Výstavba cyklostezek je jasným projevem rasové segregace. Zakažme je!

Oprostiv se od otcovských povinností (šimrání synka na patách či na bříšku, natáčení a focení probouzení, usínání, kojení, říhání…vyprávění o slavném tažení Sparty pohárovou Evropou v sezóně 91/92 atd.) vyrazil jsem při nedělním odpoledni na kratší cyklovyjížďku. Pročistit si hlavu, protáhnou pomalu ochabující svalstvo a jistěže se také pokochat rozkvetlou a provoněnou jarní přírodou.

Vloni byla v místě mého bydliště zprovozněna cyklostezka, díky které se dostanu ke kýženému cíli v podstatě bez nutnosti použít klasickou silnici. Nemusím vdechovat výfukové plyny, nehrozí mi srážka z řidičem automobilu a není nutné si tak na čerstvě napomádovaný účes pokládat helmu a zničit jej tak k nepoznání.

Po zmíněné cykostezce jsem jel teprve podruhé, ale po pár set metrech mi pod čerstvě napomádovanou a stále ještě bujnou kšticí začal šrotovat můj ještě stále poměrně mladý a efektivně pracující mozek. Na jednu stranu je více než přijatelné cítit se se svým kolem v bezpečí a po celou vyjížďku potkávat jen další cyklistky a cyklisty. Pokud je ale člověk hloubavý jako já, začne se sám sebe ptát, jestli je přirozené a žádoucí, aby se člověk stýkal jen s těmi, co vypadají a chovají se stejně jako on.

Desítky let jsme my cyklisté jezdili po silnicích bok po boku řidičů a řidiček. Přejdížděli jsme automobilisty v kolonách, kličkovali jsme jim občas nešikovně před volantem, kriticky, ale věcně jsme spolu debatovali v případě, že jeden z nás překročil hranice bezpečnosti toho druhého…Pravda, byli i takoví řidiči, kteří tvrdili, že cyklisté na silnici nepatří. Z druhé strany, také cyklisté si pravidelně stěžovali na neurvalé řidiče, kteří ohrožovali jejich bezpečnost. V soužití dvou tak odlišných sociálních skupin se však vždy najdou menší či větší problémy. Od toho jsme lidé, abychom se dohodli, ne?

Kam zmizela rozmanitost a jedinečnost našeho konání? Opravdu si myslíme, že je na začátku 21. století možné postavit mezi dvě entity vysokou zeď a myslet, že to do budoucna přispěje k něčemu dobrému?

Co se škádlivá, to se rádo mívá, praví staré pořekadlo. A myslím, že se velmi dobře hodí k popisu vztahu cyklistů a řidičů. Na oko jsme na sebe nadávali, ale jeden bez druhého jsme se nemohli cítit „úplní“.

Bohužel se před lety našli chytráci, kteří chtěli využít našich drobných nesvárů a rozhodli se stavět dlouhé kilometry cyklostezek, a to s jediným účelem – oddělit nás od sebe.

Když jsem tak v neděli dopoledne míjel jen samé cyklisty, vdechoval čistý vzduch a kochal se okolní přírodou, začalo mi být nějak teskno. Nejenom po manželce a synkovi, ale, nebudete mi možná věřit, také po automobilech. Počínající tesknota se však rázem změnila v rozhořčení. Uvědomil jsem si, že ti, kdo začali stavět a propagovat cyklostezky, se dopustili a dopouštějí rasové segregace.

Pod líbivými hesly o bezpečí, samostatnosti a blízkosti k přírodě jsme dopustili, aby mezi nás vložili klín.

Došel jsem k názoru, že je třeba takovým krokům v budoucnosti zamezit. Vážení a milí řidiči luxusních sportovních vozů, běžných městských automobilů, řidiči náklaďáků, pekelní andělé a vůbec všichni vy, kdo spoléháte místo síly svých nohou a paží na vypulírované a precizně seřízené motory, povstaňme proti zvůli těch, kteří nám chtějí vnutit svoji vůli.

Je na čase jednat, protože za pravé muže mluví činy, jak všichni praví muži jistě tuší.

Jsem připraven obrátit se k Mezinárodnímu soudu do Haagu. Nejdříve však začnu ombudsmanem. Pevně věřím, že si najde ve svém nabitém programu čas, aby se svými spolupracovníky prověřil podle mého názoru zcela evidentní projev rasové segregace.

Nevěřil jsem, že je v době boje proti rasismus, rozmáhajícího se multikulturalismu a neustálém řečnění o rovnosti pohlaví, náboženství a rasy něco takového možné.

Zdroj: ePortal.cz