Civilizace v zajetí filmového zákulisí

Existovala civilizace do vietnamské války a po té. Do konce vietnamské války jsme měli možnost v naší civilizaci ještě poznat realitu – byť s jistým úsilím. Ale pak už nikoliv.

Yekta Uzunoglu

Yekta Uzunoglu


e-shop-ceska-expedice

Do konce vietnamské války existovalo povolání, kterému se říkávalo žurnalistika a ta se ještě dělila na investigativní žurnalistiku, na zpravodajství atd. a existovali ještě specialisté fotoreportéři. A ti specialisté na snímky, fotožurnalisté či fotografové, dokázali změnit dění ve světě.
kup-zde

Já měl tu šanci jednoho z nich poznat a naučit se od něj co je fotožurnalismus a jakou má sílu. Ten člověk byl Jean Bertolino, který spolu s pár dalšími fotožurnalisty změnili běh dějin.

Znal jsem ho ještě v době mého studia v Praze a po mém vyhoštění z ČSSR, byl to on, kdo mně otevřel nejen dveře svého bytu v 80.rue Taitbout, tedy v bývalém bytě Alexandra Dumase, kde na stejné chodbě bydlela jak George Sandová, ale také Fryderyk Chopin.

Jean Bertolino věděl, jak jen jedinou fotografií odhalit zločin politiků, odhalit před občany tajené zrůdnosti spáchané jménem naší civilizace.

To byl on a jemu podobných pár odvážných jedinců, kteří nám přiblížili to, co občany zvolení mocní páchají na úkor lidstva jménem těch, co je volili.

Další, který patřil k těm pár jedincům, byl Nick Út, kterému bylo teprve 19 let, když zachytil 8. června 1972 se svým na dnešní kritéria primitivním fotoaparátem nahou devítiletou holčičku utíkající ze své vesnice popálenou napalmem shazovaným Američany. Kim Phúc utíkající nahá holčina s popáleninami 3. stupně změnila dění světa. Tato fotografie s holčinou Kim se zapsala do dějin 20. století jako Napalm Girl, jako zrůdnost spáchaná na úkor lidstva, na úkor našich společných lidských hodnot.

Fotografové a jejich fotografie dokázali probudit i poválečnou konzumní hydrou omámené lidi. Lidé se díky pár odvážným dozvěděli o zrůdnosti a lidé si to nenechali líbit, i když se jich to přímo netýkalo, šlo přece o naše společné hodnoty! Miliony lidí, bez rozdílu barvy pleti, náboženství a ideologie, vyšly do ulic.

To bylo ale poslední, co se lidé směli vůbec dozvědět z toho, co se odehrává jejich jménem na zeměkouli. Těch pár fotografů a pár jejich fotek ukončili nejen vietnamskou válkou de jure porážkou USA a to byla první a poslední porážka, která tak bytostně traumatizovala hybné síly USA, že učinili vše, aby se něco podobného již nikdy nemohlo stát.


Není žádným tajemstvím, že následně nejen silové složky hlavně Spojených států Amerických, vytvořily svérázné specializované instituce na to, jak – lidově řečeno – oblbnout nás, lidi na planetě, jak jim vsugerovat to, co nám chtějí vsugerovat a jak hned udusit fakta, která by nám chtěl eventuálně ukázat opět nějaký odvážný jedinec.
Na toto nasměrované „vedení oborů“ včetně řady institucí s různými specializacemi směřovaly jen k jedinému cíli – co naservírovat občanům, jak a čím to servírovat, ty všechny organizace jednaly a jednají již velice sofistikovaně.

Toto „poučení“, jak absolutně kontrolovat co se občané smí dozvědět a co ne, zdokonalil Ronald Reagan se svými Hollywoodskými zkušenostmi. Reagan přinesl do reálné politiky filmové efekty, kterým poskytl veškeré možnosti a prostředky nejmocnějšího státu světa. Regan etabloval v politickém boji filmové efekty tak dokonalé, že je ani mysl zkušených politiků tehdy v Kremlu nedokázala rozlišit od reality.