Je to prevít. Jistá je jen smrt! pane Horáčku. A co ten milion, co mi dlužíte?

Jaký má Michal Horáček, který oznámil svou kandidaturu na prezidenta, majetek a jakou politickou minulost, se více méně ví. Jaký je jeho osobní a zdravotní stav, se ví také. Ale jaký je to člověk, jaké měl či má touhy a přání?

Český chumaj Kiska se jmenuje Horáček | reprofoto: michalhoracek.cz

Český chumaj Kiska se jmenuje Horáček | reprofoto: michalhoracek.cz


On sám mluví o svých majetkových poměrech, vědeckých a šlechtických předcích či příbuzných, přiznává, že je rozvedený a znovu ženatý, že se o něj zajímala StB, ale že svazek, který na něj vedla, byl zlikvidovaný v listopadových dnech roku 1989, hovoří i o tom, že by chtěl jako hlava státu sjednocovat občany a zaručovat respekt každému z nich, ale o svých životních motivech neřekl zatím ani slovo.

Takže se tu mezeru pokusím, bez jakéhokoli nároku na úplnost, vyplnit. Já osobně vím – ve smyslu známé písně Vodňanského a Skoumala, ve které se zpívá: „Motiv, ach ano, milostivá motiv, já se obdivuji motivu, který žene pána dámu, který žene lokomotivu…“ – o třech hlavních motivech práce a snažení M. H. Nejdříve chtěl vydělat velké peníze. To se mu podařilo. Později chtěl napsat velký román. Což se mu, alespoň zatím, nepodařilo. A teď tedy zatoužil i po „zvěčnění“. Ale možná že po něm touží už dávno, jenže bookmakeři se do dějin jaksi nedostávají a textaři pop-music či novináři jen zřídka. A tak tedy oznámil svou kandidaturu na prezidenta.

Teď se mě můžete zeptat, jak to všechno vím. Jednoduše.

Znám totiž Michala Horáčka od jeho mladých let. V té době párkrát navštívil mého otce, který byl od svých deseti let dostihovým fanouškem a v dospělosti vášnivým turfmanem a sázkařem. Po válce se dokonce stal na pět let spolumajitelem sázkové kanceláře a v šedesátých letech napsal a vydal knížku o dostihovém sportu Jistá je jen smrt. Michal Horáček za ním chodil pro rozumy a občas si odnesl i nějaké ty cizojazyčné časopisy o turfu, které otec dostával od svých přátel a známých, žijících v zahraničí. A protože odcházel většinou až pozdě večer, vyprovázel jsem ho, abych mu odemkl domovní dveře. Jednou či dvakrát jsme se mezi těmi dveřmi ještě chvíli bavili. A už tenkrát se svou touhou vydělat velké peníze nijak zvlášť netajil. Podařilo se mu to sice až po roce 1989, kdy založil sázkovou kancelář Fortuna, ale už dávno předtím působil jako profesionální hráč a černý bookmaker. To také probudilo zájem tehdejší policie zvané Veřejná bezpečnost o jeho osobu. Státní bezpečnost pak nejspíš podle svého nechvalně známého zvyku chtěla už jen těžit z jeho problémů.

O mnoho let později jsem se s Michalem Horáčkem setkal znovu, a to začátkem listopadu 1989 ve společnosti Michaela Kocába a skladatele Zdeňka Merty, který naše setkání v kavárně Slavia na přání obou pánů zprodukoval. Šlo o publikování Horáčkovy a Kocábovy iniciativy Most v týdeníku Tvorba, které jsem jim jako bývalý šéfredaktor tohoto časopisu slíbil zprostředkovat. A svůj slib jsem také splnil. Horáčkův a Kocábův text měl vyjít v Tvorbě 22. 11. 1989. Po 17. listopadu mi však můj nástupce ve funkci šéfredaktora oznámil, že Horáček s Kocábem svůj text stáhli a že se kvůli tomu musely přelamovat stránky. Jenže Michal Horáček později tvrdil něco jiného a dokonce mi ve své odpovědi na můj otevřený dopis na stránkách Mladého světa nabídl sázku v kurzu 10 000 : 1, že mé tvrzení není pravdivé. Načež jsem mu napsal, že jeho sázku přijímám a že sázím sto korun československých. Vsazenou stokorunu jsem mu poslal poštou. Ale na to už mi neodpověděl a mou stovku mi nikdy nevrátil. Protože však svědkové té příhody, někdejší redaktoři Tvorby, stále žijí, neztrácím naději, že od Michala Horáčka ten vyhraný milion možná ještě někdy dostanu 🙂

Ale vraťme se na chvíli do kavárny Slávia. Už tam jsem měl pocit, že Horáčkovi začíná jít víc než o peníze a o věc o politické zviditelnění. Jenže v politice se po roce 1989 angažoval podstatně méně než Michael Kocáb. Vlastně skoro vůbec. A tak mě nijak zvlášť nepřekvapilo, když začal znovu studovat a když se v jednom rozhovoru svěřil, že by chtěl napsat román. To chce konec konců spousta novinářů, protože noviny umírají každý den, ale dobrý román má přece jen nějakou tu šanci na přežití. A autor s ním. Jenže Michal Horáček zatím žádný velký román nenapsal a knih přitom vycházejí rok co rok tisíce, zatímco prezident republiky se volí jen jednou za pět let. Ten se dostane do učebnic, i kdyby nechtěl, a jeho šance na „zvěčnění“ jsou tedy mnohem větší.

Teď jde ale spíš o to, jaké má Michal Horáček šance na zvolení. Podle některých průzkumů nemalé. Ovšem jen za předpokladu, žeMiloš Zeman bude chtít znovu kandidovat. Očekává se totiž (alespoň prozatím), že když se neobjeví jiný výrazný kandidát, mohli by se Zemanovi odpůrci semknout pod Horáčkovým praporem jako vojáci moravských stavů v bitvě na Bílé Hoře u zdi obory Hvězda. V jeho zájmu tedy je, aby Zeman znovu kandidoval – což si zatím málokdo uvědomuje. Naproti tomu nemálo lidí už dnes opakuje stejnou mantru jako při vstupu Andreje Babiše do politiky, a sice tu, že je už tak bohatý, že do toho určitě nejde ze zištných důvodů, ale jen a jen ve snaze bít se za národ i lidstvo celé – jak kdysi napsal Jan Neruda. (Tomu bych to ale věřil víc.)

Někteří bookmakeři v tuto chvíli dokonce považují Michala Horáčka za favorita. Ale já si na něj přesto nevsadím. Nejsem hráč, nemám srdce jako kníže Rohan a už jednou se mi nevyplatila sázka v báječném kurzu 10 000 : 1, jaký mi dnes žádný bookmaker nenabídne. A ke všemu vím od svého otce, že jistá je jen smrt.

Což mi ostatně potvrdila smrt básníka Jaroslava Holoubka, kterou včera oznámila ČTK a za jehož „zvěčnění“ bych se přimlouval mnohem raději.


Zdroj: Blog autora