Ruský Krym a české vybržďování? Obojím se straší malé děti…

Obojí jistě existuje, ale nechci ho rozebírat. Slovem básníků Voskovce a Wericha, každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později. Krym do Ruska a „vybržďovač“ k všeobecnému opovržení… Ve včerejších Televizních novinách se rozebíral smutný případ, kdy na druhý břeh, při dopravní nehodě, dopluli čtyři lidé.

Jiří Hermánek

Jiří Hermánek

To však nebylo nic proti tomu, že jeden zpovykaný řidič „vybrzdil“ pomalého řidiče náklaďáku. To bylo daleko, daleko větší riziko a neskonale větší tragédie. A nějaká fiflena z ministerstva dokonce označila „vybrzďování“ za největší nebezpečí na silnicích.
gif-banner-havloidi

Samozřejmě, čtyři mrtví, to nic není. To je „business as usual“, ale vybrzděný náklaďák, to je pirátství, non plus ultra. Ne, že bych tzv „vybrzďování“ podporoval, chválil, či omlouval. To v žádné případě ne. Papíry na půl roku do čistírny, macatá pokuta a hezky k psychologovi.

A při opakovaném přestupku papíry na 5 let pryč. Nebo na doživotí. Ale nebezpečnost této šaškárny pro zdraví lidí je minimální. A ani kdyby ten neukázněný řidič „vybrzdil“ tahač s českou taktickou nukleární raketou MZ30, nic by se nestalo. Za volanty takto důležitých nákladů nesedí žádní plašani.

Ve druhé části pak byla řeč o jakési, asi rok a půl staré, nehodě, při které jeden řidič špatně předjížděl, druhý řidič v protisměru zpanikařil, šlápl prudce na brzdu, uvedl své auto do smyku a jak každý ví, tak náraz z boku je podstatně horší než náraz zepředu.

A soud se nemůže shodnout, kdo za ty mrtvé nese vinu. Jistě, první řidič špatně předjížděl a tu nehodovou situaci způsobil. Ale nese 100% viny? Zachoval se ten druhý správně? V tom se znalecké posudky naprosto diametrálně liší.

Každý, kdo trochu po silnicích 1. třídy někdy jezdil, ví, že se tam tři osobní auta vedle sebe naprosto v pohodě vejdou. Sám jsem si to jednou zkusil a do zpěvu mi nebylo.

Protože to nebyl osobák, ale kamión s přívěsem, na který jsem svůj Wartburg namáčkl, až osádka mého vozu vřískala, jak se ta velká kola kamiónu točila přímo vedle jejich hlav.

A protijedoucí škodovka také nelenila. Řidič vrazil pravá kola svého pojezdu na pravou krajnici, trochu létala tráva, řidič toho kamiónu mě pak peskoval oběma houkačkami a ještě gestikulací, ale všichni jsme z toho vyvázli živí a zdraví a naše těhotná pasažérka též.

A co tím chci říci? Ten hříšník, co nevhodně předjížděl, je sice viníkem té situace, ale viníkem své smrti a také smrti tří dalších osob, může být ten, který zpanikařil a poslal auto do smyku. Tomu se pak velmi špatně vyhýbá. A každý řidič by měl myslet hlavou a reagovat přiměřeně.

A jak to souvisí s Krymem? Já s tím nezačal, ale kolegyně Kostlánová opět rozvinula svou protiruskou a protiputinovskou standartu http://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=535690.

A tam píše přesně takovým stylem, jako když se hodnotí počínání řidičů na silnici. Ukrajina, ta se chová zcela vzorně. Po městě nejvýše 48 km/h, když se blíží k přechodu, tak zpomaluje na 35 km/h a pokud chce přejít stará chromá babička, tak spolujezdec vyskakuje a chromé babičce pomáhá.

Zatímco Putin, jako personifikace zla a nedodržování pravidel, jezdí po městě 90-120 a na dlouhých táhlých moskevských bulvárech zrychluje na 180 a pokud náhodou někoho srazí, tak za ním jedoucí ochranka hodí mrtvolu do Volhy se sebevražedným kamenem na krku.


A přesně tak to bylo, podle kolegyně Kostlánové, na Krymu. Rusové tam žijící byli zděšeni byť jen myšlenkou opustit klidnou, prosperující a bohatou Ukrajinu a vydat se do krachující Rusi, jejíž jazyk se jim již dávno odcizil a na ukrajinštinu vůbec nedali dopustit.

Ano, takto a nejinak, se již třetí rokem odvíjí diskuze o tom slavném ukrajinském Majdanu. A každá ze stran si myslí, že má 100% pravdu, zatímco ve skutečnosti má každá ze stran jen tu svou, propagandistickou, část pravdy, kterou ostatní tluče po hlavě.

Ale, ona to není vůbec žádná výjimka. Takto nejrůznější propagandisté „krmili hlavu“ svým obyvatelům. Ale pravdou je, že za doby Josepha Goebbelse byla ta propaganda asi o něco snazší.


Zdroj: Blog autora