Islamistický Trojský kůň v Čechách, Díl XV.

Je vůbec možné, aby toto všechno zorganizoval sám práskač nebo agent operativců úřadu Václava Kučery? Že by na to všechno měl schopnosti? Že by bezpečnostní složky a především ti, co Göksela Otana či Gürkana Gönena či 3 X využívali nebo používali, o hyperaktivitách svého agent, které překračovaly kontinenty, nevěděli, nebo, že by o nich věděli a čekali na svůj podíl?

Yekta Uzunoglu

Yekta Uzunoglu


Která z těch variant je pro české prostředí pravděpodobnější, to nechám na posouzení vám, čtenářům.

Ve večerních hodinách jsem tedy jel na místo schůzky, to znamená do hotelu Sheranton v Ankaře, kde byli ti pánové ubytováni. Nebyl jsem si jist sám sebou, jestli za to, co nám způsobili Ali Kemal Cinar a jeho příbuzný Göksel Otan a spol., zda budu ve stavu zachovat klid… Jestli mu nerozbiju hubu alespoň za toho Kurda, který zemřel na následky protiprávního uvěznění….. Musel jsem zachovat klid, jelikož na konci to smrdělo tak, že by mohli být ohroženi Kurdové v Iráku, kteří konečně od roku 1991 po invazi USA do Iráku měli relativní klid po desítky let trvajícím Saddámově masakru Kurdů.

A jestli je ta zprava o tom, že chtějí vyvést z ČR jeden radar Tamara do Iráku pro Saddáma, pravdivá, byla by celá existence Kurdů v severním Iráku ohrožena.

Šel jsem na schůzku a mi skutečně mi bylo líto pana generála, který dle ani všeho nevěděl, v jakém soukolí se nachází a v důchodu chtěl ještě něco dobrého učinit pro svůj závod i pro svou rodinu.

Hned po několika minutách kdy mi bylo ze strany Ali Kemala Cinara vysvětleno, že rozhovory už proběhly, že byly téměř u podpisu kontraktu na první kusy Tamary, když se změnila vláda, že jim to nevadí, protože myslí na bezpečnost tureckého státu tak jako pan ministr sám a že vědí, že mám silný vliv na pana ministra, že znám obě země tak dobře jako málokdo, že jsou ochotni mi dát 30 % zisku a že mi dají zálohu, aniž by smlouva byla podepsána, že je důležité, aby pan ministr navštívil během své cesty do ČR závod Tesla Pardubice, že to všechno ostatní už mají projednané na generálním štábu armády. Byla to nabídka úplatku. Rozloučil jsem se a chtěl jsem jít na parkoviště, kde na mně čekalo auto. Ali Kemal mně chtěl mermomocí doprovázet, neodmítl jsem a celou cestu se mně snažil bleskově naznačit, že mně může pomoc i v jiných věcech, obzvlášť v těch potížích, co mám v Česku…. U auta jsem to už nevydržel, otočil jsem se k němu a podíval jsem se mu do očí a zeptal jsem se ho: „ty jsi ten samý Ali Kemal, který před rokem navštívil pana Sezgina se zvláštním poselstvím, že?“ Koukal na mně a sebejistě jako Bůh a se zákeřným úsměvem odpověděl: Ano! Dodal: myslete na svou kauzu v Česku pane doktore, na našeho pacholka (tím mínil Göksela Otana alias Gürkana Gönena vystupujícího v mé kauze jako poškozeného), umíme zapůsobit, bez našeho souhlasu neudělá nic. A jaj, že bych měl proti sobě konečně superbosse? Bylo jasné, že superbossem není a že za ním stoji ta hydra.

Jsem jel rovnou za panem Sezginem, který byl v rozpacích. Nikdo neuměl rozluštit záměr těchto osob, že by to byl skutečně nákup Tamar, nebo nějaká zákeřnost během cesty pana Sezgina do ČR? Dozvěděl jsem se, že na české straně nikdo nic neřešil, neřešili ani informace získané o Ali Kemalovi Cinarovi, Göksel Otanovi alias Gürkan Gönenovi v návaznosti na návštěvu pana Sezgina, jedinou výjimkou bylo, že pan Sezgin bude s celou delegací ubytován ve vile MO ČR a nikoliv v hotelu. To bylo snad jediné opatření z české strany.

Mělo se odletět myslím 19. 10. 1997 a já jsem měl stále zákaz vycestování z Turecka a panu Sezginovi, který byl tak vyrovnaným a klidným politikem, došla trpělivost. Zavolal v mé přítomnosti ministru vnitra a řekl: „Murate, já tě prosím už druhým měsícem, abyste odstranili ten zákaz vycestování panu doktorovi, pokaždé mi vykládáš nějakou novou historku, proč to nejde a tentokrát tě už neprosím, ale dávám ti závazný pokyn, který dostaneš ještě hned, jak položím telefon, písemně od místopředsedy vlády pod kterého spadáš, abys to ještě dnes nechal odstranit a abys dal mému řediteli kanceláře odkaz, kde si to může prověřit. Já už v té věci pro tebe nebudu mít čas“ a položil telefon.
Vedoucí kanceláře, ředitel úřadu i já jsme byli zaskočeni, to nebylo typické pro pana Sezgina, on řešil vždy a s každým i ty nejzávažnější problémy v klidu. Všechny události byly už i pro tak zkušeného politika neúnosné, nechtěl a nemohl přenést přes srdce, že hydra prorostla do všech struktur státu, že to je jejich poslední boj za záchranu demokracie v Turecku. Ano, ta vláda byla posledním pokusem, který skončil její zákonitou prohrou.

Česká strana byla tehdy kandidátem NATO, její žádost musela podle stanov NATO projednat každá země. Musela žádost schválit a v případě Turecka nejen vláda, ale i parlament a právě klíčové místo měl pan Sezgin, kterého ještě před rokem s pomocí „operativců“ úřadu Václava Kučery jejich agent v českém bulvárním tisku tak těžce očernili. Teď byl pan Sezgin klíčovým člověkem, byl jediný, kdo měl rozhodovat o žádosti členství Česka o vstup do NATO. Proto mu byly všechny brány všech ústavních činitelů Česka otevřené. Tak se jméno jakéhosi nadporučíka nějakého Obvodního úřadu vyšetřování Policie České republiky nadporučíka Václav Kučery dostalo do nejvyšších pater mezinárodní politiky. Ruku na srdce, toto se jen tak někomu v této hodnosti ještě v dějinách české policie nepovedlo.
Celá cesta byla naplánována s požehnaně bohatým programem na dobu čtyř dnů. Přijetí u Václava Havla, Václava Klause, předsedy Sněmovny a pochopitelně skoro vždy v doprovodu činitelů ministerstva obrany ČR.

Hned na začátku toho záměru pan Sezgin jakožto fanoušek fotbalového týmu Galatasaray věděl, že se má se utkat se Spartou a učinil vše, aby se toto utkání konalo během jeho návštěvy v Česku. Byl jemným politikem a citlivým diplomatem v jedné osobě, chtěl naznačit české straně, že to svinstvo, co se odehrálo kolem mně a jak ho následně očernili v tisku, vzal na vědomí a teď chce, aby přátelství dvou zemí bylo postaveno na skutečných hodnotách přátelství, ke kterému patří i fotbal. Nevím, jestli byl naivní či idealista, ale myslím, že asi byl oboje.

Program návštěvy byl odsouhlasen z obou stran, nebylo v něm žádné místo pro Teslu Pardubice. Celá delegace měla odletět i s několika generály, já letěl s letadlem tureckého Galatasaray a koho v letadle nevidím? Mehmeta Agara, o kterém Avci i Eymur tvrdili, že je to právě on, který je hlavou tureckého Gladia. Byl dlouho policejním prezidentem, následně ministrem vnitra v turko-islamistické vládě a odešel po skandálu Susurluk.

Měli jsme je všude v patách, kolem sebe, proto bylo mi jasné, že ten poslední pokus o nastolení skutečné demokracie v Turecku tak, jak si představoval pan Sezgin, je už utopií.

Ale ti, co Mehmeta Agara znají, vědí zcela bezpečně, že sem nepřijel jen kvůli fotbalu. V těch dnech, kdy česká strana žádala od Václava Havla po celou českou vládu o podporu při přijetí ČR do NATO, nejen že objevil v úřadě místopředsedy Ali Kemal Cinar a nejenže ministr vnitra do poslední chvíle nedělal vůbec nic, abych mohl z Turecka vycestovat, ale teď je ještě v letadle Mehmet Agar. S kým se tady Mehmet Agar sešel a co řešili, nevím, ale s kým se asi mohl sejít, než s těmi, co mu zorganizovali práskače operativců Václava Kučery, tehdy jiná osoba ani nebyla, kdo by mohl v toto soukolí něco organizovat.

Sláva, máme v Česku Mehmeta Agara osobně, to je jen znamením toho, jak jsem/jsme se už tehdy té turko-islamistické hydry hluboce dotkli.

Nezúčastnil jsem se žádného jednání jednak ze zásady, jednak proto, že jsem nedůvěřivý vůči paktům. Pak jsem se nechtěl v této konstelaci potkat s těmi, kteří mně osobně znali, a přesto během celé mé vyšetřovací vazby ztichli, aby se mně o 13 let později veřejně omluvili. A pak – ministrem obrany České republiky byl Dr. Miroslav Výborný, který během mého vazebního zadržení byl předsedou právně-ústavního výboru Parlamentu ČR a neprošetřil věcně ani jedno jediné moje podání, které jsem podal v těch extrémně těžkých podmínkách, když jsem bojoval i o papír a tužku.


Pokračování příště | Předešlý díl