Jak jsem se málem (ne)stal disidentem

S disidenty je to podobné, jako s partyzány. Čím delší čas uplynul od SNP, tak tím více partyzánů se na oslavách objevovalo. Otcův bratr, tedy můj strýc, kmotr a svědek, ten mohl vyprávět. Jako ročník 1923 to zažil a vyprávěl.

Ilustrační snímek | Foto: Radek Velička

Ilustrační snímek | Foto: Radek Velička

e-shop-ceska-expedice


A s disidenty je to také tak. Z lenosti nechodit do práce a „chytit paragraf o příživě“ znamenalo pro některé, kteří skutečně ten trest odnětí svobody za Husáka vykonali, jakousi legitimaci nebo vstupenku do klubu vyvolených.
kup-zde

A tak i já jsem si, na jaře onoho památného roku 1989 řekl: Chlapče, chlapče, na podzimm bude ta „revoluce“, měl by ses také zapojit, aby tě čestné uznání a fotka v novinách s nově zvoleným prezidentem Dubčekem neminuly.

Komunistická práce byla úděsná. Člověk tam musel i nemusel být. Jednou jsme s redaktorem tehdejšího časopisu Elektronika, Rosťou V. tak dlouho v hospodě u Pinkasů probíral jeden můj článek, až jsme to doprobírali po celou pracovní dobu a nikomu to nevadilo.

Prostě teror, komunistický teror. Ráno do práce, odpíchnout si a mohla začít legrace. Občas jsme koupili sud piva, ze Štvanice se dovezl led, pípa byla samozřejmostí a už to na záložním pracovišti energetického dispečinku hučelo.

A já, který svým pronikavým zrakem již tušil blížící se události, jsem si řekl. OK, někoho zabít by nebylo to pravé orechové, i když i tehdy, prezidentský kandidát Dubček sliboval, že i vrahům bude při jeho amnestii snížen trest.

Ale, to víte, přece jen by to byla pálka a pak věřte komunistickému bafuňáři, který nás už jednou nechal ve štychu, i když byl v Moskvě studovaný. Ale ani tam asi moc moudra nepobral.


Takže vlastně zbývalo jediné schůdné řešení. Příživa a trest v Preciose Jablonec.

Ale byl zde ještě jeden faktor, Dupuytrenova kontraktura. A s tou nejsou žádné žerty, měl jsem již potíže pořádně se v tramvaji držet tyče a tanec u tyče zde ještě nebyl zaveden. Socialistické zdravotnictví neselhalo a za pár týdnů jsem šel ambulantně „pod kudlu“.

Závodní doktor, který mi musel napsat neschopenku seděl hned vedle, v Charvátově ulici, kde je také proslulá hospoda U Jelínků, ta ale měla zavříno. A tak, se silně zafačovanou rukou jsem zaplul k Pinkasů a zavelel: guláš s rohlíkem, žádný příbor, ale lžíci a samozřejmě Plzeň.

Obsluha, takto po ránu, byla ještě velmi čilá, vždyť nás hostů tam bylo pět a půl. Gulášek chutnal, člověk by ani neřekl, že je ta pitomá normalizace a pivko samozřejmě též. To je základ vší racionální vegetariánské výživy.

Ale, když jsem tam zazdil ještě dvě, tak se blížilo poledne a já usoudil, že po takovém náročném operačním zákroku bych to měl zabalit. Zaplatil jsem a venku jsem potkal kamaráda Karla Světlého, který o pár let starší, rozcvičoval každodenními poledními procházkami anginu pectoris.

Povídá mi: JIrko, pojď se mnou na procházku. A já najednou cítil slabost a říkám: Karle, mně je nějak šoufl. A tak jsem se po „pitomých“ třech Plzních doplazil, ani nevím jak, domů a spal jsem nasledujících 24 hodin jako dřevo.

A když jsem se druhý den probral, tak mi došlo, co jsem to asi za pako. Na lokální anestezii (samozřejmě mi před tou operací „opíchali“ ruku) si dát alkohol, je zrádné. Měl jsem ji „jak z praku“ a asi nejsem jediný, kterého kombinace i malého množství alkoholu s prášky zradila.


Zdroj.