Zvířata ve městech nechceme, raději všechna vyvraždíme

Naučíme se někdy s holubí populací ve městech žít, nebo budeme stále sahat k primitivním a neúčinným řešením?
A nepomohla by náhodou inspirace z jiných světových metropolí? Vždyť jsou to jedni z posledních příslušníků ptačí říše, kteří jsou schopni s námi ve městech žít.

Evžen Korec


V minulosti mě doslova zvedl ze židle organizovaný odstřel údajně přemnožených holubů například v obci Český Brod. Jakékoli hromadné masakrování zvířat člověkem, ať už to omlouvá čímkoli, považuji za zvěrstvo. Pokud přitom navíc v hustě obydlených oblastech přijdou ke slovu střelné zbraně – a je jedno, zda terčem jsou holubi nebo třeba divočáci jako nedávno v okrajových částech Prahy – je to už úplná zhůvěřilost odpovědných úřadů, které něco tak nebezpečného ve jménu údajného veřejného blaha povolí.

Nejnověji dochází k hromadnému vraždění holubích obyvatel města v Chebu, kde toto počínání maskují „humánním“ odchytem do speciálních klecí a až následným usmrcením.

Jako velký milovník všech živých tvorů nad tím nemohu jen tak mávnout rukou. Takto barbarské chování vůči živým tvorům je totiž neobhajitelné, a to ani při použití manipulace a mýtů ze strany radnice, kterým bohužel stále mnozí lidé věří a kterými radnice rády své občany zcela scestně straší.

Říká se například, že holubi přenášejí infekční nemoci více, než jiná zvířata. Z pozice vystudovaného genetika a doktora přírodních věd vám mohu s klidem říci, že to je naprostý nesmysl. Bavíme-li se pouze o nemocech přenášených na člověka, tak pravděpodobnost takové nákazy od holuba je asi desetkrát až stokrát nižší, než pravděpodobnost, že se nakazíte v pouhé blízkosti od úplně cizího člověka v místech s hustou koncentrací lidí, např. v divadle, na koncertě nebo na fotbalovém stadionu.

Ve zprávě o vybíjení holubů v Chebu se speciálně upozorňuje na nebezpečí nákazy klíšťovou encefalitidou, kterou holubi mohou trpět. To je další z řady nesmyslů! Klíšťová encefalitida se nepřenáší kapénkově, ale musí dojít k nákaze přímo do krve člověka, což jak je zřejmé, v případě holubů skutečně nehrozí. A podobně je to i s ostatními nemocemi, které holubi údajně přenášejí.

Druhým často zmiňovaným důvodem odchytu je údajný všudypřítomný trus. S tím se ale pere nejedno české i světové město a umí si s tím poradit i jinak. V drtivé většině to města řeší lokální aplikací zábran, sítí a bodců, které holubům znemožní přistání na budovu. Že je to zbytečně drahé? Ale no tak. Má-li město schopné vedení, pár desítek tisíc na zábrany jistě sehnat dokáže.

Hlavním problémem a meritem věci ale je, že organizované zabíjení živých tvorů, kteří jsou přirozenou součástí lidské společnosti. Vždyť holubi jsou jedněmi z prvních zvířat, která kdy člověk domestikoval, a první zmínky o tom pocházejí už ze starověké Mezopotámie z doby před 6000 lety.

Trochu mě mrzí, že si ani v tomto ohledu nedokážeme vzít příklad z jiných měst rozvinutého světa. Třeba krmení holubů u Toweru, jedné z nejslavnějších londýnských památek, je oblíbenou turistickou zábavou a dokonce tu najdete i stánky se speciálním holubím krmivem. Stejně tak, jako patří obrovská hejna holubů, která svým objemem dovedou i zakrýt slunce, k romantickému a neodmyslitelnému koloritu newyorského Central Parku nebo nábřeží v Kodani.

Navíc jsou holubi jedněmi z posledních zástupců ptačí říše, kteří s námi v našich hlučných a chaotických městech ještě dokáží žít. Nedávno zveřejněná společná studie amerických ornitologů z Pacifické univerzity ve Forest Grow a německých kolegů z Ústavu Maxe Plancka pro ornitologii prokázala, jak zhoubný vliv na život ptáků má vysoká hlučnost našich měst. Ptáci se vzájemně neslyší, nemohou tak reagovat na varování ostatních příslušníků svého druhu a u dravých ptáků, jako jsou například sovy, dramaticky klesá i jejich úspěšnost při lovu, když svou kořist jednoduše neslyší.

Buďme proto vděční za těch posledních pár živočišných druhů, které jsou schopny s námi naše hlučné a odcizené městské aglomerace ještě sdílet. Nevím proto, proč by někdo měl mít právo zbavit života zvíře, živého tvora, který žádné zdravotní ohrožení nepředstavuje a který je s člověkem a jeho životním prostředím spjat už od dob starověké Mezopotámie? Zvlášť, když humánnější a efektivnější metody řešení tohoto problému existují, jen jsou trochu finančně a organizačně náročnější. Všichni, kdo mají úctu a respekt k životu, by se proto neměli bát dát své nesouhlasné stanovisko co nejhlasitěji najevo.


Zdroj.