Nominace Donalda Trumpa: Hrůza v řadách mocných na obou březích Atlantiku.

Donald Trump přednesl na republikánském konventu v Clevelandu životní projev. Bylo to jako chůze po minovém poli, ale ještě než vylétly ke stropu Quicken Loans Arény červené, bílé a modré balónky, bylo jasné, že Trump je tím pravým, pod jehož vedením se stane „America Great Again“.

Donald Trump

Donald Trump

Trump uvnitř strany neměl stoprocentní podporu – což je v pořádku. Jeho nejhlasitější odpůrce, již poražený protikandidát Ted Cruz byl při svém konfrontačním a ukřivděném projevu publikem vypískán, vybučen a počastován voláním: „Zrádce!“.
gif-banner-havloidi

Konvent v Clevelandu narušily protesty Trumpových odpůrců – mezi které patří také mainstreamová média, která miliardářův jasný, věcný a emotivní projev označila za „strašidelný“ (CNN).

První prezidentka – Ivanka

Projevy, které zněly jako práskání bičem, přednesli Trumpovi spřátelení předřečníci Chris Christie a Rudy Giuliani. Ti obstarali „špinavou práci“, když pohovořili o Hillary Clintonové a o tom, že je cestou do pekel a měla být už dávno ve vězení (spáchala federální zločin ohrožení bezpečnosti státu). Trumpova manželka Melania a děti (Ivanka) popsaly svého manžela a otce jako milující a starostivou hlavu rodiny.

„Nejsem ani republikánka, ani demokratka. Viděla jsem svého otce, jak bojuje za svou rodinu, viděla jsem ho bojovat za zaměstnance, za firmu. A teď ho vidím bojovat za svou zemi,“ prohlásila Ivanka (24), Trumpova nejstarší dcera, kterou má s Češkou Ivanou. Jeden účastník sjezdu přinesl do sálu vtipný plakát, na němž stálo: „Ivanka, 2024. První prezidentka.“

Miliardář představil na konventu svého „viceprezidenta“ Mikea Penceho, který sám sebe charakterizoval výrokem: „Jsem křesťan, konzervativec a republikán, přesně v tomhle pořadí.“ Což je přesně to pořadí, jaké potřebuje Trump.

Budoucnost je teď

Při Trumpově projevu si mnozí jistě vzpomněli na proslov Ronalda Reagana, který na konventu v roce 1976 prohrál svou nominaci v hořké bitvě s Geraldem Fordem. Tehdy to bylo naposledy (pak až letos) kdy nebylo o nominantovi rozhodnuto, dokud sjezd neskončí.

Ford tehdy pozval Reagana na pódium ke krátkému proslovu, aby ho znemožnil a získal pro sebe širší podporu. Reagan však přednesl brilantní sedmiminutový projev, po kterém delegáti zapochybovali, zda si vybrali „toho správného“.

Na rozdíl od Reagana, který tehdy bojoval o svou budoucnost (prezidentem se stal v roce 1981 a byl jím osm let), Trumpova budoucnost je teď.

Utahování šroubů

Republikáni se za svým novým vůdcem semkli a dali tak (takřka) zapomenout na tvrdou kritiku, kterou ho častovali během jeho pozoruhodného vítězného tažení primárkami. Dnes už je však jisté, že ne navzdory – ale díky Trumpovi se Republikánská strana sjednotila a vrátila zpátky ke kořenům.

Díky Trumpovi a jeho charismatu přestalo předstírání, „hra na politiku“, která převládala na americké politické scéně v posledních dekádách: „Vyberte si ze dvou množností, z nichž obě jsou stejné.“ Než přišel Trump, bylo úplně jedno, zda seděl v Bílém domě demokrat nebo republikán. Teď už to neplatí.

Republikáni byli pod tlakem miliardářovy obliby u voličů konečně nuceni ukázat karty. Bylo jen třeba převést to, co Trump říká jasně a srozumitelně pro voliče, do jazyka, který by byl akceptovatelný i pro republikánské elity.

Republikáni konečně přestali ztrácet čas s tématy, které je s demokraty spojovaly a vrátili se k akcentu těch, která je odlišují. Tedy: K tradiční rodině a jejímu klíčovému postavení ve společnosti, k jasnému ne potratům, ano držení zbraní, ne politické korektnosti, ano odpovědnosti jednotlivce za jeho počínání, ano domácí politice, důraz na „zákon a pořádek“ a ne válkám v zahraničí.

Otázka potratů je zcela zásadní. Hillary Clintonová se už v primárkách sveřepě oháněla heslem „My body, my choice (Moje tělo, moje volba)“, které obhajuje právo žen rozhodovat, zda zabijí život v sobě – a to z důvodů, které nemusí nikomu vysvětlovat.

Téma potratů a vůdčí role žen budou pro Clintonovou klíčové, protože jako žena (podle Trumpa: Jeb Bush v sukních) bojuje především o hlasy voliček. V tomto ohledu je už tak daleko, že jí mnozí přestávají rozumět: „Dejme ženám šanci na rovnoprávnost, prospěje to ekonomické prosperitě země.“

Podle průběhu obou primárek to však nebudou ženy, kdo rozhodne volby. Půjde spíše o to, na čí stranu se přikloní příznivci Bernieho Sanderse – zdatného vnitrostranického oponenta Hillary Clintonové. Jeho hlasy byly „protestní“, tedy podporující změnu establishmnentu – což je přesně to, co reprezentuje Trump.

Vypřahání Neokonů

Trumpův úspěch znamená drtivou ránu “Neokonům“, silného zákulisního proudu – tzv. neokonzervativcům, kteří (napříč oběma stranami) ovlivňovali v posledních dekádách zásadním způsobem politiku USA. Pilířem politiky Neokonů (přinejmenším od vlády Ronalda Reagana) je vývoz americké verze demokracie do zahraničí, výroba virtuálních nepřátel a s tím souvisejí spolupráce s médii (především s filmovým průmyslem).

Po rozpadu Sovětského svazu našli Neokoni nepřítele na Blízkém východě v Saddámovi Husajnovi – a vyčítali Bushovi staršímu, že ho nezabil už během války v zálivu. V „meziválečném období“, tedy od pádu berlínské zdi do útoku na mrakodrapy se Neokoni dočasně stáhli na akademickou půdu, což ovšem neznamenalo, že by zůstali „němí“.

Na přelomu tisíciletí vyzývali k invazi do Iráku ve jménu důraznějšího amerického globálního vedení vykonávaného skrze „vojenskou sílu a morální čistotu“. Ve zprávě, zaslané prezidentu Clintonovi (1998), si posteskli, že by procesu americké snahy o dominanci prospěla nějaká „katastrofická a katalyzující událost typu Pearl Harbor“.

Dočkali se měrou vrchovatou po vítězství Bushe mladšího ve volbách v roce 2000. Po útoku na newyorská Dvojčata 11. září 2001 to byli Neokoni, kdo Bushe přesvědčil, že existuje neexistující spojení mezi pádem mrakodrapů, Saddámem Husajnem a Al Kajdou.

Jak záhy potvrdila Národní komise vyšetřující okolnosti 11. září, žádné takové spojení nikdy neexistovalo – čímž zůstává nezodpovězena kruciální otázka, kdo tedy za útokem na mrakodrapy stál (ani Saúdové to nebyli… tak, safra, kdo?). Tzv. Chilcotova komise, která vyšetřovala zapojení Velké Británie do války v Iráku, zveřejnila před několika dny zprávu, že Saddám žádné zbraně hromadného ničení neměl.

Neokoni vezoucí se na vítězné vlně vlivu, peněz a virtuální reality, zažívali zlaté časy i za vlády demokratického prezidenta Obamy, který vstoupil do Bílého domu jako „ikona politické korektnosti“ a „posel míru a porozumění“. Je jistě jen náhoda, že nejvíc válek vedou USA když jsou v Bílém domě demokratičtí prezidenti.

Expanze na Blízký východ, která začala „v dobré víře“, že je lokální diktátor Saddám Husajn arcipadouch, uvedla v chaos celý region – hojně přiživovaný zbraněmi, dodávanými z USA. Následná migrantská vlna pod vlajkou Islámského státu dnes drtí Evropu oslabenou neúspěšným experimentem zvaným Evropská unie.

Jak řekl Trump: „Amerika na tom nikdy nebyla tak bídně, jako teď.“

Skvělá, ne velká Amerika

Jaká ironie: Heslo „Make America great again“, na jehož křídlech se vznesl Donald Trump k republikánské nominaci, bylo původně hlavním mottem neokonzervativců. Výraz „great America“ přitom může znamenat nejen „velká Amerika“ – což je ta, o kterou šlo Neokonům (podobně jako německým nacistům), ale také „skvělá, báječná Amerika“, což je to, co má namysli Trump. Rozdíl, jak vidno, je to zcela zásadní.

Trumpovo případné vítězství v prezidentských volbách by znamenalo nejen přelomovou změnu paradigmatu v USA, ale mělo by i dramatický dopad pro „zbytek světa“. Trump to řekl jasně: NATO je přežitek, nejprve si ukliďme vlastní nepořádek doma, a pokud nějaká země potřebuje ochranu – ať za to dobře zaplatí. A rovněž se nechal slyšet, že je Putin „statečný muž“.

Na adresu tureckého prezidenta Erdogana, který po neúspěšném puči (podle něj řízeném z USA) nechává zatýkat své odpůrce po tisících, Trump prohlásil: „Velmi oceňuji, jak se s tím vypořádal.“

Pokud se Trump stane prezidentem a NATO se reformuje (nebo dokonce rozpadne), bude to znamenat nejen „novou Ameriku“, ale také „novou Evropu“. Nebo přinejmenším: Bude to znamenat šanci.

Skládání účtů

USA a Evropa stojí díky Trumpovi na prahu změn, které mohou být revoluční. Nové prezidentské volby v Rakousku (ty předchozí soud uznal za zmanipulované) budou za pár týdnů – letos v září. USA bude volit prezidenta 8. listopadu. Ve Francii, která bude vládnoucí garnituře účtovat za Nice a Paříž, jsou parlamentní a prezidentské volby na jaře 2017. Volby do německého Bundestagu (dva miliony imigrantů) se konají v září téhož roku.

Česká republika volí parlament na podzim 2017.

Zvolení Trumpa prezidentem USA by bylo první kostkou domina, která se dá do pohybu. Je to šance, která se už nemusí opakovat.


Zdroj: Protiproud.cz