Dotacemi politici podělali, co mohli. Na desetiletí dopředu

Za komunismu bylo velmi rozšířené heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Dnes bychom sice mohli pár slov vyměnit či nahradit, ale podstata zůstává stejná. Životy obrovského počtu lidí v České republice jsou založeny na přímém či nepřímém okrádání jiných, přičemž to dokonce považují za normální a není jim to ani trochu blbý. Standardem se tak stalo to, co za opravdu normálních okolností je mezi lidmi, není-li prostředníkem stát, sprostou krádeží.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, § 205, Krádež: „Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.“ To platí ovšem jen za předpokladu, že mezi pachatelem a jeho obětí není prostředník v podobě státu. Ten má totiž monopol na řadu lumpáren, za které si jde občan sednout natvrdo. Jinými slovy: „Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Krádeží není takové přisvojení si cizí věci, kdy je prostředníkem stát, byť by skrze ní způsobil na cizím majetku škodu jakoukoli. To není krádež, ale součást principu dotací.“ Doplnit ta slova lze oblíbenou tezí dnešních politiků: To nebyl trestný čin, to bylo politické rozhodnutí.

Dost lidí se po roce 1989 těšilo na to, že začne podnikat a bez závislosti na státu se postaví na vlastní nohy. Přijde s nápadem, něco za nějaké náklady vyrobí, nebo nabídne službu, a jiný to za peníze koupí. Rozdíl mezi náklady a příjmy zdaní, bude mít klid a stane se po těch čtyřiceti letech opravdu svobodným. Podle toho, jak dobrý bude mít nápad, jak nízko stlačí náklady, jak efektivně bude pracovat, podle toho, kolik bude mít zákazníků, tak se bude mít. Tohle je skutečné podnikání. Čisté a morální. Jenže pak se do tohoto snu začali srát politici, kteří ho totálně pohřbili. Uvědomili si, jakou sílu mají, a kolik peněz mohou skrze stát ovládat, byť sílu mají jen propůjčenou a peníze jim nepatří. Osvojili si staré známé Reaganovo „Pohled vlády na ekonomiku by se dal shrnout do několika krátkých frází: Pokud se to hýbe, zdaň to. Když se to stále hýbe, reguluj to. A když se to přestane hýbat, dotuj to.“ A začali.

Výsledkem je dnešní stav, kdy mnohdy z existenčních důvodů už podnikatelé nepřemýšlí nad tím, že přijdou s nějakým novým nápadem. Že něco vyrobí, nebo nabídnou službu, a jiní to za peníze koupí, protože výrobky či služby budou kvalitní. První, co je zajímá, je seznam dotačních titulů. Na co a kolik mohou získat krádeží peněz jiným, aby na míru ušili hromadu papírů na cokoli, na co ty peníze dostanou, i kdyby to nikdo na konci přirozeného podnikatelského řetězce nechtěl a nepotřeboval. Samostatnou kapitolou jsou pak ´podnikatelé´, napojení na politiky, kteří si na tom svou prosperitu dokonce přímo založili. To samo o sobě je vlastně státem legalizovaný podvod. Totální úpadek významů pojmů podnikatel či živnostník. Naprostá devalvace morálky, nenávratné pokřivení cen a principů volného trhu a obrovská umělá zaměstnanost. Jako za komunismu.

Dotacemi politici podělali, co mohli, na desetiletí dopředu. Jenže si tím také zajistili takový počet voličů, které to přímo či nepřímo živí, že mají téměř jistotu dalšího zvolení. Buď jich samých, nebo jiných stejně ´vychovaných´ a loajálních dosavadnímu systému. Inu, jak pravil Edmund Burke, pro vítězství zla stačí, když slušní lidé nebudou nic dělat. Problém je, když se za slušné považují dnes už i ti, co skrze dotace okrádají jiné, a místo toho, aby raději nedělali nic, zařadili se do dotačního systému a považují to za morální a správné…

Zdroj: frantisekmatejka.cz