Střední Evropa není ani Západ ani Východ

V posledních dnech jsme svědky fenoménu, který jsem při rozhovorech s českými i rakouskými přáteli naznačoval již od jara. Kandidát na úřad rakouského spolkového prezidenta a člen rady vedení státu Norbert Hofer a nyní i předseda strany rakouských Svobodných (FPÖ) Heinz-Christian Strache se zcela zjevně přihlásili k co nejužší spolupráci s Českou republikou a v širších souvislostech s celou V4.

Norbert Hofer a Hanz-Christian Strache

Norbert Hofer a Heinz-Christian Strache



Pro mě osobně nic neobvyklého a rozhodně něco hodně potěšujícího. Jeden z mých klientů, dolnorakouský aristokrat s podnikatelskými a dobročinnými aktivitami ve středních a jižních Čechách, se mnou zaváděl debaty na toto téma již od konce loňského roku. Společně jsme s uspokojením sledovali rychlé sbližování názorů českého prezidenta, slovenského a maďarského premiéra, polského prezidenta i premiérky a stále se naším společným směrem měnící postoj některých významných rakouských politiků k nejpalčivějším problémům dneška, které se na nás nemilosrdně valí.
kup-zde
K Rakousku mám odjakživa tradičně kladný vztah. Je to země velké části mých předků. Nemám zde žádný jazykový ani jiný obecně lidský problém. Vím, že snad jedinou příčinou určitých nesrovnalostí mezi Rakušany a Čechy je právě téměř shodná mentalita, podobné povahové vlastnosti, do značné míry stejný pohled na život (jistá míra požitkářství, určitý sklon k mírné nepořádnosti, která však nesmí překročit únosnou mez, tradiční obliba koníčků z oblasti kultury, sportu, chovatelství et cetera). Mnozí neznalí lidé v Česku dávají Rakušany do jednoho pytle s Němci. Inu, mluví stejným jazykem (pomineme-li nářeční rozdíly), jsou tedy stejní. Málokteré klišé je tak nepravdivé a hloupé jako právě tohle. Již zmíněný pan baron, který Německo a Němce nemůže ani cítit, by každému mohl vyprávět a přednášet celé hodiny.

Jsem člověk konzervativní, v politicko-filozofickém slovníku dob minulých by se dalo říci pravicově konzervativní s přesto docela silně vyvinutým sociálním cítěním (byť jsem si vědom skutečnosti, že pojmy pravice a levice už mají dnes význam spíše pro označení horních končetin než reálných politických směrů). Možná i proto se rád podívám na fotografie a pohlednice z časů c. a k. a přečtu si staré romány či noviny oněch časů v českém i německém jazyce. Je to spíše hobby a trochu profesionálního zájmu germanisty zčásti rakouského původu, žádná politická nostalgie. Přesto s neskrývaným zájmem pozoruji, jak se pod tlakem vnějších událostí pozvolna dávají dohromady právě čtyři kmenové země bývalého mocnářství.

A tím se dostávám k tématu, které nosím v dutině lebeční již nějakou dobu. K tématu střední Evropy. V posledních měsících v souvislosti s nadcházejícím volebním cirkusem můžeme slyšet některé partajní předsedy takzvaných pravicových stran nebo číst v preambulích programu těchto partají, že se hlásí k tezi příslušnosti České republiky a českého národa k Západu, západnímu politickému a kulturnímu okruhu. Jen už nedokážou specifikovat, co si občan a potenciální volič má pod těmito pojmy představit. Jaký Západ mají tito „pravicoví“ matadoři na mysli? Třeba neomarxismem nasáklý Brusel? Ultralevičácké živly v čele EU, reprezentované vysloveně komunistickými (soudruh Barroso, tradiční maoista a bývalý portugalský komunistický mládežník, nebo soudružka Mogherini, ještě nedávno funkcionářka italského Svazu mladých komunistů) a neomarxistickými socialisty typu vyučeného knihkupce Schulze? Západ, který nás v průběhu 20. století již několikrát osudově vypekl a předhodil tu nacistické, tu komunistické hydře? Nebo Západ, který nás mezi sebe nikdy nevzal? Pánové asi nečtou tisk západních zemí, protože jinak by věděli, že kdekoli se např. v německých médiích píše či hovoří o Česku a Češích, tak vždy jen jako o Východní Evropě a Východoevropanech. A nemusí to být lidé píšící pejorativně. I němečtí přispěvatelé v internetových diskusích se sympatiemi k naší zemi a například našemu prezidentovi píší, jak „těm Východoevropanům závidějí takového prezidenta“, „holt ve Východní Evropě ještě umějí normálně myslet“ a podobně. Je to, jako když mládenec usiluje o dívku, která ho nechce, ale on už všude nadšeně vykládá, že patří do její rodiny.

Zato si od představitelů údajné pravice poslechneme nářky a varování, jak nás všechny prezident Zeman doslova vleče za pačesy na Východ, a to už jen tím, že odmítá nesmyslné a pro nás všechny kontraproduktivní protiruské sankce, nebo když nechce, aby čínský (a potažmo dálnovýchodní) trh místo našich angažovaných podnikatelů uchvátili ti z onoho „Západu“, jak to učinili hbitě od začátku devadesátých let, kdy jsme „takticky“ vyklidili trh bývalého Sovětského svazu a páni v Berlíně, Paříži, Londýně a jinde si jen spokojeně zamnuli ruce. A to zde pomíjím téma k samostatné diskusi, že ruská společnost má dnes k pravicovému konzervativismu podstatně blíže než levičáckou ideologií prolezlý prostor na západ od nás a v Číně vládne klasický východoasijský konfuciánský systém a žádný komunismus, jak různí nedoukové či zjevní pitomci stále do omrzení papouškují.

e-shop-ceska-expedice

Bohužel tito političtí chytrolíni zapomněli na stále přirozeně přetrvávající fakt, že naše místo není ani na Západě, ani na Východě, ale uprostřed kontinentu. Že naše mentalita, způsob života i náhled na svět se přes mnohé dílčí rozdíly, které by vydaly na samostatné pojednání, přibližují nebo přímo shodují s rakouskými, ale i slovenskými, polskými či maďarskými. Jistě více než s Němcem na sever od Norimberka, Francouzem nebo Holanďanem, se kterými člověk i přes případné přátelství mnohdy sedí u společného stolu jako s bytostmi z jiné planety. O Anglosasech ani nemluvě. Přes všechnu násilnou snahu o angloamerikanizaci naší společnosti budeme navzájem vždy skoro jako dva odlišné živočišné druhy. Naše země a náš národ je stále poměrně silně determinován několikasetletým společným žitím v kdysi regionální mocnosti sahající od Haliče po Dalmácii, od Jižních Tyrol po Bukovinu. I když se c. a k. monarchie před téměř sto lety rozsypala na změť nástupnických států, přepadne asi většinu z nás na hlavní třídě dnes ukrajinského Lvova nebo na kolonádě chorvatské Opatije skutečná nostalgie s (přinejmenším architektonickým) dé ja vue, což se nám v Anverpách nebo v Birminghamu asi těžko stane.

Nechápu, proč se naši politici tak stydí za příslušnost této země k historickému a kulturnímu středu Evropy. Myslí si opravdu, že když se budou vnucovat do Paříže či Londýna a vyjadřovat své pohrdání Vídní, Budapeští nebo již zmíněným Lvovem, stanou se lepšími, světovějšími? Nevím, zřejmě by nám to museli vysvětlit sami. Za sebe osobně mohu říci, že jsem hrdý na středoevropskou sounáležitost naší země a zdejší politické síly, ohrnující nos nad vlastním kulturně-historickým dědictvím a vehementně se cpoucí někam, kam nepatříme a kde nás ani nechtějí, mi připadají s blížícími se volbami stále směšnější…