Pseudohumanisté vezměte si je k sobě a uvidíte

Tak se nám zase Amnesty International montuje do našich věcí. Prý diskriminujeme Romy. Čekám, kdy se zase rozeběhne mediální štvanice, označování autorů posílajících tmavé dětičky do zvláštních škol a umísťování vybydlovačů do ubytoven za rasisty.

Povím Vám o své zkušenosti ze společné třídy s Cikány. O tom, jak je to s cikánskýma děckama a školou totiž něco vím, protože jsem vyrůstal na hranicích území, kterému nikdo v Brně neřekne jinak než Bronx. Na základku na kterou jsem chodil, chodili i Cikáni(tehdy to ještě nebyli Romové). Jejich docházka do školy byla různá, většinou jak noty na buben. Občas nějaká.

Studijní výsledky těchto spolužáků byly více než podprůměrné. Většinou propadali. Jak v tom vtipu, proč se děcka bojí Lakatoše z 1.a. Protože jeho tata chodí do 8.b. Přitom se nedá říci, že by šlo o retardované jedince. Jenom se projevoval jiný přístup k životu. V čase kdy mne a ostatní gadže rodiče donutili udělat alespoň úkoly, naši cikánští spolužáci už dávno honili merunu. Jak já jim záviděl. Bohužel život kdy honění meruny je hlavní náplní, netrvá dlouho. Život přináší selekci podle toho, co jsi dokázal. A honění meruny živí jen některé.

Otázku agresivity větší části z nich nebudu zmiňovat, protože to je jiný příběh (vymáhání svačin, bití jedinců, kteří si to nechali líbit a tak). Pravda, byli i jedinci, kteří se díky osvíceným rodičům z ghetta vymaňovali. S jedním takovým spolužákem jsem bydlel dokonce v jednom činžáku. Jeho táta byl dokonce nějakým odborářským bafuňářem a své děti vedl k pořádku. A nikdo jim nenadával do cigánů. Byli to prostě Lakatošovi. Co se ostatních spolužáků z této menšiny týče, moc jsme jich neužili. Většina jich propadala, mnozí i několikrát a tak jich v mé třídě ubývalo, až zbyl jen ten jeden Lakatoš.

Kantory většinou nezajímali, nechali je jejich nevědomosti a propadání až skončili ve zvláštních školách, jak se tomu říkalo. Vlastním přičiněním, nikoliv rasizmem. Z uvedeného pro mne vyplývá, že umisťování do zvláštních škol není rasizmus, ale možnost poskytovat malým Romákům individuální péči aniž by zdržovali od výuky ostatní spolužáky. Zajímavé je, že ostatních menšin se uvedené problémy netýkají, vemte si takové Vietnamce.

Vietnamci jsou dnes integrováni do majoritní společnosti tak, že je dnes nevnímáme jako něco, čemu je třeba věnovat mimořádnou pozornost. Na naší ulici si koupili několik domků a ani o nich nevíte. Vypadnou dříve a vracejí se později než většina z nás. Slušně pozdraví, a jejich děti chodí do běžných tříd, kde je děti nevnímají jako něco cizorodého či exotického. Chodí slušně oblékaní, hygienické návyky nevybočují z norem. Jejich děti patří k nejlepším žákům.

Proč uvádím Vietnamce? Protože Vietnamci nepotřebují tunu ochranářských spolků a na cecík státu přisátých obecně prospěšných společností. Pracují do úmoru a nepotřebují žít na sociálních dávkách. Problém se totiž nejmenuje rasová odlišnost. Je to odlišnost přístupu k životu. A proto si myslím, že speciální škola není projevem nějakého rasizmu. Nejde o pseudohumanistické teorie o segregaci. A nejde tu o barvu kůže. Tak asi tak. Protože jestli Amnesty myslí, že je něco špatně, tak ať si je vezme na starost a uvidíme.

Redakčně kráceno; Titulek redakčně upraven; Zdroj: paulczynski.cz