Okupace a normalizace, dva nejtěžší kalibry protiruské palby

loading...

Je to asi měsíc, možná dokonce déle. Díky globálnímu teplení se udělalo vedro. Zatímco dříve bylo vedro jen proto, že bylo léto. To je pokrok. Nebo to už asi byla předehra na srpnovou Prague Pride, kde též bývá velké teplo.

Jiří Hermánek

Jiří Hermánek



knižní e-shop 660x100

A v tom parném dni, byl to pátek, jsme se s manželkou dohodli, že „kopneme do vrtule“, já ji ve 14:30 vyzvednu v práci na „Slintáči“ s pofrčíme směr Slapská přehrada.
gif-banner-havloidi

Každý vzdělanec samozřejmě ví, že Slintáč je I.P.Pavlova a k Vltavě se to „hulí dole kopcom“ ulicí Žitnou, Karlovým náměstím a pak Resslovkou kolem parašutistů. Měl jsem z toho takříkajíc bobky, protože před 40 lety bývala tou dobou, v pátek odpoledne. ta štreka zcela ucpaná.

Ale, co se nestalo. Cesta byla relativně prázdná a my vyjeli na Strakonickou silnici bez významnějšího zpoždění. Takže, jakoby zdánlivý pokrok. Ale pouze zdánlivý.

Protože před těmi 40 roky se nikdo o zaměstnání nestrachoval, slovo „padák“ bylo zcela neznámé a i ti „pomýlení“ z roku 1968 práci měli. A proto, velká řada pracovníků utíkala z podniků před skončením pracovní doby a svými auty ucpávali silnice.

Nakopal bych každého, kdo zneužívá slovo „normalizace“, do prdele. Snad to vymyslel sám Husák nebo nějaký jeho komunistický poskok, ale to slovo zneužili bývalí komunističtí funkcionáři, zapálení bojovníci za „lepší zítřky“, kteří ale měli ruce potřísněné krví.

loading...

Sdružili se do různých tzv. disidentských spolků a tam vykřikovali, jak by to oni dělali lépe, než ten „blbej Husák“. Mně to připadá, jako kdyby někomu vlak ujel 25. února 1948 obě nohy a 21. srpna 1968 mu někdo ukradl protézy.

A ten dotyčný by neustále nadával,, že kvůli těm hnusnejm rusákům a ještě odpornějším Husákům nemůže bez těch protéz chodit, ale soudruhy, kteří tu ztrátu obou nohou, tedy naprostou ztrátu svobody v roce 1948 způsobili, by ještě jako „Chartisty“ obdivoval. Kocourkove, domovem tvým je Česko(slovensko).

A jak ten víkend za Husáka, tedy ze normalizace, asi tak vypadal? Výjezd z Prahy, co nejdříve to jde, nejlépe ve čtvrtek. To já jsem si nikdy netroufl. Ale spolužáci, co pracovali ve VÚST (podobně jako Slintáč, ale A.S.Popova).

A k tomu patří říci, že všichni z té party a party manželčiných rodičů měli takové příjmy, že dokázali zaplatit bydlení, živobytí a všechny ostatní náklady, auto, PHM do auta a hlavně ty chaty, na které všichni jezdili.

Jistě, náš vozový park (míněn jej celý kolektiv) byl skromný. Když jsem se vyšvihl a koupil vůz VAZ (Lada) 1600 (to tehdy bylo něco, to měl jen traktorista z družstva), tak jsme byl výjimkou. Pravidlem bývaly škodovky či Wartburgy.

A když se všichni v té chaťové osadě sešli, tak nastal kolektivní rumrejch. Pinčes nebo volejbal, častěji ale pinčes. A občas do vody. Ale, plavat se v té Otavě nedalo. A pak večerní konzumace, hlavně alkoholických nápojů.

loading...

Na chatách obvykle víno, v hospodě pak, skoro výhradně pivo. A pokud šly dvě generace společně,, bývala největší sranda.

Pamatuji na jednu kyprou, prsatou blondýnu se strašně žárlivým manželem, který když slyšel, jak si jí Honza Ježek vede vykřikuje: V levé ruce ňadro číslo čtyři a v pravé ňadro číslo pět, tak se mohl pominout.

Honza Ježek je už skoro čtyřicet let po smrti a já se mezitím stal seniorem. Prostě, věčný koloběh života a smrti, který tvrdí právě čtyřměsíční vnuk Oliver. Taky si mohli vymyslet lepší jméno ti mladí, že?

Ale chci skončit jedním prohlášením. To, že žijeme v normalizaci jsme nevěděli, resp. nikdy jsme s tím pojmem nepracovali. Pracovali s ním pouze bývalí komunisté, kteří ztratili své pozice a záviděli novým funkcionářům výhody o které sami přišli. A o tom totiž byl disent.


P.S. Zapomněl jsem dodat, že i když jsme do hospody šli jen my, tedy mladí, tak také bývalo velmi živo. Při zpěvu písně Rikátádo:

Rikatádo, jak tornádo, letí širou stepí
koně řičí, chlapci křičí, štěstí se na ně lepí
Rikatádo velmi rádo mává sombrerem nad hlavou
Rikatádo, jak tornádo stále hýří náladou.
Zvolal Pavel Šnobl: Do sedel!!!, my jsme všichni otočili židle opěradlem od sebe, skočili na sedák, chytli se opěradla a rytmickým poskakováním jsme předstírali, že, jak ti rakouští důstojníci na lehkých děvách, rajtujeme na koních.


Zdroj: Blog autora

loading...
loading...