Výzva k občanské bdělosti

Tak nám pánové Bartoška a Dyk zabili státní svátek! Vyhlásili Týden občanského neklidu. Nevím, jak komu, ale mě to připadá jako další krok k pokusu o státní převrat. A tak využívám své občanské právo a vyzývám k občanské bdělosti!

Tupý havloidní dobytek

Tupý havloidní dobytek

Ale teď vážně. Můj problém je v tom, že jsem malého Vojtu Dyka vozil kdysi dávno v Tatrách na sáňkách a že Jiří Bartoška koncem 80. let recitoval na Pražském hradě básně z mé Kapesní sbírky zákonů, vět a definic. Bylo to při přijetí delegace Československého svazu žen soudružkou Kabrhelovou, Gustávem Husákem a dalšími představiteli strany a vlády mužského pohlaví. Zlí jazykové této elitě své doby přezdívali Alibaba a čtyřicet loupežníků.

Ani nevím proč, ale vzpomínka na onu blasfémii se mi vybavila včera při pohledu na politické apoštoly střídající se na tribuně vybudované panem Gazdíkem na Staroměstském náměstí. Neviděl jsem je všechny, ale tu paní, která nemůže strávit, že jí svého času Zemanovou vinou o fous uniklo premiérské křeslo, jsem viděl dobře. I toho pána, který v roce 2003 pro změnu neuspěl v prezidentské volbě. Ten kdysi začínal svou životní dráhu jako synek prominenta a mladý komunista, ale později se stal chartistou, ofčákem, členem Občanského hnutí a nakonec i lidovcem – prostě politickým turistou,

Ale zpět k Bartoškovi a Dykovi. Jsou to herci – a dobří herci. Ale herci většinou hrají jen přidělené role a nepíšou. A když už píšou, tak nerežírují. I když výjimky potvrzují pravidlo. Včera v divadle La Fabrica však o žádné autorské divadlo nešlo. Včera jen přečetli – a ne moc dobře – to, co jim napsal pan Karel Steigerwald, který kdysi proslul svými Dobovými tanci. Stejně zručně zvládl i ten svůj včerejší dobový taneček. Kdo ví, jestli by také nechtěl kandidovat na Hrad jako pan Michal Horáček. Ten tam byl, jestli se nemýlím, také. Michala Horáčka znám rovněž. V roce 1989 jsem pomáhal jemu a Michalu Kocábovi k publikování jejich výzvy Most v týdeníku Tvorba. Ale nakonec svou vývu stáhli. Před mostem dali přednost politickému buldozeru, který všechno srovnal se zemí. Tedy v politickém slova smyslu.

Jenže já znám i Karla Steigerwalda. Kdysi mi na záchodě během přehlídky Divadelní mládí v Českých Budějovicích řekl, že lidé, jako jsem já, by se měli věšet. A to jen a jen kvůli mé básni Kulisáci, kterou jsem den předtím otiskl ve festivalovém časopise a která končí verši:

Na začátku vždycky byla tma

Divadlo je jako zrnko obilí

Místo slupky ve tmě praskne opona

A zázrak stokrát obehraný znovu tiše vzklíčí

Aby zajizvil i naše omyly

e-shop-ceska-expedice

Od té doby Karlu Steigerwaldovi nevěřím ani pozdravení. Utvrdil mě v tom, když po roce 1989 napsal o Jiřině Švorcové, ke které se – dokud mu mohla být užitečná – choval jako glycerínový čípek, článek „Jiřina Švorcová lže i mluví pravdu“.

Od jisté doby se už nespoléhám na to, že dobré divadlo zajizví i naše omyly. A mám se velice na pozoru před dobrými dramatiky, kteří bývají špatnými politiky. A ke stejné bdělosti se teď dovoluji vyzvat své spoluobčany, pokud to ovšem cítí podobně jako já!

Nikoho k tomu však nenutím. ( „Malé věci řešte ruky mávnutím!“ radí můj oblíbený klasik, jenže já si myslím, že o malé věci už nejde.) Stejně tak nebudu odsuzovat nikoho, kdo mě skušně pošle do háje. Právo na vlastní názor a jeho vyslovení nám přece zaručuje Ústava ČR.

Ale na sprosté diskusní příspěvky a podpásovky reagovat nebudu, to ať se na mě nikdo nezlobí! Anebo třeba i zlobí. Nějak se s tím už vyrovnám 🙂


Zdroj.