Islamistický Trojský kůň v Čechách, Díl VIII.

Nepochodil jsem ani tam a čím dál víc jsem se dostával nad zjištěnými skutečnostmi do šoku, nad tou hrozivou hydrou a divil jsem se, že jsem to všechno nakonec v Čechách přežil, když jsem byl bezmocný v jejich rukách.

Yekta Uzunoglu

Yekta Uzunoglu


O několik dnů později mně „navštívila“ tentokrát pro změnu vojenská policie, že musím nastoupit na vojenskou službu do tří dnů, že jinak si pro mě přijdou sami.

Druhý den jsem šel na vojenskou policii ze svým právníkem Ceyhan Mumcu, bratrem legendárního tureckého novináře, kterého nechalo turecké Gladio zavraždit tak, že v jeho autě, v nejprominentnější a nejhlídanější čtvrti pár set metrů od českého velvyslanectví, nechalo vybouchnout bombu ze semtexu. Ten novinář se jmenoval Ugur Mumcu. A Ugur Mumcu je právě ten novinář, který chtěl odhalit mimo jiné atentát na papeže Jana Pavla II. a který o tom napsal jedinečnou knihu, ta se stala příručkou pro italskou justici.

Přitom ještě když jsem byl ředitelem Kurdského institutu, když jsem překládal bibli, dvakrát mně pro jistotu sebrali turecké občanství a vysvětlili mi, že dle tureckých zákonů existuje propadnutí občanství a jeho odebrání, že ho v případě Kurdů nechávají vládním rozhodnutím propadnout, aby ho kdykoliv mohli obnovit, například když žádají o vydání dotyčné osoby z jiné země prostřednictvím Interpolu a to právě byl mu případ. Turecká léčka. Ale ještě než jsem byl zadržen v Česku, jsem i na tuto eventualitu pomyslel a obrátil jsem se na turecké velvyslanectví a preventivně jsem se z vojenské služby vykoupil, což turecké zákony umožňují. Ale ani toto je nezajímalo, řekli, že mně peníze vrátí a že to všechno zrušili a můj advokát se opovážil argumentovat, že jsem ve věku, který překračuje hranici vojenské služby, ale ani toto je nezajímalo, zákon nezákon. Když jsem toto sdělil svým známým včetně pana Sezgina a Avci, všichni ztuhli. Když ztuhl tak zkušený politik a náměstek ředitele zpravodajské služby policie, co jsem pak měl dělat já, který tu zemi už ani neznal.

V té době se už se mluvilo tom, že předsedkyně vlády paní Tansu Ciler, která uzavřela koalici s duchovním otcem Erdogana Necmettinem Erbakanem, nechala vyhotovit seznam Kurdů, kteří měli být zavražděni. Během jejího vládnutí byli každou chvíli uneseni a následně zavražděni významní kurdští podnikatelé, spisovatelé či právníci atd. Nikdy nebyl žádný pachatel těchto vražd dopaden. Každý týden se scházely tzv. „sobotní matky“ – už po šest set krát – na hlavním náměstí v Istanbulu s apelem na vládu, aby byli tito pachatelé dopadeni. My všichni jsme věděli, že je to od „sobotních“ matek či příbuzných zavražděných Kurdů marná snaha. Šest set týdnů, každou sobotu se tam scházeli, ale nejen Turecko, ale celý svět dělal před těmito zločiny člena NATO hluchoněmého. Od svých přátel, kteří měli o něco víc možností se dostat k informacím, jsem vycítil, že jsem také na seznamu osob k zavraždění a že by k tomu mohlo dojít právě na tom místě, kam mně chtějí odvést k výkonu vojenské služby…

Neměl jsem žádnou jinou možnost, než nastoupit na vojenskou službu i v mém pokročilém věku. Nastoupil jsem a už u nástupu jsem poznal, že o mně ví celé vedení kasáren. Umístili mně do místnosti s šestačtyřiceti mladými lidmi, vlastně dětmi. Druhý den si mně hned předvolal jistý kapitán Huršid , podle jména jsem věděl, že se jedná o poturčeného Kurda a že to není náhodou, že si vybrali právě jeho k té promyšlené akci. Vyslýchal mně jako válečného zajatce a pak, aby mně ponížil, mně nařídil, abych čistil prostor kolem jeho sídla. Chtěl, aby ostatní vojáci, kteří mohli být mými dětmi, viděli, jak čistím okolí, tj. jak sbírám vajgly, papíry atd. Tušil jsem, že toto je jen začátek…

Každé ráno jsem se jako jediný „voják“ musel hlásit u poturčeneckého kapitána Huršida, byl to modrooký Kurd, jehož rod byl násilně cca před 150 lety přestěhován z Kurdistánu do střední Anatolie nedaleko dnešního hlavního města Ankary To jsem dovodil, když jsem se od ostatních „vojáků“ dozvěděl, z kterého místa pochází, ta místa (vesnice) násilně vysídlených Kurdů do středně Anatolie jsem studoval ještě v době mého působení v Kurdském institutu v 80. tých letech. O pár dnů později, když jsem se opět u něj ráno hlásil, mi sdělil, že jsem hlava teroristů v Čechách a proto nesmím složit vojenskou přísahu. Vojenská přísaha je dle pravidel tureckého vojska povinnost každého vojáka a bez ní nelze vojenskou službu ani dokončit, jelikož přísahou vlastně oficiálně vojenská služba začíná a nemůže být dokončena, když formálně nezačala. Odpověděl jsem mu: „to je pro mě největší dar, že nebudu muset přísahat, vaši předkové takové štěstí neměli“…. ztuhl jako kámen, došlo mu, že vše podstatné o jeho rodu vím a že přede mnou svůj kurdský původ nedokázal utajit i přes svou tvrdou a nemilosrdnou vojenskou masku.

Někde nahoře je stvořitel a neopustí nás, pokud mu jsme věrni. Když jsem čekal, jak se mnou „skoncují“, v kasárnách vypukla neuvěřitelná panika. Hned po té, co vojáci slavnostně přísahali, se v kasárnách nacházelo mnoho „vojáků“ z druhé a třetí generace Turků v Evropě. Nevěděl jsem, oč se jedná, ale vypadalo to na masovou psychózu, vojáci z „Evropy“ utíkali sem a tam, křičeli panickým strachem a já uklízel terén a díval se, co se to pro mne v tak cizím prostředí děje. Za pár minut přijel obrovskou rychlostí vojenský jeep bez střechy. Jel směrem ke mně a vystoupil z něj nějaký vysoký důstojník s atletickou postavou. V panice s třesoucím se hlasem, ale nahlas na mně křičel: „já jsem plukovník…. vojíne nastupte do auta“! Otázka, že by už nastal můj čas k popravě, mi proletěla hlavou, ale nepochopil jsem tu paniku, která jako černý mrak visela nad celými kasárnami. Přece k popravě neodvádí nezajištěné, že by tady byla ta pravidla popravy jiná?

Nastoupil jsem do jeepu a stejnou rychlostí jsme projeli mezi sem a tam běžícími masami vojáku až k jedné jednopodlažní budově, na stěně nad čelem budovy, kde byly vchodově dveře, byly z obou stran půlměsíce a vypadalo to jako ošetřovna kasáren. Plukovník vystoupil a chtěl, abych ho následoval, sice na mně křičel, ale jeho hlas nezněl sebejistě. Šel jsem za ním do nízké budovy, všude leželi, křičeli, v panice plakali „vojáci“, všude byl přítomný hnusný pach výkalů. Bylo vidět i kdybych nechtěl, že vojáci mají mezi nohama mokré vojenské uniformy. Plukovník vešel do nějaké místnosti, já musel za ním a ta místnost na první pohled vypadala místnost místního vojenského lékaře. Byla plná „nemocných“, křičících a plakajících vojáků, v bílé pláštěnce tam stál mladý člověk, kterému plukovník nahlas řekl, že od této chvíle budu odborně vést celou akci já, i když jsem voják, že jsem působil kdysi v Paříži v Pasteurově institutu, i když je ten lékař důstojník. To byl šok, že vedení celých kasáren o mně ví všechno. Vůbec jsem nevěděl, oč se jedná a co se děje a najednou jsem byl jakoby náčelníkem něčeho či někoho, aniž bych byl vojákem (ta vojenská přísaha). Měl jsem před očima tmu, dny jsem čekal, že mne popraví a teď jsem se nacházel v pozici nějakého neoznámkovaného náčelníka v samotné turecké armádě…

Musel jsem se situací vypořádat, na nějaké rozbory nebyl ani čas, ale ani prostor. Pochopil jsem, že v kasárnách propukla nějaká infekce zažívacího traktu a jelikož valná část odvedenců byla z Evropy a toto prostředí je jim cizí, hned mobily informovali své blízké v Evropě a ti začali po celé Evropě bleskově šířit zprávu, že jejich děti umírají na vojně v Turecku! Mezi vojáky, kterým to prostředí proti Evropě připadalo jako nebezpečná divočina, nastala panika. U některých se též projevil silný průjem a u takového množství lidí už nešlo určit, kdo má průjem a z jakého důvodu. Vládl tam strach a panika na obou stranách, jak na straně vojáků, ale tak i na straně vedení kasáren, u náčelníků. Ti se báli, že vojáci budou chtít v panice opustit kasárna a oni si s tím nebudou umět poradit. Střílet či hrubě se k nim chovat nemohli, každý voják měl v ruce mobil, přes který byl ve spojení se světem, kde žily jejich rodiny a přátelé a to by byl sakra nestravitelný průser pro důstojníky. S místními vojáky či bezbrannými Kurdy by se uměli vypořádat, ale co s těmi „v Evropě poevropštělými Turky“?


Pokračování příště | Předchozí díl