Putin s Erdoganem vracejí úder: Západ naříká nad tureckým mlékem, které sám rozlil. Prozrazená zbrojařka ISILu kandiduje na americkou prezidentku. A hrátky na Krymu

Úterní setkání tureckého prezidenta Recepa Erdogana s Vladimírem Putinem v Petrohradě je nutné chápat jako součást širší ruské strategie a pokračování procesu rozsáhlých geopolitických změn, k němuž již delší dobu dochází.

Vladimir Vladimirovič Putin a Recep Tayyip Erdoğan

Vladimir Vladimirovič Putin a Recep Tayyip Erdoğan


Den před tímto významným setkáním proběhl třístranný summit v Baku, na kterém se sešli prezidenti Ázerbájdžánu, Ruska a Íránu. Vladimír Putin se při tom sešel na samostatná jednání s hostitelem Ilhamem Alijevem a íránským prezidentem Hasanem Rúháním.

knižní e-shop 660x100

Ankara otáčí kormidlo směrem k Rusku

Nejde o nic menšího než o nové rozdávání karet na Blízkém východě, včetně obnovení důležitých ekonomicko-strategických projektů, které navazují na nově vytvářené aliance, jejichž osou je spolupráce Ruska s Čínou. K velkému rozladění Washingtonu se karty rozdávají bez americké účasti.
gif-banner-havloidi

Turecko pomalu opouští západní spojenectví, které se pro něj s přibývajícím časem stává stále méně komfortní. Je to pro Západ tím větší problém, že Ankaru posadil do první linie souboje s Ruskem, a Erdogan si uvědomil, že to není v jeho ani tureckém zájmu. Sice to trvalo, málem při tom přišel o krk, ale zdá se, že už jasně pochopil:

Zpackaný puč organizovaný ze Spojených států bude stát nyní naopak krk léta budovanou (a financovanou) americkou pátou kolonou v turecké armádě a mnoha dalších patrech celé společnosti. Lkaní Západu je sice pochopitelné, ale pozdní.

O Erdoganovi si jistě nelze dělat iluze, ale jeho lavírování mezi Západem a Ruskem má racionální základ. Jenže na „jemnůstky“ zahraniční politiky ve Washingtonu neslyší a nikdy neslyšeli. Znají jen jedinou strategii: Nejde-li to silou, půjde to ještě větší silou. A spuštění mizerně připraveného puče zjevně způsobila panika. Vyvolalo ji sbližování Ankary s Moskvou, s nímž po sestřelení ruské stíhačky („inspirované“ a technicky pokryté Pentagonem) Západ nepočítal.

Navíc lze pokládat za jisté, že převrat selhal také díky informacím ruských zpravodajců. Je-li pravda, že Putin osobně Erdogana varoval, pak není divu, že první Erdoganova zahraniční cesta po potlačeném puči vedla právě do Moskvy. Napovídala by tomu také slova „Chci vyjádřit lásku a dík drahému příteli Vladimíru Putinovi,“ která po setkání pronesl turecký prezident.

Američané pučisty nevydají

Kdyby vojenský převrat vyšel, tak by jej Erdogan s největší pravděpodobností nepřežil a není vyloučené, že by se Turecko propadlo do vleklé občanské války. Americká letecká základna v tureckém Incirliku, z níž vzlétají americké bombardéry k bombardování Sýrie a Iráku a na níž slouží více než 5 000 amerických vojáků, fungovala údajně jako organizační centrum puče 15. července. Však také ihned po potlačení převratu byla základna obklíčena a její velitel zatčen. Podplukovník Murat Bolat, jeden z účastníků puče, přiznal pro deník Yeni Savak, že jeho jednotka měla zajmout, případně zavraždit Erdogana poté, co se z amerických zdrojů dozvědí o jeho místě pobytu.


Po těchto informacích, které postupně vyplouvají na povrch, je jasné, že vztahy mezi Ankarou a Západem neprocházejí pouze momentální krizí, jak se nám snaží namluvit naše média, ale jde o hluboký „tektonický zlom“. Vztahy mezi Washingtonem a Ankarou jsou po nevydání hlavy pučistů duchovního Fethullaha Gülena na bodu mrazu. Svědčí o tom i žádost tureckého admirála Mustafy Ugurla, který se podílel na řízení celé pučistické operace z USA. Admirál sloužil ve Spojených státech v misi NATO, a nyní žádá o americký azyl poté, co ho turecká vláda povolala zpět do vlasti, kde ho hodlá postavit před soud za vlastizradu.

Připomeňme, že tento turecký důstojník působil v sídle jednoho z velitelství NATO v Norfolku ve Virgínii. Skutečnost že vysoký generál státu NATO vyslaný do Spojených států žádá ochranu a azyl před jiným členským státem aliance, ukazuje absurdní stav vztahů mezi Tureckem a Severoatlantickým paktem.

Zbrojařka ISIL má jméno Hillary?

Právě na Turecko Spojené státy nejvíce spoléhaly při zastavení postupu prezidenta Asada osvobozujícího s ruskou pomocí Sýrii. Bylo to přece právě Turecko, které ve spolupráci se CIA syrskou válku rozdmýchalo a mělo zásadní podíl na formování islamistických teroristických jednotek bojujících proti Asadovi. Pokud nyní „nový Erdogan“ obrátí o sto osmdesát stupňů, americké dobrodružství dostane ránu do vazu. A může to mít i podstatný vliv na nadcházející prezidentské volby.

Obrovské transfery zbraní, které od roku 2011 proudí do Sýrie na vyzbrojení islamistů, řídila totiž podle posledních informací Juliana Assange z WikiLeaks tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Podle něho to dokazuje více než 1 700 e-mailů z její pošty. Ty jsou podle něho závažnější než informace v aféře Írán kontra známé též jako Irangate, kde se prokázalo že americká vláda v roce 1987 tajně umožňovala prodej zbraní do Íránu, na který bylo uvaleno zbrojní embargo.

knižní e-shop 660x100

Hrátky s krymským ohněm v evropské prachárně

Američané jsou však zjevně nepoučitelní. Ztrátu Turecka chtějí kompenzovat obnovením napětí na ukrajinsko-ruských hranicích. Podobně, jako když „ve stínu“ olympiády v Pekingu zkusili skrze Gruzii neúspěšně napadnout „měkký podbřišek Ruska“ v Jižní Osetii, chtějí nyní využít mediální šílení kolem olympiády v Brazílii – a nechali Porošenka otestovat útok na Krym.

Mělo to být odpovědí na schůzku Putin – Erdogan. Přitom to bylo právě Turecko, které poměrně nedávno podepsalo s Kyjevem dohodu o výcviku společných diverzních jednotek směřovaných především k akcím proti Krymu, jež je nyní nepochybně passé. Přesto si to vyzkoušejí.

Diverzní operace Kyjeva, na kterých se významnou měrou podílely teroristické jednotky krymských Tatarů a ukrajinské speciální síly, skončily samozřejmě fiaskem. Útok odrazily jednotky FSB spolu s domobranou dislokované u krymských hranic.

„Ukrajina se uchýlila k terorismu a hraje nebezpečnou hru,“ vzkázal do Washingtonu Vladimír Putin. Po zlepšení vztahů s Tureckem je samozřejmě situace Ruska v oblasti daleko silnější a Moskva to dala jasně najevo: Přesouvá na obranu svých hranic další jednotky.

Hra s ohněm v prachárně – na cizí účet – je prostě oblíbenou americkou kratochvílí. Jak dlouho bude trvat než vyletí do povětří celá?

Mělo by nás to zajímat, protože jsme bohužel její evropskou součástí.


Zdroj: Protiproud.cz