči, milé obecenstvo, chystáme pro vás fantastické překvapení….!“ A podobně jako v rakouském předobrazu inovativně spouští náramně legrační frašku s „doregistrací“ možných volitelů v britském referendu, poněvadž zájem byl prý tak veliký, že na všechny oprávněné se údajně zatím nedostalo.

Též ona přepečlivě připravená počítačová síť nějak spadla, no a…, to víte…, snad za tím vším budou nějací ruští hackeři. Údajně se totiž na tak mimořádné představení neprodal v Moskvě ani jedinkatý bilet.

Po otevření očí bude vyděšení z překvapení nebo překvapení z vyděšení zaručeno a diváci, co se rádi bojí, si určitě nenechají ujít nějakou tu národní reprízu, třeba pod lokálně pozměněným názvem. Grexit, možná i Czechxit…, fantaziii se meze nekladou.

A jelikož je celá komedie náramně dobře z mnoha úhlů zdokumentována, nominace na Oscara je prý jistá. Nejen za multikulturní scénář, režii a herecké obsazení, ale zejména za celkově pokrokové, umělecké pojetí. Tzv. majdánrealityšou…

Réferénduuum!, démográcieee!, uvidíte, co jste ještě neviděli, uslyšíte, co jste ještě néslyšéliii…! Kuuupté!, kuuupté…!