Žaluji náš sociální stát

Já to dítě neměla mít.‘ Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu.“ Tak zněl titulek článku, který tento týden uveřejnil zpravodajský server lidovky.cz. A jak se dalo čekat, vzedmul vlnu emocí. Ale… proč vlastně?

Markéta Šichtařová | foto: facebook Markéty Šichtařové

Markéta Šichtařová | foto: facebook Markéty Šichtařové

e-shop-ceska-expedice

Míněno – proč vlastně se tohle téma vůbec objevilo? Jak se vůbec mohlo přihodit, že v současnosti prudce roste podíl singles obou pohlaví, volných svazků, v nichž se partneři volně setkávají a zase se stejnou lehkostí bytí rozcházejí, že tak prudce přibývá žen i mužů, kteří nechtějí mít děti? Vždyť rozmnožovací pud je zřejmě nejsilnějším živočišným pudem vůbec. Dokonce silnějším než touha po přežití. Řada tvorů od jednoduchých zvířat, jako jsou chobotnice či pavouci, až po lidské bytosti schopné cítit lásku volí přeci za některých okolností raději přežití svých potomků než sebe sama. Jak je tedy vůbec možné, že se tenhle pud zajišťující přežití živočišného druhu najednou vytratil…? Anebo ještě lépe řečeno: Jak to, že se v případě některých žen vlastně vůbec nikdy nenastartoval?

V kostce připomeňme, že celá diskuse vyplavala na povrch poprvé zhruba před dvěma lety, kdy izraelská socioložka Orna Donathová vypracovala studii, kdy na tento fenomén poprvé veřejně upozornila. S tím, jak se studie šířila do dalších zemí, víc a víc žen přiznávalo, že patří do skupiny těch, které tlak společnosti donutil mít děti, nicméně cítí se v této roli nespokojené.

Otázka „proč“ se mi zdá být mnohem zajímavější než moralizování nad oněmi nebohými ženami, které děti mít mohou, ale nechtějí, nebo přímo mají, ale litují toho. Nebohými, protože jsem si jistá, že pokud žena neprožije štěstí z mateřství, nedosáhne na pocit naprosté a dokonalé spokojenosti, který žádné potěšení z kariéry či peněz není schopno nahradit. Ale má smysl těmi ženami opovrhovat? Dokonce jim nadávat? Za to, že z nějakých příčin nejsou schopny poznat mateřské štěstí? Nemá, protože patrně za to ony samy ani nemohou. Můžeme je tak maximálně litovat, že si neužívají stejně, jako jejich jiné vrstevnice. Viníkem je tu totiž někdo jiný.

Tyto ženy se „provinily“ snad jen jedinou věcí: Byly snad v rozhodující chvíli příliš slabé. Nedokázaly říci NE tlaku společnosti. Měly dítě, i když se na tu roli vnitřně necítily. Doufaly, že se mateřské pudy probudí, ale nestalo se tak. V jejich případě bylo „něco jinak“ než u předešlých generací. Bohužel cena za takový omyl je obrovská: Až příliš mnoho dětí, které přes všechnu snahu svých matek necítí bezpodmínečnou mateřskou lásku, což se na nich nutně musí jednou nějak negativně projevit.

Ptáte se, kdo je tedy viníkem? Tak jinak: Mezi davy imigrantů, kteří přicházejí do Evropy, takové ženy nenacházíme. Naopak přistěhovalci bývají často naší kulturou tak trochu vysmívání za to, že se „množí“ rychleji než my. Musí to tedy být něco, co oni neznají, ale my ano. Hádáte něco jako tradice? Samá voda. Když rodina, která přichází z kultury, v níž je navyklá mít mnoho dětí, žije, řekněme, dvě generace v Evropě, často ochotně přebírá náš model a také přechází na menší počet potomků. (A nechytejte mě za slovo tvrzením, že například je romská komunita u nás je stále zvyklá mít hodně dětí; já mluvím o průměru, o trendu.)

foto: facebook Markéty Šichtařové

foto: facebook Markéty Šichtařové

Co se ve společnosti změnilo, to vlastně sama pojmenovává jedna žena, kterou článek cituje: „ Nebyli jsme zralí na to, abychom nesli odpovědnost ještě za někoho kromě sebe.“ Ano, v tom je podstata problému. Byť mají mnohé ženy dnes první dítě ve čtyřiceti letech, jsou svým způsobem samy ještě tak trochu nedospělé děti, které se chtějí jen bavit, ale nejsou ochotné a hlavně schopné nést odpovědnost. Není to jejich vina, není to vina dokonce ani jejich rodičů; je to vina státu. Státu, který si sám sobě rád říká „sociální“. To tenhle sociální stát žaluju za to, že nás nechal jako společnost zdegenerovat.

Naučil nás, že se nemusíme bát o práci, protože když ji ztratíme, dostaneme sociální dávky. Nemusíme se starat o své zdraví, protože když ho lehkovážně při adrenalinovém sportu ztratíme, stát nám přizná invalidní důchod. Nemusíme se starat o svůj důchod, protože až nastane, stát nám život zasponzoruje bez ohledu na to, zda jsme během svého aktivního života společnosti cokoliv užitečného přinesli. Stát nás po celý život vede za ruku a vychovává z nás nesvéprávná přerostlá děcka, která neumí vzít do svých rukou ani svůj vlastní živit, natož život svých dětí.

To vinou rádoby „sociálního státu“ se v ženách ani neprobudí onen základní živočišný instinkt. Nemůže, protože rozmnožovací pud cítí dospělí lidé, ne rozmazlené děti. A dítě těžko budeme vinit z rozmazlenosti; viníkem jen ten, kdo ho tak vychoval.

Před několika lety jsem byla navštívit v porodnici svou kamarádku. Právě se probrala z narkózy po císařském řezu. Kde bylo její miminko, nevěděla, ale popravdě, bylo jí to dost jedno, protože si „byla jistá“, že je o něj v tu chvíli dobře postaráno. Běžná konverzace se brzy zvrtla do lehce hysterického monologu na téma: „A teď už bude všechno jinak, ode dne, kdy mě pustí z porodnice, budu neustále jednou nohou v kriminále, protože kdyby si to dítě nějak ublížilo, já za to budu odpovědná.“ S hrůzou jsem sledovala, jak z mé kamarádky vůbec nemluví zjitřené poporodní hormony a jimi vyvolané návaly něžnosti, které bych čekala. Mluvil z ní chladný rozumový kalkul. Hormony se po císařském řezu nedostavily. S nimi se nemohly dostavit ani emoce. A už vůbec se nemohl zrodit mateřský instinkt. Když později kamarádka popisovala, že ji manžel musí v noci budit, protože ona své dítě plačící v postýlce neslyší, nebylo se čemu divit.
kup-zde

Jak odlišná byla má zkušenost! Stačil nejmenší bezhlesný pohyb mého miminka, které od prvního okamžiku spalo se mnou v posteli, kůži na kůži, a já o něm okamžitě věděla. Nebyla v tom žádná alchymie. Byla to jen prostá otázka probuzených či neprobuzených hormonů a instinktů.

A přesně tak to funguje ve všech aspektech života. Čím „sociálnější“ stát, tím méně odpovědnosti, méně manželství, méně dětí, méně lásky, méně přirozených instinktů. Čím „sociálnější“ stát, tím větší vychované stádo. A tím bližší zánik naší civilizace.

Pokud se našeho „sociálního“ státu nezbavíme, jiné civilizace, kterým jejich instinkty ještě zůstaly, nás rychle pohltí.


Zdroj: Blog autorky | Profil autorky: Kdo je kdo