Umrem, umrem – prežerem sa humrem!

Četl jsem v uplynulých dnech různé příspěvky k problematice lepšího a levnějšího „lančmítu“ za socialismu, ale mám pocit, že většina z nich byla až příliš jednostranná. Takže mi to nedalo a tady je má troška do mlýna pamětníků.

Jaroslav Čejka


Ano, je pravda, že za socialismu byla nesrovnatelně menší nabídka potravin (i jiného zboží) než dnes. Ale také je pravda, že vzhledem ke kupní síle lidí (ne vzhledem k průměrné mzdě, které dnes 70 % zaměstnanců nedosahuje) byly potraviny levnější. Ta kupní síla byla větší proto, že náklady na bydlení, které dnes dělají polovinu z výdajů domácností, byly mnohonásobně nižší. Nájemné totiž vzrostlo až osmdesátkrát a vodné a stočné až stokrát.

Astronomicky vzrostly náklady na děti, na rekreaci atp. Navíc důchodci, kteří jediní mohou porovnávat „tenkrát a nyní“, musí dnes často doplácet vysoké částky na léky a některé zdravotnické výkony, které tehdejší důchodci platit nemuseli. Mě stojí například léky, pravidelné CT očí apod. až 2000 Kč měsíčně. Pravda, před časem jsem dostal dvakrát „nadlimitní“ částku od pojišťovny zpět. Pak už ne, protože se přestaly započítávat doplatky za drahé léky, které mají levnější alternativu, ovšem ne vždy se stejnou účinností, zato mnohdy řadu negativních vedlejších účinků.

To všechno mě sice až tak nevadí, ale chápu, že to setsakramentsky vadí spoustě sociálně slabších lidí. Mně osobně deptá mnohem víc ta ohromná nabídka zboží často problematické kvality. Za socialismu jsem musel lecos shánět, ale když jsem to sehnal, připadal jsem si jako úspěšný člověk a měl jsem z toho radost. Boty za dvě stovky mi vydržely tři roky i víc. Dnes sháním jen ty cenově dostupné a mám mindráky ze spousty bot, na které prostě nemám. A protože nechci šunt od Vietnamců, nakonec si ze zoufalství koupím boty za dva tisíce, které mi většinou nevydrží ani dva roky. Takže – někomu se prostě žilo lépe za socialismu a někomu se žije líp dnes. Komu, kdy a jak většinou víme, takže já bych tuhle nezvratnou skutečnost neironizoval a nikomu nevyvracel.

A na závěr si dovolím uvést malou perličku. Když jsem v roce 1967 dělal se třemi spolužáky po půlročním přerušení studia na strahovských kolejích diplomku (v pátém ročníku studia na Stavební fakultě ČVUT jsem se totiž oženil a narodila se nám dcera), chodili nám s ní pomáhat spolužáci, kteří končili v řádném termínu. Spolužák Jaroslav Bednář, kytarista skupiny Petra Nováka a později semadoráckého orchestru Ferdinanda Havlíka, který po roce 1968 emigroval do Holandska, nám k tomu hrál a zpíval, já dělal provianťáka a spolužačky z toho, co jsem nakoupil, chystaly občerstvení. A hádejte, co jsme měli nejčastěji! Pravé humrové chlebíčky. Veka stála dvě koruny, majonéza korunu, citron pár desítek haléřů a sovětská konzerva Chatka, která obsahoval pravé maso z klepet humrů (žádnou drť jako dneska), stála tři koruny! Za normalizace podražila na šest. Dnes jen o málo větší stojí plus minus šest set! Bylo to tak levné, že zlidověla pseudoslovenská hláška, kterou jsem použil jako titulek svého článku. (Autorovi se omlouvám, protože ho neznám.) Podobný cenový rozdíl je v tehdejší a dnešní ceně ruského kaviáru. Toho červeného, který se dělá z jiker lososů. Ten pravý černý z jiker jeseteřích se už snad ani nevyrábí, protože jeseter velký, který kdysi dávno vytahoval Dunajem až do řeky Moravy pod jménem vyza velká, je totiž ohrožený vyhynutím a tedy hájený.

„No a?“ zeptá se možná leckdo. A já odpovídám: „No nic.“ Někdo má rád holky, někdo vdolky a já měl rád humrové chlebíčky. To, co se za ně dnes vydává (ve slušnějších lahůdkářství jen jako „a la krab“) a co se dělá z masa tresek a prodává za cca 20 korun, rád nemám.

Ale jak se dnes hezky česky říká, to je můj problém.


polados-prepravujeme-vas-byznys


Zdroj.