Islamistický Trojský kůň v Čechách, Díl X.

Když jsem stál před branami kasáren s jednou taškou v ruce a ještě v tom vedru, mi bylo na zvraceni. Vcítil jsem se do duše Cizince od Alberta Camuse, nevěděl jsem vůbec co a jak….

Yekta Uzunoglu

Yekta Uzunoglu


Jako člověk bez rozumu jsem jel na autobusové nádraží, kde jsem nastoupil do jakéhosi autobusu. Odvezl mně do Antalya, tam jsem nastoupil zase do jiného autobusu, který mně odvezl do blízkosti Olympos, dál jsem šel do Olyposu pěšky, tehdy to tam ještě bylo jako v rezervaci, kde sídlil nějaký turecký kočovný kmen, těm Turkům se říkávalo Yörük. Ti si stavěli místo na spaní mezi stromy ve výšce tří metrů. Tam jsem zůstal. Spal jsem dny a dny ve výšce tří metrů v Olyposu a možná jsem i někdy sešel dolů, jen abych něco snědl či vypil…

Nebyl jsem ve stavu, abych si uvědomil, že na moji zprávu čekají příbuzní, přátelé, známí… Nevím, jak dlouho jsem v Olymposu „vegetoval“, ale pamatuji si, že pak jsem přece jen našel sílu jít k moři a pozorovat západ slunce či sedět jako staří rytíři z antiky…

Po nějaké době jsem opustil Olympos a chtěl jsem jet do rodného města, ale po deseti hodinách jízdy, když řidič ohlásil, že příští stanice je Kapadokie, bez rozmyslu jsem vystoupil z autobusu a šel jsem pěšky několik kilometrů do Kapadokie. Ubytoval jsem se v jedné skalní místnosti vytesané v jeskyni, kde jsem opět pár dnů jen spal. Pak někdy jsem si půjčil malou motorku, jezdil jsem s ní po Kapadokii po místech, která ještě tehdy nebyla pro turisty dostupná, jako například antická nemocnice pro pacienty s leprou, kostel, kde v roce 1915 shromáždili křesťany a pak dveře zvenčí zavřeli a osmanští vojáci do nich stříleli z oken a zmasakrovali je všechny, co byli v kostele. To mělo znamenat: „když chcete ke svému Ježíšovi, my vám tu cestu zkrátíme“…

Po určité době jsem se dostal do stavu, že jsem už vnímal lidi kolem. Viděl jsem, jak jsou místní Turci bezohlední, nekultivovaní, hrubí a rozhodl jsem se, že kraj opustím. Nevím proč, ale místo do rodného města ke své rodině, jsem jel do Ankary. Asi jsem už opět získal sílu a chtěl jsem konfrontaci s drsnou tamější realitou, kde de facto probíhala „poslední bitva“ za záchranu demokracie před invazí islamistů.

Když jsem dorazil do svého bytu a otevřel jsem dveře, v bytě nebylo vůbec nic. Absolutně nic, šel jsem za domovníkem a ten byl zaskočen tím, že mně vidí. Sdělil mi, že po té, co jsem odjel (to jest na vojnu) přijeli nějaké osoby se statní znakem, přiměli ho, aby jim otevřel dveře a všechno odvezli. Zapadalo to do sebe, už jsem si byl jist, že ta vojna měla být mojí likvidací a nikdo patrně nepočítal s tím, že padne vláda a pan Ismet Sezgin tak rychle sestaví novou vládu, stane se místopředsedou vlády a ministrem obrany. Tak jako lupiči odvezli moje věci, tak ti, co rozkradli můj majetek poté, co mně uvěznili v Česku, jsou to dokola lidé se stejnou univerzální mentalitou zločinců.


Pokračování příště | Předešlý díl