O nové knize: Islamistický trojský kůň v České republice

Všem lidem tady v Čechách přál, aby i oni milovali svoji zemi pro právo, které dřív či později každý z nich bude potřebovat. Aby se přestali “bát”! Páteční strach, sobotní smrt neoddálí, říká jedno kurdské přísloví.

Yekta Uzunoglu s náčelnicemi kurdských ženských jednotek v legendárním městě Kobani



Ve své knize „Islamistický trojský kůň v České republice“ píšu o policejním bezpráví, šikaně a o činech, kterým jsem byl vystaven od vysokých policejních pohlavárů a politiků České republiky. Kdyby něco takového spáchal běžný občan České republiky, tak by byl za ně tvrdě potrestán odnětím svobody na mnoho let. Ale ti, co mně šikanovali, co mně škodili, ti co se na mně a na dalších třech Kurdech bezprecedentně podepsali, nikdy potrestáni nebyli a nejspíš asi ani nebudou.

Policejní šikana začala od mého příjezdu do ČSFR a pokračuje dodnes. Stupeň šikany odpovídá s mému angažování se pro můj statečný, utlačovaný národ. Z politiků nejvíce odpovědnosti nese Jan Ruml, který byl minstrem vnitra po celou dobu mého nezákonného uvěznění a byl o všem informován, takže nemůže říct jako jsme to slyšeli při “Norimberském procesu“ ich habe das nich gewust“ nevěděl jsem o tom. Důvodem mého uvěznění bylo to, že jsem náhodou narazil na turko-islamistické zločince propojené na část české policie a bral jsem vážně svoji občanskou povinnost podle platných zákonů a oznámil jsem toto přímo a osobně řediteli kanceláře Jana Rumla, to jest řediteli kanceláře ministra vnitra. Navíc byl Jan Ruml důvěrným přítelem mého bývalého advokáta v té věci, takže se scházeli, mluvili o tom a nad rámec toho dostal ode mne za dva a půl roku trvajícího mého uvěznění nejméně 350 dopisu.

Z policejních činitelů je to dnešní plk. Václav Kučera, který byl tehdy ředitelem či vedoucím úřadu vyšetřování Prahy 5 a všichni vámi jmenovaní “operativci” spadali po něj, to znamená, že bez pokynu Kučerova úřadu mně operativci nesměli obtěžovat či týrat ani ve vězení, což velice rádi činili a tento člověk nejenže nebyl nikdy volán ke zodpovědnosti, ale ještě byl povýšen a dnes je z něj dlouholetý ředitel středočeské policie, jednou dobu byl dokonce na pár měsíců náměstkem policejního prezidenta a snad snil o tom být generál. To, že se generálem nestal, údajně svádí na mně, že jsem ho popsal ve své knize “Výpověď” a dle všeho se snaží mně za to potrestat.

Policie mně zatkla v září 1994 a policista Jiří Gregor, který stál za mým zatčením, uvedl v tiskové zprávě, že jsem “obchodoval se zbraněmi a drogami”. K tomu mi dodatečně přibyla ještě obvinění z loupeží, podvodů, mučení, nedovoleného ozbrojování a přípravy vražd… Když mně zatkli, vůbec jsem netušil, že vytvořím český rekord v době trvání pobytu 2,5 roku ve vazební věznici…

Nakonec jsem díky úřadu plk. Václava Kučery nejenže vytvořil český rekord na trvání vazebního uvěznění, ale též rekord v počtu obvinění. Mediálně známý nebožtík Ivan Jonák, který byl na pár týdnů umístěn ve vedlejší cele v litoměřické věznici, křičel z okna na ostatní MUKLY něco v tom smyslu, že: ”na doktora podle počtu obvinění nikdo nemá” a že neví, jak dlouho musím žít, abych si je odseděl, ale tím jsem se stal v tom neuvěřitelném prostředí “respektovaným bossem”.

Plk. Jiří Gregor oficiálně dle zákona neměl s případem nic společného, takže za své prohlášení by měl být potrestán, jako vedoucí úřadu vyšetřování dnešní plk. Václav Kučera musel na něj podat podnět k trestnímu stihaní, což pochopitelně nepodal. Po svém propuštění toto jsem učinil já přímým doručením podnětu do rukou vrchního státního zástupce, ale nikdy nebyl tento zločin jako i další činy plk. Jiřího Gregora vyšetřeno tak, jako se to děje dnes. Policejní bossové jsou chráněni nenapsaným zákonem. Onen plk. Jiří Gregor, který oficiálně s případem neměl nic společného a bez úřadu plk. Václava Kučery dle zákona nesměl činit vůbec nic, se se svými “chlapy”, vydal do lesa v blízkosti mého domu a “našel” se svým psem Herrym dvě kila semtexu zabaleného do igelitové tašky strany ODA (tedy víme, co všechno se dělo kolem Kalvody) a chtěli mně obvinit z držení zbraně hromadného ničení! K tomu nedošlo jen proto, že moji právníci zajistili důkaz o tom, že ta igelitová taška byla tištěna několik týdnů po mém zadržení! Ani moje oficiální žádosti nepomohly k tomu, aby mně z toho trestného činu obvinili, abych mohl prokázat zločin těchto policistů, kteří vůči mně uměle vyráběli obvinění a činí vůči mé osobě dnes. Opět jsou to policisté, kteří spadají pod úřad plk. Václava Kučery.


Byla na mně podána obžaloba, podle níž jsem se měl v září 1994 spolu se třemi tureckými občany podílet na mučení dvou cizinců. Jedním z nich měl být Turek Gürken Gönen, který v Česku podnikal pod falešným jménem Göksel Otan. Ten je také jedním z hlavních svědků v případu… Pravda tehdy nikoho z těch, co mně obžalovali a uvěznili, nezajímala. Podle policie měla být pravda taková, že jsem dne 8. 09. 1994 v době (dle obžaloby), kdy jsem měl dusit tureckého ilegála Göksela Otana alias Gürkana Gönena alias Mustafa Özera (kdo ví, jaká má další alias) seděl v Hotelu diplomat s bývalým ministrem spojů panem Jírou, s generálem Kovačíkem a panem ing. Valdou, kde jsme podepsali smlouvu o smlouvě budoucí, mimo jiné na prodej víc než 50 lokomotiv a 60 trolejbusů, kontrakt měl zachránit plzeňskou Škodovku. Výslech těchto osob proběhl až o 12 let později a účtenku, kterou jsem měl u sebe při mém zadržení, policisté nejspíš pro jistotu roztrhali. Onen turecky ilegál se dlouhé měsíce vyhýbal se soudu a když pak byl policejně předveden k soudu, prohlásil, že jsem ho nikdy nemučil a že ani na to nemám a že jsem filozofický typ. Na můj dotaz, proč teda před 12 lety tvrdil, že jsem ho mučil, odpověděl: ”ptejte se těch, kdo ten protokol tehdy vyhotovili“. Druhý člověk, kterého jsem měl mučit s mým vlastním synovcem, studentem právnické fakulty Univerzity Karlovy, dne 13.09.1994 ve večerních hodinách, to byl můj vlastní bratranec! A důvod mučení? Dle obžaloby jsem zjišťoval informace o jeho rodině! V těch hodinách, kdy jsem ho měl mučit, jsem byl ale s vedením světového gigantu farmaceutické a kosmetické společnosti BOOTS v Jazz Klubu Reduta. Tyto osoby ale nebyly nikdy, vůbec nikdy, za 13 let vyslechnuty a můj synovec, s kterým jsem měl mučit mého bratrance od 18:00 hodin, se už od 13:00 se nacházel (neznámo proč) v cele předběžného zadržení police úřadu Václava Kučery! Taková je zrůdná realita státu, který se vydává za právní a demokratický!

Dokonce Český helsinský výbor (ČVH) dne 24. září 1996 přijal zprávu, ve které můj případ označil za “určité selhání právního systému České republiky”! PhDr. Libuše Šilhanová a její manžel Prof. Věnek Šilhan mně znali, znali mně moc dobře, a Libuše Šilhanová se mému trestnímu stíhání věnovala intenzivně. Nechala celý spis přezkoumat právníky a vydala tuto zprávu. Já jsem o tom nevěděl, jelikož jsem se nacházel v bezpečnostní cele uvězněný dle paragrafu 67 písmena a,b,c, to znamená, že jsem nesměl s nikým komunikovat bez cenzury. Kancelář ČHV byla po tom prohlášení vyloupena a lupič vykradl kancelář paní PhDr. Libuše Šilhanové, odcizil její složky, hlavně její osobní PC, kde měla můj kompletní spis a vše kolem mně vsugerované kauzy. Tehdy Jan Ruml v médiích prohlásil, že lupiče dopadne, ať to stojí, co to stojí! Typický “politik” Ruml! Paní Šilhanové, když šla na polici, kam dle Rumlovy rady měla jít, tak jí vyslýchající policista řekl: ”No paní doktorko, co chcete, když se angažujete pro Uzunoglu”… a proto po těch zkušenostech nejednou paní Šilhanová, která byla nejstatečnější žena Charty, prohlásila i napsala, že: ”právo k spravedlnosti bylo za totality blíž, než nyní”!

Ve vazbě jsem byl až do 12. března 1997, ve vazbě jsem strávil 31 měsíců, místo toho, abych jako lékař organizace “Lékaři bez hranic”, zachraňoval v hrozivé válce životy, tak jsem čelil obžalobě z mučení člověka! Šlo o bezprecedentní rafinovanost úřad plk. Václava Kučery, který mně obvinil dle všeho na objednávku ze série obvinění. Věděli, že jsem byl u zrodu organizace Lékaři bez hranic a věděli, že jsem nasazoval svůj vlastní život, abych zachránil život druhých a to v krvavé válce a tak, aby mně zranili, “dostali”, demonstrovali moji zločinnost, tak vymysleli i toto obvinění. Chtěli ze mně udělat obraz mafiána, proto mně obžalovali z nedovoleného ozbrojování, aniž bych byl vůbec někdy obviněn! Můj zbrojní průkaz byl v mé peněžence, když mně zadrželi, následně provedli veškeré balistické zkoušky mých zbraní a já jsem měl obavu, že s mými zbraněmi spáchají nějaký trestný čin a svedou to na mně. Naštěstí tak odvážní nebyli. Tyto osoby, které jsem poznal osobně, nikdy nepatřili do soukolí mého života a podepsali se na mém v Česku mně vsugerovaným osudem a osudem dalších tří Kurdů, ty já vnímám jako zločince. Neměli odvahu a zločineckou sílu jít sami do zločinu, tak šli k policii, kde mají odznak a pistoli a jsou chráněni zákonem. O to jsou nebezpečnějšími zločinci než ten, koho vnímáme jako zločince.

Dlouho jsem přemýšlel, kdo za to všechno nese odpovědnost. Je jisté, že politickou a věcnou odpovědnost měl rozhodně Jan Ruml, který kauzu znal a znal nadstandardně dobře a přesto i v Poslanecké sněmovně při interpelacích poslanců hájil svoje policisty, kteří spáchali tento zločin. Když Pavel Dostal, jako nejvíce interpelující poslanec, mně chtěl ve věci navštívit, byl u Sněmovny přepaden a pořezán na obličeji, ale přesto mně navštívil, i s obvazem na obličeji, byly mu vidět jen oči. Jan Ruml opět před tiskem prohlásil, že pachatele najdou, ať to stojí, co to stojí…. Stejně jako v případě vykradení kanceláře ČHV paní PhDr. Libuše Šilhanové… ale dopaden ani v jednom případě nebyl vůbec nikdo! Z policistů měl dle mého názoru největší podíl dnešní plk. Václav Kučera, který celý úřad vedl, a veškerá obvinění mi byla sdělena jeho úřadem.

Abych zůstal ve vazbě v realitě při vědomí nesmírné křivdy, která byla vůči mně spáchána, začal sem překládat druhého největšího turecky píšícího básníka Turecka 20. století. Byl Kurd a pocházel z mého rodného města, nesměl psát kurdsky a psal turecky lépe, než všichni jeho vrstevníci Turci. Neměl jsem jeho knihu, ale znal jsem jeho básně z paměti. Vyžebral jsem si od bachařů papír a tužku a začal jsem verše překládat. Přeložil jsem celou knihu v cele 10 m2 mezi masovými vrahy, jako například tzv. ”Orličtí vrazi” a za těch podmínek jsem daroval Česku básně Ahmeda Arifa. Vše zlé je k něčemu dobré, jak se říká.

Je fakt, že jsem po svém propuštění z vazby dosáhl určitého vítězství. To když se mi podařilo prokázat, že v době, kdy jsem byl ve vazbě, jsem měl uzavřenou smlouvu o výkonu funkce ředitele se společností Meridian TLW a měl jsem měsíčně pobírat odměnu 30 tisíc korun…. Ale jde opravdu o vítězství? Oč jsem materiálně přišel, nelze ani vyčíslit a to utrpení, že kvůli mně (aby z nás udělali organizovanou skupinu) byli tři nevinní Kurdové uvěznění v těch nejkrutějších podmínkách, aby byli zlomeni, jeden z nich v mladém věku přišel o život kvůli následkům uvěznění, druhý je do dnešního dne v rukou psychiatrů a třetí z těch traumat dodnes žije na jednom ostrově a má strach přijít na pevninu, tak to v žádném případě ani žádné peníze nevynahradí. Jediné vítezství je to, že jsem porazil zlo a to v zájmu země, která mně toho tolik dala, a já jsem hájil právo. Také jsem mohl po svém propuštění říct: ”k čertu s vámi” a odejít třeba do Kurdistánu, nebo žít někde na Kubě, každý večer navštívit vinárnu jako Ernest Hemingway a v klidu tam psát.

Jsem kurdský lékař a podnikatel, mezi mými předky byli kurdští Arméni či Arméni z Kurdistánu, děti, které během genocidy zachránili moji kurdští předkové. Já jsem lékařskou fakultu studoval zde, tedy v ČSSR, fakultu jsem dokončil, odpromoval jsem na den hodinu se všemi spolužáky a následně jsem získal od francouzské vlády stipendium na atestaci. Tam jsem hned vyhledal lékaře se stejnou krevní skupinu, což byli ti, co byli u založení Lékařů bez hranic. První kancelář byla někde v suterénu, lépe řečeno ve sklepě v Paříži, teď je to už světoznámá organizace.

Rovněž jsem přeložil části Bible a díla Karla Čapka do kurdštiny a naopak kurdské poezie i prózy do češtiny a němčiny. Je ovšem pravda, že nikoho ze žalobců toto nezajímalo. Jsem i zakladatel prvního kurdského nakladatelství v Evropě a to ještě za studií FVL UK. Sídlo mého ilegálního nakladatelství byla Kolej 5. Května v Praze 2, kde jsem společně s prof. Pavlem Marťáskem vydávali víc, než cela Charta. Šlo především o publikace o Kurdech, v Česku nejsou, ani třeba ve francouzském jazyce. A mým statečným tiskařem byl Vladimír Kořenský, který riskoval svůj život, aby tiskl tolik publikací a to ryze z přátelství a ryze ze sympatie ke Kurdům. Dá se říct, že to vše byly spíš přitěžující okolnosti, jelikož ti, kteří tuto mně vsugerovanou kauzu vypracovali, měli spojení k Turkům. Pro Turky byly tyto moje činnosti v kulturní oblasti vnímány jako zločin. Dle všeho bylo zadavatelem v této kauze Turecko a bývalé struktury, které přes noc změnili frontu či přesvědčení, ano mezi těmi zadavateli byli dle všeho staré struktury, které přes noc začali sloužit turecko-islamistickému Kapitalu! Jiné vysvětlení není!

Nikdy jsem nepřestal se svou vydavatelskou činnosti či s psaním. Jen si dovoluji připomenout, že v době, kdy jsem patřil mezi “nejbohatší” v ČR, jsem vydával kurdská přísloví, pak jsem vydal s Václavem Klausem (tehdy předsedou vlády) a s jeho ekonomickými ministry knihu “Ekonomické perspektivy České republiky” a to hned v nákladu 50.000 kusů. Moji kati spíš mysleli na ty “prachy” co dostanou za moji likvidaci a jaké západní auto si třeba za to zakoupí! Jeden z těch operativců úřadu Václava Kučery se jmenoval kpt. Josef Opava, šéf Bedrichova gangu, to byl člověk, který osobně provedl moje zatčení! Je k tomu třeba ještě něco dodávat?

Moje rodina mým uvěznění trpěla. Teror úřadu plk. Václava Kučery se nespokojil jen naším uvězněním. Jeho úřad zneužil mezinárodni smlouvy a přes Interpol nechal vyhledat i moji manželku, která žila na hranici s Českem na německé straně s naší dcerou. Musela se opakovaně podrobit výslechům německé policie na základě otázek zaslaných Kučerovým úřadem. Tím pádem celá ta malá obec nedaleko českých hranic se na ní začala dívat jako na někoho, kdo má příbuzensky vztahy s mezinárodním zločincem a na moji dceru se ve školce dívali jako na dceru zločince. Museli obec záhy opustit a odjet do jiných častí Evropy a žít tam v anonymitě!

Moje rodina v Turecku je stará právnická rodina, hájili generace Kurdů vystavených diskriminaci, přesto si tu zrůdnost úřadu Václava Kučery neuměli vysvětlit a to také proto, že se jednalo o zemi v srdci Evropy a navíc o Česko, které podporovalo Kurdy v těch nejtěžších dobách našeho národa, ať to byl profesor Jiří Hájek nebo Hanzelka se Zikmundem. O to méně mohli pochopit, že se něco tak zrůdného vůči Kurdům dohrává v zemi těchto velikánů. Ale těm z úřadu Václava Kučery bylo nějaké renomé českých zemí ukradené, renomé, o které se tak usilovně snažili jejich předkové, je nezajímalo, jim dle všeho šlo jen a jen o jejich osobní materiální zájmy.

V České republice mám trvalý pobyt a od roku 1996 německé občanství. To proto, že jsem působil v 80 tých letech v hlavním městě SRN v Bonnu jako zakladatel a ředitel I. Kurdského Institutu, mezi jeho členy byli tehdejší nejpřednějším německé osobnosti, jako Heinrich Böll, Günter Grass, Hans Bender, prof. Ingeborg Drewitz a nebo federální ministr vnitra Gerhard Baum a mnoho dalších. Žádné kurdské organizaci v Evropě se ani do dnešního dne nepodařilo získat tolik významných osobností kulturního, politického, sociálního či hospodářského života pro kurdskou instituci, jako tenkráte mně. Mým uvězněním v Česku, o kterém věděli, že vnímám jako svůj druhý domov, byli rozčarováni a snažili se tu věc dostat do projednávání na mezinárodní instituce, proto se obraceli na Německý stát. Německý stát v daném případě nemohl nic učinit, jelikož jsem byl cizincem a tak tlačili na to, aby mi bylo uděleno německé občanství a to mi moji přátelé přivezli do Vazební věznice Praha Ruzyně. Přitom jsem měl daleko silnější vazby na Česko, než na Německo a daleko víc přátel v Česku než v Německu, ale náhle jsem cítil, že valná část osob, které jsem zde v Česku vnímal jako přátele, dělaly, že mně neznají. Havel prohlásil prostřednictvím svého mluvčího, že mně nezná a Václav Klaus zase že mně léta neviděl a Jan Ruml, že mně fyzicky nezná atd. To je poznání etiky a antietiky, kultury a subkultury! Vánoce po mém propuštění jsem strávil v rodině Heinricha Bölla, když ještě žila jeho manželka Anna Marie a mezi Vánočními dárky mně poslala i spodní prádlo…..co dodat? Valná část mých “přátel” v Česku si po mém propuštění vyhledávali kdejakou záminku, aby se mne vyhnuli…

K dovršení všeho se mně jako Kurda bytostně dotýkají dnešní kroky tureckého prezidenta Erdogana. Současné Turecko se vrací ke své prvotní identitě, to jest k turko-islamismu, takže mně nic nepřekvapuje, jelikož vím, co to znamená a věřím již čtvrtým rokem, že tento vývoj přivede Turecko k rozkladu. Když jsem před čtyřmi roky mluvil či psal o rozkladu Turecka, i ti renomovaní stratégové se na mně dívali jako na Kurda… Zapomněli, že i Kurd může být neutrálním prognostikem a teď se to naplňuje. Už před pěti lety tady byly jasné obrazy o Erdoganovi a o jeho Turecku. Kdyby Erdogan uškodil jen svému národu, člověk by řekl, budiž, zvolili si ho oni sami, ať si s nimi dělá, co chce. ALE Erdogan se svým Tureckem se aktivně zúčastnil zničení Lýbie, málem se mu podařilo dovést i Egypt ke krveprolití a aktivně jako největší hráč zničil celou Sýrii. Z Turecka udělal základnu všech islamistických teroristických zrůd z celého světa! Mocný stát – mocný díky vojenské technologii ze zemí západu, který ohrožuje a vyhrožuje kde jaké zemi včetně evropského kontinentu! Evropští činitelé v zájmu Kapitálu přehlížejí základní jistoty svých vlastních občanů a svých lidských hodnot.

Během války s Islámským státem jsem několikrát byl v přední linii, v přední linii bojují i kurdské ženy, naše dcery, sestry, matky se téměř s holýma rukama postavily proti islamistickým zrůdám nejen z ISIS, co jsou vybavené nejmodernějšími zbraněmi pěchoty a porazily je společně s našimi syny, bratry a otci. Zato Obamova dovolil Turecku, aby nás se svými F-16 pocházejícími z USA bombardovalo a to před očima celého světa! To byla odměna za statečnost našich dětí, kterou svět jen tak nevidí! Svět byl u toho, jak ty čisté duše šly se zpěvem na smrt za svou vlast, za svou důstojnost a za svou lásku k bližnímu! Jsou to nádherné, ohromující lidské duše, které, když jde o vlast a o rodnou zemi, se stanou lvicemi neznajícími strach! Strach je největší zbraň nejen ISISáků, ale též operativců Kučerova úřadu! Jak překonáte tu sugesci strachu, jste neporazitelní, to je Kurdům dané s mateřským mlékem, nemít strach ze zla!

Nedávno jsem byl Egyptě i Súdánu. Egypt je jedna z mála kolébek naší civilizace, kde se před víc jak půl stoletím začal rodit radikální islám. Moudrost země, která je jak oceán a dodnes není probádána, se stala zemí otroků, sloužících turistům z Evropy, aby mohla jen přežit. Na venek současně vypadá jako klidná země, ale jen na venek. Pokud se nenajde spravedlivý koncept a to spravedlivý pro každého člověka, vidím do budoucna tu zemi jako jednu z největších nebezpečí z islamistických zemí a ke stabilizaci nebude stačit to, že “islámští bratři” budou na seznamu teroristických organizací tak, jak Trump navrhuje. Je třeba reformy a reformy, ke kterým chybí politická vůle.

Ať jsou Sověti, jací byli, ale i zde zanechali svoje stopy v podobě třeba Asuánské přehrady, ze které žijí miliony a miliony lidí. Asuánská přehrada změnila i klimatické podmínky v horní části Egypta a člověk ať chce či nikoliv, si klade otázku, co učinila naše civilizace pro Egypt víc, než že Egyptu dodala zbraně!

Když se z pohledu toho všeho, co jsem prožil, ať už ve mně vsugerované kauze tady v České republice nebo jako Kurd ve válečné zóně, dívám na občany ČR, kteří žijí zde v klidu a míru, tak bych všem lidem tady v Čechách přál, aby i oni milovali svoji zemi, která je tak krásná a aby aspoň kousek ze svého uměli obětovat pro rodnou zemí, pro právo, které dřív či později každý z nich bude potřebovat. Aby se přestali “bát” zla a aby se postavili zlu čelem! Páteční strach, sobotní smrt neoddálí, říká jedno kurdské přísloví!


polados-prepravujeme-vas-byznys