Sytý hladovému nevěří

V uplynulých dnech jsme si mohli užívat oslavování i zatracování Charty 77, co kdo snesl. Oslavování v oficiálních médiích, zatracování jen na internetových fórech. Protože sytý hladovému nevěří. Za normalizace stejně jako dnes.

Jaroslav Čejka



Nemám ovšem na mysli jenom hlad žaludku, ale i duše, a budu teď hodně osobní. Jsem totiž od narození dost těžký alergik, přecitlivělý nejen na spoustu fyzických alergenů, ale psychických podnětů. Proto mám rád literaturu a umění a proto mě také vždycky braly víc problémy uražených a ponížených, než těch spokojených a povznesených.

Arogance moci panuje v každém politickém a ekonomickém systému. Za socialismu stejně jako za kapitalismu. V diktatuře, autoritativním režimu i v buržoazní demokracii, ve které je nám teď dáno žít, protože zdrojem moci u nás není lid, jak tvrdí Ústava ČR, ale peníze. Respektive ti, kteří je mají.


Dnes jsou ovšem metody uplatňování moci sofistikovanější a humánnější než kdysi. Mají dokonce svá omezení, mezi nimiž má poněkud kuriozní postavení tzv. politická korektnost, která na jedné straně nedovoluje nikoho urážet a diskriminovat kvůli jeho národnosti, rase, náboženství, sexuální orientaci nebo barvě očí, vlasů či kůže, ale diskriminaci nemalé části populace má na základě kolektivní viny zakotvenou v právním paskvilu zvaném lustrační zákon.

Před čtyřiceti lety jsem působil jako dramaturg pražských klubů mládeže SSM a čas od času jsem publikoval v novinách a časopisech. Byl jsem tudíž svými nadřízenými vyzván, abych připojil svůj podpis pod tzv. Antichartu. Požádal jsem je o možnost přečíst si prohlášení Charty 77, protože protestovat mohu jen oproti tomu, co znám a s čím nesouhlasím, ale to mi umožněno nebylo. Zařídil jsem si tedy urychlené předvolání k lázeňské léčbě a odjel jsem do Karlovy Studánky, aniž bych Antichartu podepsal. Mimochodem, v Karlově Studánce se tenkrát léčili většinou horníci z ostravsko-karvinského revíru, kteří měli silikózu plic z uhelného prachu. Jak dopadli jejich následovníci dnes, všichni dobře víme.

banner-cex-660x220

Já osobně jsem navzdory svým chorobám poměrně šťastný člověk. Sice jsem kdysi dávno vstupoval do praktického života jako stavební dělník, protože jsem nebyl z politických důvodů přijat na žádnou vysokou školu (i když jsem maturoval s vyznamenáním), ale později jsem prožil bohatý a zajímavý život. Počítám do něj i to, že mi klínové řemeny na stavbě utrhly jeden prst pravé ruky a další tři zmrzačily, že mě 21. srpna 1968 minuly kulky ze samopalu sovětského vojáka jen o vlas a že jsem byl po listopadu 1989 dva roky nezaměstnaný, aniž bych se ucházel o podporu v nezaměstnanosti. A samozřejmě i fakt, že jsem v životě napsal a vydal na 40 knih. Samostatný debut mi sice vyšel až v roce 1979, protože ten původně plánovaný byl z edičního plánu nakladatelství Mladá fronta v roce 1969 vyřazený, a začátkem 90. let mi nakladatelstvbí vrátila tři nasmlouvané rukopisy a filmové studio Barrandov upustilo od natáčení už schváleného scénáře podle mého románu Kulisáci, načež jsem sedm let nemohl najít nakladatele, ale tak už to v životě chodí. Jednou jsi dole, pak zas nahoře, jak zpívali V + W.

A mé alergie? Na moje astma, ekzém a „sennou“ rýmu naštěstí zabírají kortikoidy. A na mou psychickou „přecitlivělost“ humor, (sebe)ironie, skeptický optimismus a čas od času i trocha toho hraného cynismu.

Živého mě zkrátka nedostanou! Jedni ani druzí.

polados-prepravujeme-vas-byznys


Zdroj.

Další články k tématu:

loading...

Komentáře: