Český lid se neosvědčil. Ale ani ten Anglický, Ruský nebo Americký

Slovo řeckého původu – demokracie – bude tedy třeba předefinovat. Démos (lid), které se v něm tak nepříjemně usídlilo přímo v základě, jednoduše nebude znamenat vládu lidu (lidovládu), ale vládu lidem (liduvládu).

Svatopluk Otava

Svatopluk Otava


Nijak jinak to ani ti naši antičtí předkové rozhodně nemohli myslet. Přece také vyznávali své elity, způsob života, hodnoty. Také přece vlastnili bezprávné otroky (dovážené z dobytých území), také házeli jen ohlodané kosti od prohýbajících se stolů svým občanům z kategorie plebsu, jejichž postavení však bylo přece jen blahobytnější, než to otrocké. Rovněž svůj plebs (lid) čas od času nechali vyřádit v arénách při násilných orgiích za bezplatného rozdávání jídla, rovněž bylo lidu dáno na vědomí, že všechny sexuální úchylky a šílenosti nás vládnoucích, mocí zpitých majitelů světa, jsou znakem výjimečnosti a ušlechtilosti.

Už v antice přece existovala řada geniálních umělců, kterým se kořila klaka závistivých, uječených, nikdy nepracujících a nikdy spokojených nás, pochlebovačů, co jsme se sami také nazývali umělci, abychom nějak zdůvodnili svou pohodlnou existenci. Již tehdy každý darmojed (pardon, nositel demokratických hodnot, samozřejmě…) věděl, že pro pohodlný život stačí tleskat Moci a pohrdat chátrou, jak úspěšně činíme my, komunisty rozmazlená kulturní fronta dnes v Čechách a penězi zdekadentnělá na Západě.

Takovými myšlenkami se obírají v hektickém začátku století „majitelé světa“ a jeho zdrojů se svými otrocky oddanými vykonavateli vlády.

Češi? – tvrdé palice, nebrat…

Češi se historicky neosvědčují vlastně po celou dobu existence svého státu. Díky pádným mečům jsme vždy obhájili svou vlast v dnešní podobě, díky diplomatickým schopnostem a typické tvrdohlavosti jsme uchránili svůj jazyk před zánikem a obyvatelstvo před germánskou asimilací. Vyjednali jsme za tisíc let jistý status quo díky tomu, že jsme se západními sousedy uměli jednat. To se dalo vždy, když šiřitelé „hodnot“ (viz výše) chladili své neposedné zadky po některém z historických výprasků, o něž si tolikrát nepoučitelně koledovali, až si je vykoledovali. Ano, pak se s nimi dalo jednat.

Dnes už nám zase jde o národní existenci. Záplava dekadence, která nás má naučit, že smyslem života je „užít si“ a středem všeho dění je jedno velké JÁ, se na nás valí všemi myslitelnými proudy z masmédií, není tomu úniku. Anglismy devastovaný jazyk se topí rychleji, než kdykoli dříve. Jsme svázáni prý nevypověditelnými pakty, odzbrojeni tzv. profesionalizací armády, už nám zde údajně nepatří zhola nic A přesto všechno lidé zvolili za svého prezidenta nepříliš majetného, nikoli po holywoodsku fotogenického Miloše Zemana, který cynicky nazývá věci pravými jmény a pouhou vahou své osobnosti jaksi brání vypuknutí radostných oslav „drahých krajanů“ lháře a kolaboranta Hermana. A prostými, srozumitelnými slovy říká, že přesto přese všechno není nutno házet ručník do ringu. Nic více, nic méně.

Vyhráno nemáme. Přímá volba je prý „národ rozdělující“, vůle lidu je přece jen vůlí plebsu.

Angličané? Uvidíme, napřed je třeba ukrást BREXIT…

Anglický národ se také neosvědčil. Má historii zcela jinou, postavenou na tradici, buldočí houževnatosti a dobrém tónu. K tomu, pravda, vždy patřilo loupení po celé planetě a šíření hodnot po anglicku. Ale nedá se upřít, že angličtí loupežníci nikdy neobrali okradeného do mrtě, nevyvraždili všechny, co se jim bránili se zbraní a ponechali poraženým národní identitu, již pouze odmítali akceptovat sobě na roveň.

Ale také Angličané vycítili, že v dnešním tažení proti Evropě si svou tisíciletou anglickost neobhájí, jestliže ze spolku bruselských sovětů nevystoupí. A přes islamizované hlavní město s islámským starostou se jim podařilo v referendu říci jasné NE!, přes dehonestaci všech, co jim pud sebezáchovy nezastínil rozum, přes fantasmagorické scénáře ekonomického krachu, přece jen zvolili cestu k záchraně.

Vyhráno však ještě nemají. Brexit se jim snaží ukrást stoupenci „hodnot a našeho způsobu života“ měkkou, tzv. legislativní metodou. Prý referendum neplatí. Vůle lidu je přece jen vůlí plebsu.

Rusové? No, dovolte! Nebrat! Nikdy!!!

Ani Rusové se neosvědčují. Tedy jaksi tradičně se nelíbí nic ruského na Západě, doma v Rusku však ten lid tvrdošíjně trvá na své údajné chudobě, je ochoten bránit svou vlast a na rozdíl od nás, má k tomu prostředky. A v čele muže, jenž krom odpovědnosti za svůj národ přijal odpovědnost i mnohem širší, totiž tu, za prostou existenci celého světa. Ať se nám to líbí nebo ne, chlapíka s tak pevnými nervy, jaké projevuje prezident Putin, svět nutně potřebuje, aby v nejbližších 24 hodinách neshořel v jaderné kataklyzmatu. Provokace „nositelů hodnot a našeho způsobu života“ jsou nekončící a hrabivé prsty Zápaďanů stále připraveny k obrovské loupeži.

Rusům nezbývá, než polykat urážky, pilně cvičit svaly a semknutě odolávat. To jim vždy šlo a zase jde. Ten lid je tam tak nějak trochu jiný, než ten západní nebo náš. Ruský lid má národní paměť tvořenou utrpením, osobními obětmi, ale i hrdostí. Prostě – Rusové se nehodí do světa „hodnot a našeho způsobu života“ vůbec. Ani jejich „elity“ „umělecká fronta“ a vlastní kolaboranti. Ctí se tam tradice, rodina, víra, homosexuál je maximálně mlčky trpěným vzbuzovatelem soucitu. Pokud si tedy hledí ve společnosti svého a nepokřikuje agresivně na většinu bláboly o svých „právech na…“.

Rusové však nemají vyhráno. A s odkazem na výše uvedené, tím pádem ani nikdo z nás na Zemi.

Američané? Bez Trumpa by to šlo, ale napřed je nutno jej zabít. Nebo ne..?

Američané jsou národem novodobým, založeným na vůli k přežití prostřednictvím tradičního loupežnictví. Zdědili to po svých „otcích zakladatelích“, po anglických pánech, utvrzovali si to od počátku vzniku samostatného státu. Vždyť jen několik let po vyhlášení samostatnosti již cvičili své imperiální ambice pokusy o invazi do Kanady, genocidou indiánského obyvatelstva, loupeživými válkami proti Mexiku.

Ale také tvrdě pracovali, projevovali nekončící odvahu k novotářství a přijímání technologického pokroku v neuvěřitelném měřítku. Jednu dobu tam skutečně nic nebylo nemožné, leč dnes se těžce vyrovnávají se ztrátou pozic na světě. Od miminek živená americká ješitnost s vývojem a emancipací jiných zemí je těžce zkoušená. Adorování „vyvoleného národa“ a výchova k jedinečnosti i za cenu lži a vraždy americký národ těžce diskvalifikuje.

Ale lid je lid. Ten těžko uchopitelný instinkt, s nímž trpělivě hledá pravdu, a jestliže se mu někdo snaží toto hledání znemožnit, konečně se naštve a nasměruje společnost ke změnám, je přítomný i zde. Tudíž si pro svou obnovu Američané patrně zvolí prezidentem Donalda Trumpa, obchodníka, který by přece jen nerad viděl Ameriku v nevyhratelné loupeživé válce. Přes jekot „nositelů hodnot a našeho způsobu života“, přes masmediální masáž a masáž americké „kulturní fronty“.

Ale vyhráno Američané ani potom nemají. Jsou tam totiž specifické tradice a jednou z nich je dobře osvědčený zvyk zbavovat se prezidentů prostě atentátem. Jak demokratické, není-liž pravda?

Vypadá to, že je před námi, lidmi, plno práce se spoustou rizik. Ale tak to přece bylo vždy. A bude to tak i do budoucna, dokud každý národ bude mít svůj lid. Pak přežijeme.