Husák, Dubček, komunisté a Československé Ministerstvo pravdy

Psal se rok 1962 a my, čtrnáctileté děti, jsme vůbec netušily, že někdy ve dvacátém století žil novinář a spisovatel Eric Arthur Blair, který si vzal umělecké jméno George Orwell, který napsal knihu 1984.

Jiří Hermánek

Jiří Hermánek



knižní e-shop 660x100

Tak ta kniha, jak jsme později zjistili, je geniálním popisem praktik totalitního režimu. Tehy jsme o ní sice neměli „ani páru“, ale přesto jsme byli středem její praktické aplikace. Ministerstvo pravdy ČSSR spolu s Tiskovou agenturou TASS nám soustavně krmily uši výmysly a lži.
gif-banner-havloidi

Nám toto filtroval a předával náš třídní soudruh učitel, mladý to chasník s příjmením Adam. A tento mladý soudruh nám zaujatě vyprávěl, jak si USA vymýšlejí a provokují, na Kubě žádné SSSR rakety nejsou a hrozí nám jaderná válka.

A pak, jednoho dne v říjnu 1962, soudruh učitel Adam předstoupil před naší třídu a přesně, jako v Orwellovi, otočil všechna svá předchozí prohlášení o 180°a pravil: Tak, děti nebezpečí je zažehnáno, Sovětský svaz ty rakety (které tam jako vůbec nebyly) stáhne.

Ale ono to nezačalo 20. stoletím. Vždycky a myslím si, že skutečně vždycky, se dějiny upravovaly. Staří Egypťané občas vyklučili jméno nějakého, u nich neoblíbeného, faraóna ze všech kamenů, obelisků a podobně.

A staří Římané asi třeba Caligulou taky moc nechlubili, že? Ale mně jde o to, co jsem já nebo moji rodiče zažili na vlastní kůži. To znamená první republiku, 40 let totality a samozřejmě současnost. A třeba to, co komunisti říkali o první republice bylo zcela chucpe.

Marginální události, jako třeba ozbrojené střety s dělníky se zveličovaly a očividné úspěchy první republiky která byla snad jedinou demokracií ve střední Evropě a také měla měnu tvrdou jako švýcarský frank, tak ty se nezmiňovaly.

A přesně, ale naprosto přesně, jakoby zrcadlově, jdou současní propagandisté,a to nejen ti oficiální, ale i ti dobrovolní, tzv. užiteční idioti na Internetu a jinde. Já opravdu jsem velmi udiven, kam až může jít propagandistická zběsilost některých lidí.

Včera jsem napsal článek. Takový oddechový, odkaz zde. A z per či lépe klávesnic se na mě snesl oheň nesouhlasu. Jsem ročník 1948 a v inkriminované době tzv „okupace“ mi bylo mezi 20 a 40 roky věku, takže není vůbec žádný důvod, abych si věci nepamatoval.

A také není vůbec žádný důvod, abych věci zkresloval. To přece není můj styl. A přesto jsou ty reakce často velmi odmítavé a to z jednoho jediného důvodu. Ti lidé nejsou prostě absorbovat tu prostou skutečnost, že normalizace sice byla komunistickou diktaturou, ale ve verzi 3.1.

A v té verzi už nebyl obecný teror StB, ve srovnání s 50. lety bylo minimum politických vězňů a to ještě část z nich seděla za běžné nepolitické delikty. Životní úroveň, jak jsem již psal, se zvýšila a spousta lidí trávila svůj volný čas na chatách a chalupách.

A to vše se našemu samozvanému Ministerstvu pravdy nemůže líbit a samozřejěm také nelíbí. Není přece možné, aby lidé „za útlaku“ žili šťastně a spokojeně. Ale je to možné a dokonce velmi dobře, to mnoho lidí neumí a nechce skousnout.

Jistěže naše demokracie měla velké mezery, ale nemyslím si, že dnes žádné mezery. A naše životní úroveň byla tehdy ve srovnání se Západním Německem slabá a bohužel, je ve srovnání s Německem slabá dodnes.

Jistěže máme velmi široké, ba až skoro neomezené, pouze finančním rozpočtem limitované možnosti cestování, ale stejně neomezené jsou možnosti současných zaměstnavatelů vykopnout nás z práce.

Takže si myslím, že, pokud by existoval nějaký nezávislý a objektivní index spokojenosti se spokojenosti se životem, tak by dnes nebyl vyšší než za Husáka. Až by se mnozí divili, co vše by se započetlo.

Exekuce, nezaměstnanost, uprchlíci, sliby politiků a jejich úplatnost a spousta, spousta věcí by hovořila ve prospěch minulého režimu. Já osobně jsme pro poměr 55:45 ve prospěch současnosti. A když do mě budete hodně hučet, tak to zlepším na 60:40.

Tlačilo se mi to do klávesnice, ale nejprve jsem to nenapsal. Nejkrásnějším příkladem činnosti našeho Ministerstva pravdy je „Uhlazení politického profilu Václava Havla tak, aby dobře pasoval do současných politických bajek“.

Setkání s Gustávem Husákem bylo velmi přínosné…

První tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák

První tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák

Kdysi, je to už skoro padesát let, jsem provázel turistické skupiny cizinců, s malými výjimkami to všichni byli turisté ze Západu. A naše cesta často vedla do Malé terezínské pevnosti, která za okupace bývala věznicí Gestapa.
Někdo také říká koncentrační tábor, ale ono to bylo v podstatě totéž. A v té Malé pevnosti byla místnost bývalé kantýny, kde na stěně visel popis činnosti v té kantýně. Dozorci tam po službě pili a hádali se, samozřejmě s blížící se frontou, kdo bude jako první oběšen.

Nevím, jak to dopadlo. Zda vítězné mocnosti popravily jen velitele tábora, něco mi říká, že se jmenoval Jäckl, nebo také některé či všechny dozorce. V každém případě si ale ti dozorci, kteří přežili, svoji aktivitu v nacistické věznici za rámeček určitě nedali.

Oč odlišná ale je situace v bývalém Československu a dnešním Česku. Mnozí, řekli bychom dozorci, ale spíše aktivní komunističtí funkcionáři, kteří se podíleli na teroru konce 40. a začátku 50. let, nejenže nebyli souzeni, třeba posmrtně, ale kvůli jejich členství v Chartě 77 bývají často glorifikováni.

Gustáv Husák byl celoživotním komunistou. Do komunistické strany vstoupil již jako šestnáctiletý a nikdy své komunistické přesvědčení neopustil. To mu na misce vah velmi přitěžuje, protože býti komunistou není zdravé.

Na druhé straně ale můžeme celkem vyloučit, že by se nějak velmi aktivně podílel na teroru 50. let jednoduše proto, že byl v únoru 1951 zatčen a trest smrti nedostal patrně pouze proto, že jako jediný odolal mučení vyšetřovatelů a vynucené přiznání vždy odvolal.

Alexander Dubček byl o dva roky mladší než Gustáv Husák a byl to naprosto typický komunistický „bafuňář“, a člověk bez jakékoli špetky invence či charismatu. Jeho tzv. charisma spočívalo ve dvou věcech. Za prvé dělal dojem absolutního dobráka a za druhé dobře skákal z věže, což jsem mu záviděl.

A nyní, po skoro padesáti letech, je u mnoha lidí A. Dubček tím skvělým lídrem (já ho v roce 1968 nosil na klopě), který „vymyslel“ socialismus s lidskou tváří, zatímco G. Husák nám zavedl normalizaci a tím i „strašný teror“.

Bylo mi vyčteno, že normalizaci považuji za „ráj“. To v žádném případě, byl to normálně hnusný komunistický režim, ve kterém si ale mnozí žili „jako v ráji“.

Samozřejmě. Žádná starost o zaměstnání, o práci, relativní dostatek peněz na zaplacení bytu, auta a chaty či chalupy a opravdu zcela bezstarostný, i když v mnohém velmi omezený život. Měli jsme tu socialistickou klícku hezky uklizenou a páníček nás dobře krmil.

knižní e-shop 660x100

A teď konečně k tomu našemu setkání s Gustávem Husákem. Bylo nás dost, určitě mnoho set, možná i nějaký ten tisíc a scházeli jsme se v Levém křídle průmyslového paláce a na tribuně sedávaly tehdejší hvězdy, jako například Pavel Kohout.

Gustáv Husák byl tehdy speciálně uveden a přivítán, protože šlo jedna o jediného Slováka, ale hlavně měl pověst toho, kdo se nenechal zlomit.

A ještě jeden detail, který mi říkal můj otec. Husák se při svém věznění setkal s jedním člověkem, pracovníkem Ministerstva spravedlnosti, který se k němu choval velmi slušně. A tak, když se dostal k moci, tak onoho člověka jmenoval generálním prokurátorem.

Prostě a jednoduše. Já jsem ten, kdo si myslí, že Husák se té své úlohy, zametače problémů po „kontrarevoluci“ zhostil velmi dobře. Že i kdyby ho, hypoteticky, osud zavál jako dozorce do Terezína, takže by se i tam choval k vězňům solidně.

A pak je zde druhá skupinka lidí. V podstatě sympatizantů komunistů, které Husák, pro „nepevnost ve víře a kverulantství“ nechal z KSČ vyházet a tito lidé a jejich fan club, kteří jim „sežrali“ jejich prozření v Chartě, Husáka posmrtně kamenují.

Podle mě, jednou komunista, stále komunista. Stejně, jako není bývalý černoch, není ani bývalý komunista. A myslím, že to je případ i většiny Chartistů, kteří nebojovali „proti socialismu“, ale proti způsobu socialismu, u kterého oni nebyli účastni.


Zdroj: Blog autora